Vzorec, který platí: premiér z ODS, krize, úsporný balíček, stávka a pád vlády

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vypadá to jako železné pravidlo české politiky, které by se dokonce dalo vyjádřit i vzorečkem: premiér z ODS + ekonomická krize + úsporný balíček + stávky a demonstrace = pád vlády.

Čeká takový osud i současného premiéra Petra Fialu? I on si jistě dobře uvědomuje, jak dopadli poslední tři předsedové ODS v čele vlády. Pokaždé to končilo katastrofálním pádem, nikdo nedokázal vládnout do konce čtyřletého volebního období. Václav Klaus v roce 1998, Mirek Topolánek v roce 2009 a Petr Nečas v roce 2013.

„My si tohle memento samozřejmě dobře uvědomujeme a snažíme se z minulých chyb poučit,“ říká místopředseda ODS a ministr dopravy Martin Kupka.

I dnes vidíme nápadně mnoho podobností. Scénář je vždy stejný. Sotva se ODS ujme moci, zvenčí přichází ekonomická krize. Vláda reaguje škrty. Nepopulární opatření eufemisticky nazývá „úsporné balíčky“. To se nelíbí lidem, takže se konají stávky a demonstrace. Mezitím se ještě v půlce funkčního období konají krajské volby, v nichž nepopulární vládní strany drtivě prohrají.

To vytvoří atmosféru, když už pak stačí jen „detail“ k definitivnímu shození vlády. Nějaký skandál, poslední rána. „Příznačné je, i když to vždy ve vládních koalicích při problémech skřípalo, že ve všech třech případech nakonec vedly k pádu kabinetu problémy ODS, sama si to zavinila,“ říká politolog Ladislav Mrklas z Cevro Institutu.

Za Klause to bylo černé financování ODS. Za Topolánka zrádci ve vlastních řadách, kteří se při hlasování o vyslovení nedůvěry vládě přidali k opozici. A za Nečase jeho osobní skandál s milenkou a tajemnicí v jedné osobě.

Jde tedy i dnes o nevyhnutelný osud? Čeká tragický předčasný konec i kabinet Petra Fialy?

„Nemyslím si. Ale bohužel platí, že pravice opakovaně zdědila zemi v problémech, které musela řešit i za pomoci nepopulárních opatření. A určitě vždy máme rezervy v jejich vysvětlování, byť veřejnost raději slyší na rozdávání než na šetření,“ říká ministryně obrany Jana Černochová z ODS.

Plyne pro dnešní vládce z osudu předchůdců nějaké poučení? Čeho by se měli vyvarovat? „Možná nedělat reformy nad hlavami občanů, ubrat z arogance, mluvit s nimi. A také formovat veřejné mínění, někde pod jeho tlakem ustoupit, jinde třeba zase přitlačit. Riziko je, že změny budou jen mírné. Ale popravdě řečeno, ani všechny ty krvavě vybojované balíčky nebyly ničím převratným,“ míní politický analytik Lukáš Jelínek.

To si myslí i šéf Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl, podle něhož rozsah dnešního velkého hněvu společnosti vůbec neodpovídá umírněné velikosti vládních úspor. „Na tom je vidět, že společnost zbohatla a nikdo se nechce vzdát dosažené úrovně,“ říká Hampl.

Současná napjatá atmosféra je dána i tím, že neexistují dobré zprávy. Už čtyři roky krize střídá krizi, zlepšení v nedohlednu. Covid, válka na Ukrajině, zadlužené veřejné finance, rekordní inflace, válka v Palestině, energetická krize… co, proboha, přijde dál? Lidé jsou ze špatných zpráv už unaveni.

Co to všechno znamená pro Petr Fialu? Když budeme situaci dál porovnávat, vidíme, že premiér to dnes má v lecčems lepší, ale v něčem také horší než jeho předchůdci.

Horší v tom, že třeba proti Topolánkovým a Nečasovým reformám protestovali v ulicích hlavně opoziční voliči vybuzení odborovými hnutími. Zatímco jádro dnešní stávky je kolem vládních voličů – učitelů, lékařů nebo nadprůměrně vydělávajících zaměstnanců z úspěšných průmyslových podniků v čele s mladoboleslavskou Škodovkou.

„Ukazuje se přesně to, co vidíme v průzkumech. Téměř 90 procent veřejnosti sice souhlasí s tím, že stát by měl šetřit. Ovšem zároveň nikdo nechce, aby se šetření týkalo jeho peněženky,“ říká Michal Kormaňák ze společnosti Ipsos zabývající se výzkumy veřejného mínění.

Sociologové také upozorňují, že nemalá část Čechů pouze deklaruje svou „pravicovost“. Ale ve skutečnosti si nároková společnost život bez státem garantovaných jistot neumí představit – dokonce bez ohledu na to, kde na to stát vezme.

„Problémy českých pravicových vlád pramení z výrazného základního rozporu mezi poměrně úzkou pravicovou elitou a převážně levicovou nebo prosociální orientací většiny české veřejnosti,“ domnívá se analytik Jan Herzmann.

Podle něho pravice zanedbává nutnost už ve volební kampani připravit veřejnost na to, jak nepříjemné průvodní jevy mohou její politické koncepty mít. „Zdá se mi, že pravicové strany vstupují na politické kolbiště s naivní představou, že každý přece vidí, že takhle je to správně. Nevidí, tedy rozhodně ne každý,“ dodává Herzmann.

A co naopak dnes premiéra Petra Fialu chrání před tím, aby dopadl jako předchůdci Klaus, Topolánek a Nečas? Zatím se úspěšně vyhýbá vnitřním sporům uvnitř vládní koalice. Ačkoliv ji tvoří rekordních pět stran, je až překvapivé, že spory mezi vládními stranami a politiky se ventilují navenek velmi málo a koalice působí jednotně. Což je zásluha právě premiéra Fialy, který působí jako silný tmel.

Pondělní protesty s vládní jednotou pravděpodobně moc nezahýbou. Větší rizikem pro soudružnost v těžkých časech budou v příštím roce evropské, krajské a senátní volby. „Zatím za dva roky neodpadl od vládních stran jediný poslanec, což se blíží menšímu zázraku,“ všímá si brněnský politolog Lubomír Kopeček.

Podle něho premiéru Fialovi také pomáhají dobré vztahy s prezidentem Petrem Pavlem, jehož cílem není vládu poškozovat, natož bořit. V předchozích případech tomu tak vždy bylo. „Havel, Klaus nebo i Zeman měli vyostřené vztahy s premiérem. Odmítali dané vládní uspořádání, nebo nepomáhali jeho udržení,“ připomíná Kopeček.

Další moment, jenž chrání Petra Fialu před předčasným koncem v premiérské funkci, je podpora v ODS. Václav Klaus, Mirek Topolánek i Petr Nečas museli hodně energie věnovat boji s kritiky uvnitř vlastní strany, kteří měli nejrůznější motivace. Dnes z ODS skoro žádné výhrady neslyšíme.

„Profesor Fiala má ODS nejpevněji v rukou, kdo by to řekl. Je to tím, že po nástupu do čela strany v roce 2014 zásadně změnil její fungování. Strana byla do té doby ovládána silnou regionální strukturou, ale on vše centralizoval – veškeré rozhodování i finance má pod kontrolu centrála. Výsledkem je klid ve straně, který mu musejí předchůdci závidět,“ říká politolog Ladislav Mrklas.