Ze zapomnění zpět do politiky. Kdo se pokouší o comeback v eurovolbách

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Volby do Evropského parlamentu, které se uskuteční na začátku června, jsou politology obecně označovány za takzvané volby druhého řádu. Takové volby mívají jedno společné – chodí k nim méně lidí a zároveň voliči mají tendenci experimentovat. Kromě prověřených stran tak mají tendence zkoušet něco jiného, než jak volí v nejdůležitějších sněmovních volbách.

„Voliči v takových volbách zkouší různé strategie, jako třeba že penalizují vládu. To znamená, že voliči současné pětikoalice, kteří jsou s vládou nespokojení, mohou mít tendenci hledat alternativu. Případně potrestat vládu tím, že nepůjdou k volbám,“ říká politolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jakub Stauber.

V minulosti takováto konstelace pomohla třeba Svobodným, kteří ve volbách 2014 získali europoslanecký post, ke kterému jim tehdy při 18procentní účasti stačilo 79 tisíc hlasů. V minulých volbách v roce 2019 si zase na státní příspěvek sáhlo recesistické uskupení pojmenované „ANO, vytrolíme europarlament“, které sice křeslo nezískalo, ale díky volebnímu výsledku 1,56 procenta si sáhlo na státní příspěvek (který je u eurovoleb 30 korun za každý hlas u stran nad jedno procento).

Kromě sedmera parlamentních stran se alespoň v evropských volbách budou o comeback pokoušet i seskupení, která v posledních volbách voliči poslali, lidově řečeno, do propadliště dějin.

Budou se snažit využít právě toho, že pro získání křesel v europarlamentu je potřeba mnohem méně hlasů než do Poslanecké sněmovny. Většina hlavních neparlamentních stran proto vsází na známé tváře, u kterých věří, že jim přinesou potřebné hlasy, když ne na křesla, tak minimálně na státní příspěvek.

„U evropských voleb se to stává. Při nízké volební účasti na zisk státního příspěvku stačí něco kolem dejme tomu 25 tisíc hlasů, což je na celou Českou republiku hrozně málo. To je skoro vlastně náhoda, jestli v nějakém regionu zrovna bude známý kandidát, který straně pomůže,“ vysvětluje Stauber.

Na známé tváře, které by mohly voliče přesvědčit, spoléhá hned několik stran, které v uplynulých volbách zaznamenávaly spíš prohry. Po Praze se už objevují billboardy s tváří někdejšího neúspěšného prezidentského kandidáta Karla Diviše. Toho ulovili Svobodní, kteří v roce 2014 získali europoslanecké křeslo díky 79 tisícům hlasům. Jen pro srovnání, Diviš v loňských prezidentských volbách oslovil něco málo přes 75 tisíc voličů.

Na „tváře z plakátů“ se pokoušejí vsázet i Zelení, kteří se do vysoké politiky probojovali jen jednou, a to v roce 2006 do Poslanecké sněmovny. Tehdy získali 6,29 procenta a dostali se i do vlády, se šesti poslanci získali hned čtyři ministerské posty. Takový úspěch už nikdy nezopakovali a kromě několika senátorů v průběhu let se jejich kandidáti už na vysoké politické posty nedostávali.

To by rádi zlomili v letošních eurovolbách, kdy vsázejí na dvě výrazné tváře, s jejichž pomocí chtějí oslovit zejména hodně mladé voličstvo. Do čela kandidátky dali ředitelku organizace Konsent Johannu Nejedlovou, která je v posledních měsících hodně vidět a slyšet zejména u témat Istanbulské úmluvy či potírání sexuálního násilí, čemuž se Konsent rovněž věnuje.

V lednu byla spoluorganizátorkou protestu před Ministerstvem spravedlnosti, kde lidé kritizovali to, jak česká justice přistupuje k obětem sexuálního násilí. Demonstraci vyvolal problematický rozsudek ve věci dlouhodobého znásilňování dívky z jižní Moravy otčímem. Ten od soudu odešel s podmínkou.

Zelení chtějí voliče zaujmout i dalším známým jménem. Jako šestka kandiduje architekt Osamu Okamura, nejmladší bratr politiků Tomia (SPD) a Hayata (KDU-ČSL) Okamurových.

Jestli se svým programem zaměřeným hodně na mladé a na jim známé tváře mohou Zelení uspět, si odborníci neodvažují odhadovat. Podle sociologa Jana Herzmanna mají nejmladší voliči dlouhodobě velmi nízkou účast.

„Značná část mladé generace se o politiku vůbec nestará, a proto ani nechodí k volbám a Evropa je pro ně ještě vzdálenější pojem než Česká republika. Tudíž tendence jít volit je tam ještě slabší než u voleb třeba do Poslanecké sněmovny nebo u prezidentské volby,“ míní Herzmann.

Sociologa naopak v posledních týdnech zaujal zásah KSČM, která má v současnosti jednu europoslankyni Kateřinu Konečnou a po vypadnutí z Poslanecké sněmovny nyní bude bojovat o život i v Evropském parlamentu.

„Mám výsledky analýzy sociálních sítí za únor a tam se ukazuje, že KSČM odskočila ostatním mimoparlamentním subjektům v tom, jak moc se o ní píše a jak moc se o ní čte na sociálních sítích,“ říká Herzmann. Podle něj komunisté nejspíš získávají pozornost tvrdou kritikou vlády, kterou naskakují na část veřejného mínění.

Touto kritikou podle něj mohou být zajímaví pro část voličů, která smýšlí levicově, ale má osobní problém s předsedou hnutí ANO Andrejem Babišem. „Určitě tam hraje nějakou roli i to, že paní Konečná se postavila zcela jednoznačně do čela celého toho proudu a vlastně dala vzniknout uskupení Stačilo. Název té koalice je podle mého soudu z marketingového hlediska velice dobře zvolený,“ říká Herzmann.

Komunistům se na palubu podařilo získat i některá známější jména. Kromě Konečné to jsou třeba právník Ondřej Dostál, který se proslavil v dobách covidu a postupně přešel od Pirátů až na populistickou stranu politického spektra.

O comeback do vyšší politiky se v červnu pokusí i Sociální demokracie, která z Evropského parlamentu vypadla už v roce 2019, z Poslanecké sněmovny pak o dva roky později. Strana, která v uplynulých letech řešila převážně své dluhy, by nepohrdla státním příspěvkem, který se s úbytkem jejích mandátů postupně tenčí.

Do Evropy bude kandidovat spolu s hnutím Budoucnost, jež se rovněž snaží zaměřovat na mladé levicově smýšlející voliče. Lídr kandidátky však výrazné omlazení či modernizaci nepřináší, bude jím bývalý poslanec a ministr Lubomír Zaorálek.