140 miliard bez boje. O obří armádní zakázky se v Česku přestalo soutěžit

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Brzy to bude 15 let, co vláda Mirka Topolánka těsně před svým koncem schválila nákup čtyř španělských transportních vojenských letounů CASA za 3,5 miliardy. Celý kontrakt nakonec skončil v rukou policejních vyšetřovatelů, ministryně obrany Vlasta Parkanová dokonce čelila roky trestnímu stíhání a obžalobě, než byla předloni soudem očištěna.

Jedna ze základních výtek přitom spočívala v tom, že výběru dodavatele nepředcházela veřejná soutěž, což se podle některých názorů mohlo odrazit ve vyšší ceně. Česko si za to málem vysloužilo žalobu od Evropské komise. Ubránilo se jí jen příslibem, že příště bude podobně postupovat jen ve výjimečných případech, kdy to je nutné z hlediska ochrany bezpečnostních zájmů země.

Jenže těchto „výjimečných případů“ v posledních letech povážlivě přibývá. Pokračující trend ukazuje i níže uvedená tabulka, kterou Seznam Zprávy získaly od Ministerstva obrany na žádost podanou dle informačního zákona.

Zachycuje 20 velkých zakázek (v objemu nad jednu miliardu Kč) uzavřených bez soutěže v uplynulých sedmi letech. V součtu jde o smlouvy za 140 miliard.

Tento boom započal v roce 2017, za ministra Lubomíra Metnara (ANO), kdy se bez soutěže nakoupila od domácích výrobců nejdříve munice a poté i vojenská technika.

Seznam Zpráv žádaly ministerstvo o smlouvy, u nichž se nákup materiálu (zahraniční provenience) sjednal na úrovni „vláda–vláda“ (jak to v některých případech umožňuje § 191 zákona o zadávání veřejných zakázek). A dále o seznam nákupů „na výjimku“ dle § 29 stejného zákona, které zase ministerstvo s oblibou využívá u kontraktů s českými zbrojaři.

Rok od roku podobných smluv, jimž předcházelo vytěsnění konkurence, přibývá. Vesměs se zdůvodněním, že výjimečný postup je „nezbytný k ochraně podstatných bezpečnostních zájmů ČR“.

Nejde ale ani tak o počet těchto případů, jako spíše o převažující objem finančních prostředků, které se mezi dodavatele zbraní a střeliva bez soutěže z rozpočtu rozdělují.

Přitom další velké armádní nákupy, jako je plánované pořízení nových stíhaček, má Česko teprve před sebou. Klíčovým argumentem pro zadání zakázky bez výběrového řízení je i rychlost pořízení vojenské techniky či munice, což je v době ruské agrese na Ukrajině a výrazně zostřené bezpečnostní situace pádný důvod. Méně se ale už řeší kupní cena.

V řadě případů přitom bez detailnějšího zdůvodnění narůstá o další stamiliony a miliardy. Třeba cena za nákup pasivních radarů Věra NG od české firmy Era byla stanovena na 1,5 miliardy, ale původně šel do vlády materiál s předpokládanou cenou 780 milionů.

Samostatnou kapitolou je skutečnost, že ministerstvo vybraným dodavatelům za objednané zboží dopředu vyplácí miliardové zálohy. Například v případě probíhajícího nákupu amerických vrtulníků už bylo dle údajů poskytnutých ministerstvem na zálohách vyplaceno v přepočtu 11,5 mld korun (z celkové kupní ceny 17,5 mld), přičemž do Česka dorazilo šest ze 14 objednaných strojů.

Exministr Lubomír Metnar, jenž je dnes předsedou sněmovního výboru pro obranu, svou roli průkopníka „nesoutěžení“ ponechal bez komentáře, nicméně z jeho vyjádření vyplynulo, že on sám žádný negativní trend nevnímá.

I kontrakty uzavřené „na výjimku“, případně na úrovni vláda–vláda, mají z Metnarova pohledu opodstatnění. „Zakázka musí splňovat požadavky armády, zapojit domácí průmysl a zaručit nejvýhodnější cenu,“ vidí bývalý šéf rezortu jako klíčové, přičemž způsob pořízení musí prý být vždy řádně odůvodněn a vycházet z předakviziční fáze projektu.

Že právě za Metnara v roce 2017 k jistému zlomu v zadávání veřejných zakázek došlo, nezastírá někdejší ekonomický náměstek ministra obrany Pavel Beran.

„Naše úvaha byla tehdy taková, že tím podpoříme domácí průmysl a zvýšíme naši soběstačnost. Zákon uplatňování výjimek při zadávání zakázek už umožňoval, ale do té doby se to nevyužívalo,“ vysvětluje Beran, který dnes působí jako topmanažer ve zbrojařské skupině STV Group.

Dodává, že šlo o přímé zakázky pro firmy, které na domácím trhu nemají žádnou konkurenci, podobně prý obdobně podporují své výrobce i jiné státy.

Standardních (otevřených) zadávacích řízeních je dnes u velkých zakázek minimum. Jednu z takových soutěží s vícero účastníky – nákup 159 lehkých útočných vozidel pro výsadkáře – nedávno Ministerstvo obrany samo zrušilo.

Úřad vedený ministryní Janou Černochovou (ODS) ale odmítá, že by se v rezortu o zakázky soutěžit přestalo. Kde je to prý možné, klání dál probíhá.

Jako doklad rezort uvádí třeba kontrakt uzavřený v roce 2020, který se týkal nákupu 1200 terénních aut. Zakázku vyhrála firma Glomex MS s vozy Toyota Hilux. Úřad zmiňuje i tendry na balistické vesty, softwarové vybavení, servisní podporu nemilitarizovaných letounů a strategické přepravy. „Ve všech případech jde o veřejné zakázky s hodnotou přesahující miliardu korun,“ vyzdvihuje mluvčí Karel Čapek.

Jenže otázkou také je, podle jakého klíče se určuje, co se ještě soutěžit bude, a co už ne. Jasno v tom není.

„U strategických projektů jsou vyhotoveny studie proveditelnosti, u ostatních projektů průzkumy trhu, které určí, jaká vhodná řešení jsou na trhu dostupná. Z toho pak vyplynou i možnosti pořízení,“ uvedl Čapek.

Bezpečnostní analytik Milan Mikulecký vidí jako problém, že se nákup strategického materiálu „na výjimku“ během let stal v Česku standardem.

„Výjimka je přece od slova výjimečný. Zatímco u nás se v případě pořizování zásadních nákupů stalo něčím výjimečným nakupovat na základě řádného výběrového řízení, tak jak ho popisuje zákon,“ poznamenává. A vadí mu, jak u nás – podle něj – „zdegradoval“ význam termínu pořizování vojenské techniky v režimu „vláda–vláda“ (z Izraele se tak např. nakoupily radary MADR nebo se z USA aktuálně pořizují vrtulníky a obdobně se chystá i nákup stíhaček F-35).

„Politici buď nepochopili, nebo úmyslně zneužívají toho, že režim vláda–vláda je způsobem pořízení, nikoliv výběru. Režim vláda–vláda navíc dokáže nabídnout jen velmi málo zemí z okruhu našich spojenců, sami si tak nesmyslně zužujeme nabídku, a tím i zvyšujeme cenu,“ upozorňuje Mikulecký.

Podle něj by i každému nákupu od jiného státu mělo předcházet řádné výběrové řízení, kde se podle požadované specifikace vybere nejvhodnější technika, podle jasně a dopředu daných parametrů.

Výhrady jsou dnes slyšet v Parlamentu i od opozice. O poznání častěji než exministr Metnar se do konfliktů s Černochovou ohledně zakázek pouští jeho kolega z ANO Pavel Růžička.

„Ať si koupí, co chtějí, ale ať nám to nejdřív řádně vysvětlí,“ říká na adresu ministerstva. Nechápe prý třeba, proč se rezort bez hlubší analýzy přiklonil k nákupu 77 německých tanků Leopard 2A8 a nezvážil (po vzoru Polska) investici do jihokorejských tanků K2.

Poukazuje, že kvality K2 vyzdvihla i studie Vojenského technického ústavu z roku 2019, za kterou stát zaplatil asi milion. „Ve prospěch leopardů jsem bohužel neslyšel jinou argumentaci než to, že se vyrábějí v Evropě, ale tanky K2 se teď budou vyrábět i v Polsku a mohly by se jistě vyrábět i u nás,“ dožaduje se Růžička přesvědčivějšího zdůvodnění „bezsoutěžního“ výběru.

Ve hře jsou přitom nyní další velké zakázky, u nichž zatím není jasné, zda o ně svede otevřený boj vícero firem, nebo se bude opět jednat jen s jedním dodavatelem. Stále častěji se třeba hovoří o přímém nákupu brazilských středních transportních letounů Embraer.

„V tento okamžik můžeme uvést, že probíhají předběžné tržní konzultace s výrobcem těchto letounů, kdy mimo jiné podle jejich výsledku bude stanoven způsob zadání veřejné zakázky,“ uvedl mluvčí rezortu Čapek.

Bez soutěže byla letos uzavřena obří smlouva (za téměř 60 miliard) na nákup 246 švédských bojových vozidel pěchoty CV90, ve hře je ovšem nyní ještě mnohem větší kontrakt ohledně stejné techniky.

Jde o to, kdo bude nakoupená BVP dalších zhruba 30 let udržovat a opravovat. Objem servisní smlouvy se za celý životní cyklus odhaduje až na 150 miliard.

Zdroje z ministerstva hovoří o tom, že by rezort preferoval, aby i servis BVP pro armádu zajišťoval státní podnik VOP CZ ze Šenova u Nového Jičína, v němž má probíhat kompletace švédských obrněnců.

Jenže to se zjevně nelíbí největší zbrojařské firmě v zemi, koncernu Czechoslovak Group miliardáře Michala Strnada.

Strnad si totiž brousil zuby už na první zakázku, kdy plánoval kvůli dodávkám BVP i společný podnik s německým koncernem Rheinmetall. Kontrakt podepsal před třemi lety za přítomnosti prezidenta Zemana na Pražském hradě. Jenže plán mu nevyšel, když ministerstvo v čele s Černochovou tendr loni zrušilo a letos uzavřelo přímý kontrakt se Švédy. Strnadova firma Excalibur Army bude sice jedním ze subdodavatelů pro BVP, ale nepůjde o nijak významný byznys.

Proto podle řady zdrojů zbrojař nyní usiluje právě o servisní smlouvu, která by jeho skupině CSG mohla otevřít cestu i do dalších zemí, kde už mají nebo si pořizují švédskou techniku (jako je Slovensko).

A je to také Strnad, kdo tlačí, aby se tentokrát o obří zakázku soutěžilo. „Co se týče dodavatele servisních služeb (na BVP), domníváme se, že by měl být vybrán způsobem, který neomezuje hospodářskou soutěž a který přináší uživateli vozidel a konečně i daňovému poplatníkovi nejlepší poměr výkon–cena,“ uvedl Strnadův mluvčí Andrej Čírtek.