Zemanův ministr, který skončil u SPD. Zemřel poslanec Jaroslav Bašta

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Zemřel disident, ministr Zemanovy vlády, diplomat a v posledních letech poslanec SPD Jaroslav Bašta. Bylo mu 75 let.

V tiskové zprávě o jeho úmrtí informovala SPD.

Do veřejného života vstoupil v roce 1968, patřil k prvním politickým vězňům husákovské normalizace a po revoluci v roce 1989 se etabloval ve vysoké politice. Byl ministr, poslanec za ČSSD, po roce 2000 diplomat v Moskvě a Kyjevě.

Po skandálu na svém posledním diplomatickém působišti se z veřejného života stáhl. O to větší překvapení bylo, když se objevil jako lídr pardubické kandidátky SPD Tomia Okamury.

Jeho příběh plný zvratů zaznamenal i archiv orální historie událostí 20. století Paměť národa.

Působivý začátek jeho veřejného života vystřídalo rozčarování. Málokdo si dnes spojí tak protilehlé osobnosti jako Jaroslav Bašta a Petr Pithart. Přitom to byli právě oni dva, kteří se účastnili demonstrativní cesty do Izraele v srpnu 1968, která odstartovala Baštovu politickou kariéru.

Účelem tehdejší cesty mladých novinářů, intelektuálů a studentů bylo dát najevo, že nesouhlasí s tehdejší politikou Československa, která byla vůči Izraeli odtažitá, respektive diplomatické vazby byly na pokyn Moskvy zpřetrhány.

Ve svých vzpomínkách pro Paměť národa Jaroslav Bašta uvedl, že první informace o okupaci tak slyšel v hebrejštině, nebo že následně se členové výpravy rozjeli po Izraeli přednášet, co to je pražské jaro.

„Výpravu inicioval Ladislav Mňačko jako gesto dobré vůle směrem k Izraeli. Redakce Literárních novin vytvořila skupinu 25 mladých lidí a mezi nimi byli i tři studenti, kteří si dali před filozofickou fakultu stolek a tam sbírali podpisy na podporu Izraele. Jeden z nich byl Jaroslav Bašta,“ popsal pro Seznam Zprávy Petr Pithart.

Trojice byla zhruba o deset let mladší než zbytek výpravy. „Nás vybrali za to, co veřejně říkám, co si myslím nebo píši, je za zásluhy. Tím se dostal do veřejného života,“ dodal.

Dle svých slov jej tehdy považoval za odvážného a chytrého kluka, z této perspektivy proto jeho pozdější práci pro Zemana a v posledních letech pro SPD nechápe. „Bylo to překvapení, a přiznám se zklamání,“ uvedl.

Jaroslav Bašta se vrátil do Československa na začátku září 1968. V rozhovoru z roku 2017 pro Paměť národa pak přiznal, že zvažoval i emigraci. „Měl jsem nabídku na stipendium v Holandsku,“ uvedl.

Na podzim, když začala výuka, začal spolu s dalšími studenty organizovat různé formy protestu v rámci studentského hnutí. To se inspirovalo metodami západních levicových radikálů.

„Poslední okupační studentskou stávku jsme měli v dubnu 1969, kdy byl sesazen Alexandr Dubček a zvolen Gustav Husák. Ještě jsme udělali letákovou akci při výročí srpna. Postupně nás začali zatýkat, první v prosinci 1969,“ líčil v citovaném rozhovoru Bašta.

Dle jeho vzpomínek byl on sám zadržen 14. ledna 1970, po více jak roce pak proběhl soud s celkem 16 obžalovanými, první „husákovský proces“. Petr Uhl jako vůdce skupiny od něj odešel s trestem 4 let vězení, Jaroslav Bašta se 2,5 roky vězení. Jeho obhájkyní byla pozdější ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová, dalšími obhájci spoluobžalovaných byl například první český ombudsman a v letech 1998-2000 rovněž ministr spravedlnosti Otakar Motejl.

Po propuštění coby vystudovaný archeolog krátce pracoval na archeologickém výzkumu, následně šel pracovat jako dělník na stavbách mostů. „To mne živilo. Jako koníčka jsem měl disent,“ uvedl Bašta pro Paměť národa.

Bašta spolupracoval na samizdatech, o Vánocích v roce 1976 podepsal Chartu 77. „Absolvoval jsem pak nějaké výslechy, ale celkem to dobře dopadlo. Ale potom se to začalo komplikovat. Estébáci přišli s akcí Asanace a nutili signatáře, aby odjeli. Mně to nabízeli také, ale to jsem si jednou provždy vyřešil v 68’,“ líčil události konce sedmdesátých let. A vzpomínal, jak kolem něj začali mizet lidé, ať už ve vězení, nebo v zahraničí.

Po svatbě s druhou ženou – archeoložkou – se začal zas více věnovat své původní profesi.

„Měl jsem pochyby, zda to, co dělám, má smysl. Že jediný, kdo čte, co píšeme a říkáme, jsou v prvé řadě ti estébáci. Že to žádný ohlas nemá, že se všichni starají o chaty a podobně,“ popisoval své rozčarování z dob normalizace.

Po sametové revoluci se přihlásil do konkurzu na ředitele Okresního muzea Plzeň-sever, který vyhrál. Místo toho ale nastoupil na Ministerstvo vnitra jako vedoucí protiteroristického odboru. Dle Baštových vzpomínek ho oslovil Ivan Dejmal, kterého znal z disidentských let a který byl spoluodsouzený v procesu s Hnutím revoluční mládeže, a následně i Jan Ruml.

Ivan Dejmal zemřel v roce 2008, Jan Ruml - v té době náměstek federálního ministra vnitra - Seznam Zprávám řekl, že si na okolnosti příchodu Bašty na vnitro, potažmo do vedení federální tajné služby, již nepamatuje.

Nicméně byl to o pár let později právě Jaroslav Bašta v dresu ČSSD, kdo na Rumla – již v pozici ministra vnitra – útočil.

Bašta v tajných službách dlouho nesetrval, byl vyhozen poté, co bez vědomí svého nadřízeného informoval prezidenta Václava Havla o jejich vnitřních potížích. Místo toho se přesunul do čela takzvané lustrační komise, která prověřovala kandidáty do Sněmovny. Získal tak přehled o životech několika stovek lidí, kteří se ucházeli o veřejné funkce.

A s puncem odborníka na tajné služby se nejprve stal poradcem ČSSD a později i jejím členem. V roce 1996 pak úspěšně kandidoval do Sněmovny. Kancelář tehdy sdílel s Petrou Buzkovou.

Podle pamětníků byl tím, kdo Jaroslava Baštu k ČSSD přivedl, Miroslav Šlouf. V době, kdy byl Bašta předsedou pražské sociální demokracie, dělal mu Šlouf stranického tajemníka. Oba se později objevili v nejužším týmu Miloše Zemana – Šlouf jako jeho šéfporadce, Bašta jako odborník na tajné služby, později ministr bez portfeje, který měl na starost akci „čisté ruce“ a koordinaci tajných služeb.

Ostruhy si ale vysloužil již v době, kdy Zeman stál v čele Poslanecké sněmovny. Ještě v roce 1996 obvinil šéf lidovců Josef Lux BIS, že jej sleduje. Materiály mu měl poskytnout právě Jaroslav Bašta, který v té době předsedal sněmovní komisi pro kontrolu BIS.

O pár let později zase přizvukoval Zemanovi v aféře „kufřík“, kdy šéf Lidového domu obvinil ministra vnitra Jana Rumla (ODS), že se snaží přeměnit Česko v policejní stát. Nakonec se ukázalo, že „Zemanův kufřík“ obsahuje jen podvrhy nebo spisy, které se týkaly regulérní činnosti tajné služby.

V roce 2000 jeho vládní angažmá předčasně skončilo kvůli fiasku akce „čisté ruce“, která neměla žádné výsledky, a Zeman ho odvolal.

Bašta ale dlouho bez práce nezůstal, Zemanova vláda jej v roce 2000 poslala na velvyslanectví do Moskvy, poté co předčasně stáhla po roztržce s ministrem zahraničí Janem Kavanem Luboše Dobrovského.

Jaroslav Bašta pak pro Paměť národa vzpomínal, že Václav Havel si kladl podmínky, že nový velvyslanec po Dobrovském má být stejně jako odcházející velvyslanec disident, bývalý politický vězeň a ministr. „Měl na mysli někoho jiného než mne, ale já to splňoval,“ komentoval v roce 2017 své jmenování. Pověření už předával Vladimiru Putinovi.

Faktem je, že v diplomatické obci byl chápán jako politická nominace Miloše Zemana, který do Ruska odjel realizovat Zemanův styl zahraniční politiky – tedy ne již havlovskou politiku lidskoprávní, ale ekonomickou diplomacii.

„Nebyl příliš výrazný velvyslanec. Působil vždy trochu popleteným dojmem, ale tak nějak jsem ho vnímal jako docela hodného člověka,“ popisoval Baštu nedávno pro Seznam Zprávy další z řady českých velvyslanců v Moskvě, dnes poradce prezidenta Petra Pavla Petr Kolář.

„Jeho největší předností bylo jeho přátelství s Milošem Zemanem a Janem Kavanem. Brali jsme ho tak trochu jako nutnost, kterou musí česká diplomacie vydržet. Vydržela,“ dodal.

Bašta ve svých vzpomínkách uvádí, že jako velvyslanec pomáhal odblokovat ruský dluh z doby socialismu. Faktem je, že za Zemanovy vlády skutečně došlo k jeho odblokování, a to tak, že Česko prodalo většinu ruského dluhu soukromé společnosti Falkon Capital. Ruská federace dlužila z dob Sovětského svazu 3,7 miliardy dolarů, Zemanův kabinet prodal dvě třetiny dluhu za zhruba 750 milionů dolarů. Firmu si tehdy „vybralo“ samo Rusko.

Jaroslav Bašta se vrátil do Česka v roce 2005 a na Ministerstvu zahraničí si jej nechal jak lidovec Cyril Svoboda, tak Karel Schwarzenberg. V roce 2007 jej Schwarzenberg vyslal na další diplomatickou misi – tentokrát do Kyjeva.

V roce 2009 se ocitl v centru skandálu okolo vydávání víz na lvovském konzulátu. Ukrajinský zpravodajský server Korrespondent.net tehdy napsal, že Bašta řídil machinace kolem vydávání víz na lvovském konzulátu. Vše spočívalo v tom, že se žadatelé o vízum museli registrovat prostřednictvím call centra soukromé firmy. Za povinnou registraci přes call centrum pak žadatelé o vízum platili 310 korun, všechny peníze inkasovala soukromá společnost Jihomoravská provozní, která zakázku získala bez výběrového řízení.

Teprve v lednu 2010 Baštu Ministerstvo zahraničí z ambasády stáhlo. Oficiálně kvůli zdraví.

V roce 2019 vystoupil z ČSSD (dnes SOCDEM) a kandidoval za marginální stranu BOS do europarlamentu. V roce 2021 se objevil na pardubické kandidátce SPD, díky čemuž se vrátil po letech do Poslanecké sněmovny.

V roce 2023 kandidoval za SPD na prezidenta. Tomio Okamura i Jaroslav Bašta sice říkali, že si myslí na postup do druhého kola, favority přitom byli Petr Pavel, Andrej Babiš a Danuše Nerudová. Bašta nakonec vypadl v prvním kole se ziskem 4,45 procenta. SPD ale díky vlastnímu kandidátovi získala mediální prostor pro budování značky i prostor pro jednání s Andrejem Babišem, který na Baštovy voliče cílil.