Větším potěšením je dávat než brát, k tomu dojde každý, říká filantrop

Ekonom a daňový poradce Jan Žůrek za 68 let svého života poznal svět z vícero zorných úhlů.

Nejdříve hlavně z toho byznysového. Hned po sametové revoluci s kolegou Františkem Dostálkem v Praze zakládali filiálku nadnárodní poradenské společnosti KPMG. Vydržel v ní nakonec plných 27 let.

Když byl jejím řídícím partnerem, měl pod sebou přes tisíc lidí a jako daňař zblízka viděl, jak mnozí čeští podnikatelé po úspěšném rozjezdu někdejších garážových firem vydělávají miliardy. „Podepsal jsem se pod tisíce daňových přiznání,“ vzpomíná.

S přibývajícím věkem se ale jeho pozornost začala stále více otáčet k neziskovému sektoru a k pomoci těm, kteří jsou odkázání na dobročinnost.

Dnes, kdy už je několik let v penzijním věku, najdeme Jana Žůrka kromě jiného třeba ve správní radě domácího hospice Cesta domů, v Nadaci rodiny Vlčkových, či v nadaci, která podporuje nezávislá média. Poskytuje i ekonomické rady pražskému arcibiskupství a už od devadesátých let se osobně angažuje v neformálním jihočeském sdružení Menhirostav, jež se na Blatensku věnuje obnově zdevastovaných architektonických prvků v krajině, hlavně sakrálních památek.

S Janem Žůrkem jsme si v předvánočním čase povídali právě o vztahu světa, kde se peníze vydělávají, se světem, který je odkázán na mecenáše, filantropy a lidské milosrdenství.

Nejdříve jedna otázka ryze pracovního charakteru: Jak může někdo v dnešní době vydržet 27 let v jedné firmě?

Žádný speciální recept na to nemám. Pravdou je, že nás vytrvalců asi moc není. V KPMG jsme to takhle táhli s kolegou Frantou Dostálkem. Ale nebyli jsme sami, pár dalších kolegů také mělo dlouhou výdrž.

Navzájem jste se podporovali?

Popravdě řečeno s Františkem jsme každý trochu jiného založení, máme jiný okruh známých. Samozřejmě jsme za ta léta zažili i spoustu společných večírků, jezdili po světě, ale to pravé kamarádství paradoxně začalo, až když jsme v KPMG oba skončili. To jsme poprvé spolu zašli na pivo.

Bydlíme nyní oba v Břevnově nedaleko od sebe. Předtím jsme byli ve firmě partneři, kteří se třeba někdy i zhádali, ale vždy se vzájemně respektovali a chovali se k sobě korektně. A snažili jsme tu firmu - jinak nadnárodní a globální, kterou zprvu řídil Australan, potom Američan - vytvořit trochu k obrazu svému. Pomohli jsme při formování klíčových lidí, kteří ji řídí dnes. A vedou si dobře.

Co člověka naučí práce v nadnárodní firmě? Mnozí si představí jen sterilní korporátní kulturu.

Budete se divit, ale pro mě to byla od počátku velká škola života. Byť jsem předtím vystudoval VŠE a udělal si CSc. Až tam jsem získal většinu vědomostí a žiju z toho dodnes. Naučí vás to jednak tu samotnou profesi - u nás to byl audit a daně. Naučí vás to také profesionální drill, kdy zazvonil telefon a všichni se po něm vrhli, aby pomohli klientovi. Naučili jsme se také všichni týmové práci, při těch velkých transakcích.

A tohle jsme se učili od lidí ze Západu, kteří nám v těch devadesátých letech šéfovali. A mě se to dnes hodí i při neziskových aktivitách.

Vy jste firmu v roli řídícího partnera přebíral v roce 2010, kdy celá ekonomika byla stále pod velkým tlakem hospodářské krize. To asi nebylo snadné řízení.

Těžké bylo, když jste například musel propouštět své kamarády. Naštěstí byli tak kvalifikovaní, že se všichni chytili jinde.

Kdy jste vy sám pocítil nějakou krizi?

Byli za tu dobu asi tři. Jedna ryze privátní, další dvě se týkaly transakcí, které jsme ve firmě dělali. Víte, u nás šlo často o miliardové transakce a pod daňovými přiznáními jsem podle tehdejší legislativy musel být podepsán já osobně, jako Jan Žůrek. Podepsal jsem tisíce daňových přiznání na obrovské sumy. To byly stohy šanonů, které vám přinesou na konci června ke kontrole, a vy ani nemáte šanci to všechno projít, musíte tedy věřit svým lidem, že je všechno správně.

Ale přesto za tu dobu byly asi dvě nepříjemné věci, které se finančnímu úřadu nelíbily, byly kolem toho dlouhé tahanice, ale nakonec jsme to vždycky obhájili. Ale samozřejmě, nějaký čas žijete v určité nejistotě, zda jste všechno udělali opravdu úplně přesně, zda byl každý mail dobře naformulovaný. Má to i svá pozitiva. V těch mezních a kritických situacích se nejvíc naučíte. Nikdy ta krize nebyla taková, že bych to chtěl zabalit.

I spoustu manažerů dnes, v té hektické době, postihuje syndrom vyhoření. To jste nikdy nepocítil?

Osobně ne, ale zažil jsem to i u svých mladších kolegů. Pravdou je, že když děláte pořád audity, nosíte v hlavě jen čísla, po letech to na vás nějak dolehne. Ale to může být i v každé jiné profesi. Najednou se dostanete do situace, kdy sice vyděláváte velké peníze, ale ta práce vám leze krkem. A ti lidé jsou potom až vzteklí, nepříjemní i na svůj tým, je na nich vidět, že je to vlastně vůbec nebaví. Žijí ve zlaté kleci, ale nemají z toho žádné potěšení. Odjedou třeba na dva týdny na dovolenou, vrátí se zpět, ale nejsou vůbec odpočatí, už třetí den po návratu jsou jako mátohy. Většinou ti kolegové nakonec odešli sami. Určitě bych syndrom vyhoření u nikoho nepodceňoval, tady jde opravdu o psychické zdraví.

Vy jste říkal, co všechno vás naučili lidé ze Západu. To od nich jste se učil i filantropii?

I od nich. Ale tady se sešlo více faktorů. Moje žena byla dlouho se syny doma, byli často nemocní. Potom začala hledat nějakou práci, kterou by mohla sladit s péči o rodinu. Začala tehdy dělat na lince důvěry. Bavilo ji to moc, chodila tam na den nebo na dva v týdnu. Po několika letech nastoupila jako dobrovolnice do Cesty domů, což je domácí hospic.

To se asi u vás doma sešly dva úplně rozdílné světy.

Máte pravdu. Já v té době hodně létal do zahraničí, dělal ty velké transakce, žil úplně v jiných sférách, a byla to právě moje žena, která mě doma vždycky dokázala uzemnit. Protože byla u umírajících lidí, viděla všechno z jiné perspektivy. Ona třeba se mnou nerada chodila na recepce. To já jsem s ní občas na akce Cesty domů zašel.

U nás obou dost sehrála roli i skutečnost, že sami jsme znali svět, kde se peněz nedostává. Jako mladí, ještě před revolucí, jsme byli chudí jak kostelní myši. A tohle v nás zůstalo. I lidi kolem nás, naši přátelé, nebyli nikdy žádní boháči. A přátelé z těch „předkapitalistických“ dob nám zůstali. Věděli jsme vždy, že zdaleka ne všichni se mají dobře.

A jak na vás ve firmě působili ti zahraniční šéfové, o kterých jste mluvil?

My měli šéfa Američana, jehož předci pocházeli z Rumunska. Byl dokonalým mistrem na byznys, v hlavě měl hotovou kalkulačku. To nikdo z nás přirozeně neměl, my jsme byli spíše analytici. On myslel na prachy ve dne v noci, klienti to oceňovali. Byl samozřejmě dost chamtivý i co se týkalo jeho vlastních peněz. Jednou však mi dal velkou lekci.

O co šlo?

Věděl, že já podepisuji daňová přiznání, a tak jej zajímalo, jak moc lidé v naší firmě i mimo ni - lidé s vysokými příjmy - dávají peníze na charitu. Samozřejmě respektoval povinnost mlčenlivosti, zajímalo ho to jen v obecné rovině. A já mu říkám, nedávají, většinou nic nebo velmi málo. Ani já jsem toho tehdy moc nedával.

A on se hrozně rozčílil. Křičel, my v Americe musíme dávat všichni, i já dávám velký prachy a kdo nedává, ten je u nás černý pasažér.

Pro mě to bylo ponaučení a potom jsem se i sám snažil - byť jsem na to vlastně neměl právo - nenápadně působit i na juniornější partnery, své podřízené, zda by nechtěli někam něco dát. Slyšel jsem občas výmluvy, že to v těch nadacích stejně někdo rozkrade, ale postupně se ten přístup měnil. Tohle je historka stará dvacet pět let. Jsem přesvědčen, že dnes dává většina.

Opravdu myslíte, že se v tom česká společnost tak posunula?

Myslím, že ano. Četl jsem si některé statistiky a co se filantropie týče, tak na tom určitě nejsme špatně. Dáváme nejvíce ze zemí postkomunistické střední a východní Evropy, ale zase dáváme méně než Němci. A Němci méně než Britové a Američané. Právě v USA a ve Velké Británii jsou v tomto směru premianti.

Dokladem vašich slov o rostoucí ochotě pomáhat může být i letošní tornádo na jižní Moravě. To, co následovalo, kdy se na pomoci postiženým vybralo přes miliardu korun, bylo vlastně tornádem dobročinnosti.

Ukázalo se jasně, že česká společnost je už zralejší. V tomto směru se asi posunujeme pozitivním směrem. A týká se to i podnikatelů. Ti privatizátoři z devadesátých let se sice moc nepřetrhnou, ale jak znám tu mladší generaci bohatých lidí, hlavně ajťáků. Ti jsou velmi aktivní a mnohem víc na to slyší.

Myslím, že i třeba tragická smrt nejbohatšího Čecha Petra Kellnera mnoha lidem z těchto sfér otevřela oči, že nikdo nejsme nesmrtelní a nikdo si ty peníze do hrobu nevezmeme.

Co s tím udělal covid?

Já myslím, že paradoxně spíše pomohl. Ano, spousta podnikatelů je na tom teď špatně - hotely jsou v háji, cestovní ruch v háji - ale všimněte si, že filantropii to nijak zvlášť nepostihlo. Moje zkušenost je taková, že peníze do neziskového sektoru stále proudí v relativně hojném objemu. Je to tím, že i v té krizi jsou „losers“ i „winners“. A například lidé v online byznysu vydělávají i dnes velmi dobře, však se společnost hodně zdigitalizovala. Posun je, že tato mladší generace podnikatelů cítí větší potřebu pomáhat.

Všímám si, jak třeba o tom dnes píše magazín Forbes. Dříve tam bylo plno těch „příběhů úspěchu“, o lidech co se prohánějí v maseratti, a teď mám pocit, že se i bohatí lidé mají spíše potřebu poměřovat se v tom, kdo více pomáhá. Což je dobře.

Posunuli jsme se v tedy v tom „americkém“ duchu, kdy větší úspěch znamená i větší díl společenské odpovědnosti?

Víte, já myslím, že nakonec každý z nás, dříve či později, dojde k tomu, že je větším potěšením dávat než brát. Samozřejmě, když jste chudý a nemocný, to je úplně jiný případ, já ale ten posun dobrým směrem dnes vidím. Byl jsem teď na dobročinné aukci ve prospěch Cesty domů a tam se navzdory té krizi získalo ve dražbě tolik peněz, co v těch nejlepších letech.

Navíc to není tak, že by šlo jen o hrstku bohatých, co se rozhodli pomáhat. Je to širší spektrum lidí. Mám radost, že už dobře funguje „crowdfunding“, osvědčila se platforma pro online darování Darujme.cz, což je podle mě snadný a jednoduchý prostředek k převodu darovaných částek.

Mluvil jste o tom, že filantropie nejvíc kvete ve Velké Británii a v USA. Vám je jako celoživotnímu daňaři bližší ten anglosaský svět nízkých daní, menšího státu a větší míry nestátních dobročinných aktivit?

Já byl na ten anglosaský svět v prvních letech opravdu hodně orientovaný - svět velkých bank, burz cenných papírů působí impozantně. Pak přišla finanční krize roku 2008, spousta slavných amerických bank se sesypala. A nejednou se ukázalo, že třeba ten německý model není tak zaostalý. Němci si dokázali udržet kvalitní průmyslovou výrobu a doprovodné služby. Naše země je s tímto modelem dost propojená, z toho teď benefitujeme. Je přitom nutné si také uvědomit, že Německo po sjednocení muselo věnovat obrovské prostředky na integraci východní části.

Když dnes jedete přes Bavorsko, často narazíte na fabričku, která zaměstnává třeba jen 120 lidí, má nějakou velmi specializovanou strojírenskou výrobu. Jsou to opravdu malé podniky, umí však využít i sofistikovaný výzkum a vysoce prosperují. Nejsou velcí, ale v tom, co dělají, jsou globální lídři. A tenhle příklad z Německa je podle mě ta inspirativní cesta k prosperující společnosti.

A jak to souvisí s filantropií?

Pokud se posuzuje filantropie celosvětově, většina peněz jde právě od těch středních a malých dárců. To je všude ten motor a je to vidět i na Německu. Nicméně nelze říct, že by velké německé firmy nedávaly. I firmy jako Siemens, Volkswagen, Daimler Benz mají obrovské dobročinné programy, z kterých podporují nejrůznější aktivity. Hodně toho zpátky vracejí společnosti.

Zatím největší filantropický počin v Česku je spojen s šéfem antivirové společnosti Avast Ondřejem Vlčkem a jeho manželkou Katarínou. Do rodinné nadace letos vložili aktiva v hodnotě 1,5 miliardy korun, což je asi 40 procent jejich majetku, přičemž se chystají přestavět pražskou usedlost Cibulka na dětský hospic. Co jste na to říkal?

Dojalo mě to, s Ondřejem a Katarínou jsem o tom i mluvil. Je to fantastické, pokud se k něčemu takovému člověk rozhodne. Už proto, že všichni jsme od přírody trochu chamtiví, jak jsem už dříve naznačil. Od pravěku totiž platí, kdo se nestará, nemá. Tehdy to byla otázka života nebo smrti, dnes je to míra uspokojení stále rostoucích potřeb. Člověk to má v genech. I ten miliardář, který je v žebříčku nejbohatších lidí třístý na světě totiž tajně touží být v první padesátce,

Já tu chamtivost nijak neodsuzují, touha po majetku je přirozená, kdyby nebyla, je tu nějaký divný komunismus polpotovského ražení. Ale je vždy pěkné - klobouk dolů - když ji v sobě dokážeme překonat a chceme se podělit s ostatními.

I mnozí jiní by třeba také chtěli postupovat podobně jako Vlčkovi, ale často neví, kam a jak, aby to mělo vůbec efekt.

Je pravda, že i mnozí podnikatelé s tím mají problém. S propracovanou koncepcí začal už před lety Nadační fond Avastu, který vytvořil odborný tým pro dárcovské programy. Dobrou cestu podle mě zvolil třeba Martin Vohánka (přední český miliardář, majitel firmy W.A.G. payment solutions - pozn. red). S manželkou založili Nadaci Blížksobě, která zahrnuje nejrůznější aktivity v oblasti podpory znevýhodněných osob, občanské společnosti, školství, kultury. Vzali si tam velmi šikovné lidi, kteří jim ty programy organizují a řídí.

Cílem je udělat to nějak smysluplně, aby ty peníze poskytly co největší efekt. Tento servis využívají i další dárci včetně mě.

Vyměňujete si s kolegy zkušenosti?

Jsme taková skupina filantropů, která se občas schází, párkrát do roka, a zvažuje právě takové počiny. Řekneme si, kdo třeba do čeho chce jít. Není to ale rozhodně nějaká rigidní skupina, je otevřena dalším. Já tam samozřejmě jsem jen jako ten malý, můj majetek je podstatně menší, nejsem v čele toho pelotonu, jen jeho součástí.

Jde i o koordinaci v oblasti tzv. společenské filantropie – hledání cest jak zmírnit fragmentaci společnosti, podpora nezávislosti médií, rovnosti ve vzdělávaní, férovější nastavení exekucí apod.

Samozřejmě, že je v očích mnohých důležitější spíš pomáhat třeba postiženým, vozíčkářům, ta emoční vazba je tam silnější, než pomáhat pluralitě názorů. Naštěstí ale ta česká společnost je už dost vyspělá a nezapomíná vedle té klasické charity i na tyto účely.

Vy jste byl jako investor i u rozjezdu Deníku N, který se nakonec vypracoval mezi přední česká média. Co jste tímto krokem sledoval?

Jsem moc rád, že i mým přičiněním tu vyrostlo významné nezávislé médium. Pro mě osobně je to obrovská hodnota. Od počátku se nejednalo o klasickou investici, cílem jen bylo pomoci při vzniku a rozběhnutí tohoto deníku a potom akciové podíly vložit do nadace. To se stalo, o další směřování dnes rozhoduje správní rada této nadace. Jsem ještě jejím členem, ale během několika let tu funkci předám někomu z nezávislých odborníků na danou problematiku.

Vidíte i další příležitosti pro společenskou filantropii?

Jak už jsem řekl, rýsují se třeba i různé projekty, které se týkají školství, kde se právě teď v té covidové době projevuje nerovnost. Myslím, že tam by se měla napřímit pozornost.

Ona je tu stále otázka, co má v té společnosti dělat veřejný sektor, co ten soukromý a co neziskový. Je přitom doloženo, že právě ten neziskový - navzdory všemožným výpadům vůči němu, jak to vidíme třeba v orbánovském Maďarsku - umí fungovat velice efektivně. Ve výsledku to stojí méně peněz, než kdyby takový program zajišťoval stát. Jsou tam totiž multiplikační efekty. Hodně dělá i práce dobrovolníků.

Vy sám jste vlastně také dobrovolník. Co vás vedlo k tomu, že jste se pustili v jižních Čechách do oprav křížků, kapliček, božích muk a dalších objektů v krajině.

Určitě klíčové bylo to, že máme chalupu u Blatné a nebylo nám jedno, jak to v našem nejbližším okolí vypadá. Pro mě to byl vždycky relax. Jak jsem říkal, v Praze jsem v KPMG řešil daňová přiznání a velký byznys, kdežto tam jsem vždycky přijel, oblékl si montérky a celý víkend jsme dřeli, tahali nějaké šutry, opravovali památky…No a dnes mám na to paradoxně živější vzpomínky než na ty stohy papírů, které jsem ve firmě podepsal.

Pamatuji si, jak jsme třeba jednou s kamarády ve vedru dřeli na opravě židovského hřbitova ve Slatině a kolem jeli nějací cyklisté z Prahy. Ptali se, proč to vlastně děláme, jestli jsme Židi. My jsme jen zavrtěli hlavou. Nějak to nemohli pochopit. A když jsme se sami potom večer u piva o tom bavili, došli jsme k závěru, že nás to prostě baví - vracet do života, do původní krásy zdevastované objekty spjaté s historii.

Je to podobné, jako když je někdo dobrovolníkem na vesnici, trénuje třeba fotbalovou mládež nebo seká trávu kolem kapličky na návsi. Myslím, že Češi a Moraváci obecně to dobrovolnictví mají v krvi. I v rámci celosvětové filantropie hraje dobrovolnictví velmi významnou roli. A ukazuje se tady, že páchání dobra může mít mnoho podob. Nemusíte být bohatý.

Kolik toho už váš Menhirostav opravil?

Za ta léta, od roku 1994, kdy to vzniklo, toho už bylo opravdu hodně. Téměř čtyři desítky akcí - opravy křížků, božích muk, kapliček, kamenných mostků i třeba toho židovského hřbitova. Více by vám o tom řekl Petr Štěpán z Hajan, který to naše neformální sdružení vede a vždy zajišťoval detailní organizaci. Zapojují se jak místní, tak i chalupáři. Letos jsme vydali - hlavně pro cyklisty, ale nejen pro ně - i Průvodce okolím Blatné a Lnář, kde jsou mnohé ty opravené objekty zachyceny. Já to sepsal a Petr Štěpán ilustroval. Je to vlastně už druhé vydání, první vyšlo v roce 1997.

Pokud vím, není to jediný váš literární počin.

Teď se pouštím do knihy, která se zaobírá životem Josefa Guttmanna. To byl český novinář, narozený v Táboře, původně i radikální levičák, vysoce postavený komunista. V roce 1933 byl z KSČ vyloučen, protože se dostal v Moskvě do konfliktu se stalinisty. V kritice Stalinových čistek pokračoval celá třicátá léta. Byl židovského původu, musel utéct před Hitlerem, část jeho rodiny skončila v Osvětimi. Dostal se až do Ameriky, zpátky domů se již nikdy nevrátil. Tady by ho nejspíš čekala šibenice jako jeho kamaráda Záviše Kalandru.

A mě se podařilo v New Yorku objevit zajímavý zdroj informací o jeho novinářské činnosti. Jeho život byl neuvěřitelně pestrý a dramatický. Prolínají se v něm všechny ty tragédie 20. století - fašismus, válka, komunismus. A tohle období, od 30. až do 50. let dvacátého století, mě hodně zajímá.

A to všechno teď chcete sepsat?

Už píšu. O víkendu jsem nad tím seděl.