Končí éra mužské nadvlády? Česku vládne historicky nejvíc žen

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Budoucnost patří ženám,“ shodují se premiérka s ministryní zahraničí a dalšími členkami kabinetu v nové řadě výtečného dánského seriálu Borgen. Jistě, jde o nadsázku televizního díla. Ale přesto: Opanují političky zítřek také v Česku?

„Feministické heslo ‚The Future is Female‘ můžeme chápat různě. V češtině doslova platí, že slovo budoucnost je rodu ženského. V extrémním výkladu to můžeme chápat tak, že světu historicky vládli muži a nyní je čas uvolnit místo ženám,“ přemýšlí Veronika Šprincová, ředitelka společnosti Fórum 50 %, organizace, jež se zasazuje o rovná práva pro všechny.

Podle Šprincové by ale takto doslovné vnímání bylo nešťastné, neboť evokuje existenci sporu mezi ženami a muži. Myslí si, že nejde o to, aby ženy ‚zvítězily‘ nad muži a přebraly jejich pozice a role. „Jde o to, abychom ženám i mužům co nejvíce otevírali možnosti se v životě uplatnit podle vlastních představ.“

Než se podíváme, v jakém postavení tedy vlastně aktuálně je česká ženská politika a kam směřuje, řekněme si, proč je dobré a důležité, aby se ženská a mužská síla v politice vyrovnaly.

„V poslední době můžeme vidět, že se političky zasazují o témata, která mužům skutečně tak blízká nejsou. Ministryně Maláčová například řešila nízké penze žen, Olga Richterová je hodně hlasitá v sociální politice, vidíme političky jako Táňu Malou a Barboru Urbanovou, které se intenzivně věnují násilí na ženách,“ říká Johanna Nejedlová, jež spoluzaložila neziskovou organizaci Konsent, která se zabývá problematikou sexuálního obtěžování. V roce 2019 získala ocenění Women of Europe v kategorii Woman in Youth Activism. „Po loňských volbách, kdy se do Sněmovny dostalo nejvíce žen, vznikl i podvýbor pro domácí a sexuální násilí, což je téma, které větší části politiků-mužů zase tak blízké není. V tématu znásilnění v některých stranách vidíme téměř jasnou genderovou linku. Zatímco muži jsou proti tomu, aby se v legislativě cokoliv měnilo, ženy změnu podporují.“

Publicistku, dokumentaristku a aktivistku Apolenu Rychlíkovou otázka, v čem je prospěšný větší podíl političek, trochu popouzí. „Je zajímavé, že na prospěšnost mužů v politice se nikdo nikdy neptá,“ konstatuje. „Tuto otázku si jednoduše neklademe – i to je důsledkem neviditelnosti patriarchální ideologie, v níž je naše přemýšlení o postavení žen uvězněno.“

Nejde však podle ní jenom o gender, stejně tak vnímá problém společenských tříd. Absence žen v politice podle Rychlíkové znamená omezenost zkušeností. Jak připomíná, jsou to ženy, kdo v české společnosti pečuje, zastává méně ohodnocené práce, čelí většímu počtu předsudků, sexualizovanému násilí. V každodenní zkušenosti jsou to dle dat ženy, kdo více participuje na vzdělávání dětí a  starosti o rodinu obecně. Rychlíková si myslí, že fakt, že ženy nejsou v politice, jednoduše znamená, že i o oblastech, kde ženy převažují, rozhodují ti, kteří s nimi tolik zkušeností nemají. Dobře to podle ní ukazovala pandemie nebo současná debata o reprodukčních právech.

„Žena v politice pak ale samozřejmě neznamená zastupování ‚ženských‘ zájmů, tento esencialismus je dávno vyvrácený a neznamená také lepší výkon politické funkce. Ženy mají mít právo být stejně špatnými političkami, jako jsou muži politiky,“ míní Rychlíková.

Anna Kotková ze společnosti Gender Studies má za to, že političky nastolují témata, která patří do jejich životní zkušenosti: „Není to nic daného biologicky, je to prostě aktuální žitá zkušenost. Například ošetřovné, transformace kojeneckých ústavů, vzdělávání, ale třeba platové rozdíly mezi muži a ženami.“

Podobně jako Rychlíková považuje za nesmyslnou tezi, že by se měly političky zaobírat jakýmisi ryze ženskými tématy. A stejně jako Rychlíková zmiňuje dění během pandemie covidu. „Ta ukázala krásně, jak například školství, konkrétně školní docházku, jsme pustili jako první, jak je vidět, není důležitá. Jsem přesvědčena, že kdyby bylo v politice více žen, tedy také více žen, kterým kvůli zavřeným školám zůstaly děti doma na krku a musely se s tím nějak popasovat, školy by se tak jednoduše nezavíraly, hledala by se lepší řešení, jako v jiných zemích. Podobně opomíjená jsou také ekologická témata, udržitelný rozvoj,“ domnívá se.

Pavel Houdek je známý jako instruktor sebeobrany, propagátor veganství a publicista a podcaster, který ve svých textech často hájí práva žen. Myslí si, že řada politik a fenoménů dopadá na muže a ženy jinak. A opět připomíná covid a lockdownovou politiku vlády. „Dobrý příklad je rozhodnutí, které padlo v době covidu ohledně uzavření školek – a následného údivu politiků nad tím, že chybí ošetřovatelský personál v nemocnicích – ten tvoří z drtivé většiny ženy, a byly to právě ženy, které zůstaly s dětmi doma. Jsem přesvědčený, že kdyby vládu tvořily zhruba z poloviny ženy, některou z nich by tohle napadlo,“ zamýšlí se.

Zejména starší politici podle něj zpravidla absolutně nemají zkušenosti s péčí o děti nebo o staré rodiče. A proto se v jejich rozhodování tento aspekt neobjevuje.

Houdek navíc připomíná, že na komunální úrovni se absence žen v rozhodovacích pozicích může odrážet třeba v architektuře veřejného prostoru a tématu bezpečnosti. „Za ni jsou na úrovni radních většinou zodpovědni muži, kteří rozhodují ze své pozice bez zkušenosti pohybu ve městě s kočárkem, s malými dětmi,“ upozorňuje Houdek na jeden z paradoxů.

Již citovaná Veronika Šprincová ze společnosti Fórum 50 % míní, že konkrétním tématem, které do české veřejné diskuse vnášejí ženy, je situace v českém porodnictví. Ačkoli jde podle ní o téma, které se jich bezprostředně týká, často vidíme záběry z jednání, kde s porodníky o tom, jak a kde by měly ženy rodit, diskutují politici.

Všichni se shodují, že větší počet žen v politice by byl pro Českou republiku pozitivní. V čem přesně?

Šprincová argumentuje zkušenostmi ze zahraničí. „Tam vidíme, že větší rovnost žen a mužů je spojena s vyšší kvalitou života, ale třeba i s vyšší mírou porodnosti. Nejde jen o to, kdo bude sedět v poslaneckých lavicích, ale obecně o změnu vnímání společenských rolí žen a mužů. Více žen ve veřejném životě zpravidla vede k tomu, že se na druhé straně zvyšuje podíl mužů na péči o domácnost a výchově dětí nebo přinejmenším dostupnost zařízení péče o děti a další závislé osoby,“ usuzuje.

Ukázali jsme si, proč je důležité, aby se na řízení země víc podílely ženy. Nyní se podívejme, jaká je jejich aktuální pozice. Platí i v Česku, že budoucnost patří ženám?

Johanna Nejedlová podotýká, že data ze zahraničí říkají, že politika se reálně začne proměňovat, až když je v ní alespoň 40 procent žen. Česku tedy nějakých patnáct procent stále chybí. I tak se ale věci začínají měnit. „Rozhodně začíná být slyšet minimálně debata o tom, že potřebujeme více žen v politice. Kritika, která se snesla na koalici Pirátů a Starostů před loňskými sněmovními volbami, kdy představili téměř výhradně mužské lídry kandidátek, by se podle mne před deseti lety neodehrála. A následné kroužkování žen ukázalo, že Češi a Češky ženy v politice chtějí,“ míní Nejedlová.

O tom ví své poslankyně za hnutí STAN Barbora Urbanová. V předvolební kampani se aktivně účastnila právě kampaně Zakroužkuj ženu. Ve Sněmovně nyní zasedá 52 političek. Těsně po volbách jich bylo 50 – o 6 více než v roce 2017 – a dvě ještě přibyly po výměně mandátu. Třináct z nich se do Sněmovny dostalo právě díky kroužkování.

Kroužky ostatně pomohly i Urbanové, někdejší asistence předsedy STAN a nynějšího ministra vnitra Víta Rakušana. „Ano, tak se reálně dostalo do politiky více žen - ty, které na kandidátkách byly, byly voliči vybrány, aby se tam fakt dostaly,“ říká. „Myslím, že kampaň úspěšná byla – nejen díky nejvyššímu počtu žen ve Sněmovně v historii, ale taky kvůli tomu, že poslala velmi důraznou zprávu dovnitř do politických stran,“ věří.

Apolena Rychlíková již tak optimistická není. A opírá se o čísla. V roce 2020 se podle ní Česká republika umístila na žebříčku Global Gender Gap Report 2020 na 70. místě ze 152 států – těsně za Rumunskem a jednu příčku před Maltou. Disproporci v politickém zastoupení dle Rychlíkové každoročně potvrzuje i Index genderové rovnosti. Česká republika se v něm v roce 2021 umístila na 22. místě. Od roku 2010 tak země v zásadě neudělala žádný pokrok. Hodnocení se zvýšilo pouze o 0,6 bodu a v celkovém žebříčku Česko spadlo o devět příček. V nejhůře hodnocené oblasti, tedy moci, Česká republika dokonce za deset let ztratila přes tři body. Z možných sta bodů v oblasti moci Česko v minulých letech nedosáhlo ani třiceti bodů.

„Tradičně pak platí, že čím vyšší patro politiky, tím běžnější je ‚pánský‘ klub. Ženy jsou úspěšnější v lokální politice, jakmile ale roste prestiž politické pozice, jejich možnosti prorážet skleněné stropy se zmenšují. Tomu odpovídá i současná politická realita, včetně vedení politických stran nebo poměru na ministerstvech či dokonce v jejich expertních týmech,“ komentuje Rychlíková číslenou analýzu. „Když si uvědomíme, že hned první prezident Československa byl feminista, který dokonce přijal příjmení své manželky a tvrdošíjně odmítal diskutovat o ‚ženské‘ otázce, kritizoval nerovnoměrné zastoupení v oblasti domácnosti i péče a kritizoval muže, že se bojí konkurence, není to lichotivý obrázek.“

Ani Šprincová z Fóra 50% nevidí velký progres, naději ovšem neztrácí. Statistiky sice podle ní ukazují, že se zastoupení žen v české politice zvyšuje, vývoj je však pomalý a má své vzestupy a pády. „Jinými slovy, vyrovnanější výsledek jedněch voleb ještě neznamená, že se v těch následujících zastoupení žen zase nesníží. Například v Senátu máme aktuálně jen necelých 15 procent žen, což rozhodně není žádný důvod k radosti. Naopak komunální politika je jedinou úrovní, kde se od roku 1994 zastoupení žen mezi kandidujícími i zvolenými volby od voleb zvyšuje. Navíc se mění i celospolečenská atmosféra, ženy ve vrcholných politických pozicích nejsou úplnou výjimkou a většinou to již nevnímáme tak, že do politiky nepatří,“ uvádí.

Kontroverzní možností, jak zvýšit zastoupení žen v politice jsou kvóty. Velmi zjednodušeně řečeno: politické strany a hnutí by polovinu mandátů, získaných ve volbách, musely obsadit ženami.

„Já si zcela upřímně nejsem jistý. Kvóty jsou velmi ožehavá věc hlavně politicky, společensky,“ přemýšlí Pavel Houdek. Podle něj není téma kvót na celospolečenské úrovni dostatečně vysvětleno. „A jejich prosazení ‚na sílu‘ by spíše uškodilo,“ myslí si.

Samy o sobě jsou ale podle něj kvóty dobrým nástrojem. U  voleb do Sněmovny existují třeba kvóty regionální, do Senátu zase věkové. Nikdo to neřeší, lidé nechtějí mít třeba ve Sněmovně jen jeden typ politiků – například pouze z Prahy –, proto existují regionální kvóty. „Je to nicméně spíš věc samotných politických stran a systému, jakým obsazují kandidátky. Tam si kvóty dovedu docela dobře představit jako něco, čím bude strana lákat voliče a voličky,“ dodává Houdek.

Poslankyně Urbanová nevidí kvóty jako řešení. „Nebudu však používat povrchní argumenty, že jsem se sama dostala do své funkce i bez nich a že ženy, které chtějí do politiky, mají otevřené dveře. Není tomu tak, svět prostě není černobílý. Na jednu stranu cítím podporu v tom smyslu, že ženy potřebujeme, na stranu druhou mi skutečně trvá delší dobu, než některé přiměju, aby mě brali vážně,“ svěřuje se.

V komunální politice je podle ní velké množství političek, a proto na nižších úrovních není žena zvláštním úkazem. „Na místní či krajské úrovni jsou to vyrovnané počty a tam necítím, že by bylo potřeba cokoliv upravovat kvótou. Problém začíná na celostátní úrovni. ‚Ženy do vysoké politiky nechtějí‘ - to se také používá často, a já byla svědkem hned několika situací, které toto heslo potvrzovaly. Rodina, vzdálenost – ne všechny bydlí u Prahy jako já, ne všechny jsou bezdětné. Žijeme ve společnosti, která je založená na tom, že jsou to ve většině případů ženy, na kterých visí péče o rodinu, proto nemají takové možnosti jako muži. A to můžeme zlepšovat či odstraňovat, můžeme přizpůsobovat jednání Sněmovny i stranická, můžeme začít brát větší ohledy a normalizovat třeba i to, že politička má děti, které musí s sebou vzít do práce. Ale abych se vrátila ke kvótám. Stále věřím, že pokud pohneme s tím, co jsem výše popsala, kvóty potřebovat nebudeme, protože se ženy do politiky budou chtít dostat přirozeně, nic jim v tom bránit nebude.“

Nakonec ale možná nejsilnější argument pro posilování ženské politické síly přednesla Veronika Šprincová. Jde podle ní o demokracii: „Vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice je v první řadě otázkou fungující demokracie – ženy tvoří polovinu populace, měly by tedy mít i odpovídající podíl na rozhodování.“

Analýzy Seznam Zpráv: