Velvyslanec: České služky i jaderný šrot jsou pryč. Rakušani už nejsou přezíraví

Česko hodlá v nedaleké budoucnosti stavět v blízkosti hranic s Rakouskem nové jaderné bloky - v Dukovanech a zřejmě i v Temelíně. V minulosti zdejší jaderné projekty budily u jižních sousedů velké emoce.

„Před dvaceti lety v Rakousku byla nedůvěra, že by Češi mohli postavit něco, co by fungovalo. V novinách se třeba objevovaly titulky s označením tschechische Schrottreaktoren. Dnes je to spíš tak, že máme rozdílné postoje, Rakušané mluví o protestech a podávání formální stížnosti proti tomu či onomu v Bruselu,“ říká diplomat.

Šitler pro Seznam Zprávy také představil výsledky unikátního průzkumu, který si Ministerstvo zahraničních věcí nechalo zpracovat u Asociace pro mezinárodní otázky a agentury STEM o image Čechů v Rakousku. „Zhruba 80 procent Rakušanů vidí Čechy pracující v Rakousku jako přínos pro Rakousko. To před 25 lety opravdu nebylo. Byly tu emoce, že Češi kradou, berou nám práci,“ popisuje jedno ze zjištění průzkumu.

V rozhovoru diplomat rovněž popisuje, proč ani ruská invaze na Ukrajinu nezměnila rakouské trvání na vlastní neutralitě.

Česko-rakouské vztahy jsou specifické - sousedské, blízké, ale zároveň složité. Jak tu trajektorii vztahů ovlivňuje ruská agrese?

Ony prošly proměnou už před ruskou agresí. Před dvaceti, pětadvaceti lety nebývaly dobré.

Víc kvůli historii, nebo jádru?

Byly tu ještě nezacelené historické jizvy spojené s druhou světovou válkou: z naší strany neodškodnění obětí nacismu, z jejich strany Benešovy dekrety. Potom určitě otázka jaderné energie. A k tomu ještě třetí element – přezíravý postoj k Čechům jednak coby sousedům zpoza železné opony a samozřejmě také z ekonomických důvodů. V tom ostatně přežíval předsudek z rakouské monarchie, že Češi jsou národem služek, dělníků, kuchařů a tak dále.

To se tedy konečně změnilo - vlastně po staletích?

To se změnilo radikálně. Je to jedna z největších proměn v regionu. Máme na to dokonce i čísla. Z našeho podnětu letos v květnu proběhl průzkum veřejného mínění na image Čechů v Rakousku. A vyznělo to až idylicky dobře.

Co si o nás tedy Rakušané myslí v roce 2023?

Zhruba 80 procent Rakušanů vidí Čechy pracující v Rakousku jako přínos pro Rakousko. To před 25 lety opravdu nebylo. Byly tu emoce, že Češi kradou, berou nám práci. Pozitivně se dnes Rakušané dívají i na Čechy cestující sem. Jsme tady čtvrtou nejsilnější skupinou turistů. Dnes jsou Češi zajímaví klienti, platící zákazníci. Ekonomické vyrovnávání významně změnilo pohled Rakušanů a narušilo pocit nadřazenosti.

Historické rány jsou podle tohoto zjištění zahojené?

Historické problémy už nehrají zásadní roli. V průzkumu byla otázka, které historické období stále ovlivňuje vztahy, možné bylo zaškrtnout jedno i více možností: monarchie, meziválečné období, válka, železná opona, rok 1989. Padesát pět procent Rakušanů, největší skupina, zaškrtla společné členství v EU.

Mimochodem, jaká je dnes česká komunita v Rakousku? Musí se proměňovat. Jak se prolíná historická vrstva s těmi novými příchozími?

„Česká Vídeň“ je zajímavá směs, lidé z dob Rakouska-Uherska se s novými vlnami expatů hodně prolínají. To je zajímavý rozdíl proti jiným komunitám. Když se ptám u Maďarů nebo Chorvatů, stará menšina a nově příchozí se neprolínají. U Čechů je to jinak. Všichni tady spolu chodí do Sokola, když to zjednoduším. Nebo posílají děti do české školy.

Jak se vyvíjí rakouský pohled na české jaderné elektrárny? Vždy byly neuralgickým bodem česko-rakouských vztahů.

To je jediný problém, který přetrvává. Osmdesát procent Rakušanů odpovědělo kladně na dotaz, jestli podporují kritické stanovisko rakouské vlády k jaderné energetice v Česku. Zajímavé je, že plus minus stejných 80 procent lidí uvádí, že má kladný vztah k Čechům.

Větší respekt k nám se nepropsal do té otázky jaderné energetiky?

Projevil se. V minulosti to bylo spojené s těmi dvěma dalšími elementy - tedy historickými problémy a jistou přezíravostí - a promíchávalo se to. Před dvaceti lety tu byla nedůvěra, že by Češi mohli postavit něco, co by fungovalo. V novinách se třeba objevovaly titulky s označením tschechische Schrottreaktoren.

Dnes to vidíte spíš jako politický, ideový nesouhlas?

Ano. Vidíte to i v rakouských médiích či ve výrocích rakouských politiků. V minulosti tam byl znát útočný element: „Češi musí“, „nedopustíme“… Dnes je to spíš tak, že máme rozdílné postoje, Rakušané mluví o protestech a podávání formální stížnosti proti tomu či onomu v Bruselu. A také už následuje i pozitivní „ale“ -  oceňujeme velmi dobrou výměnu informací s českou stranou a úroveň tohoto dialogu. To téma zůstává, je živé, ale ztratilo podtext pohrdání a podceňování. Je to celkem seriózní dialog.

Rezonuje tu, že Česko chce posílit v jádru, stavět v Dukovanech, stát se regionálním lídrem v atomu?

Na to jsou tady automaticky kritické ohlasy. Na druhou stranu se objevují rakouští politici a představitelé byznysové sféry, kteří alespoň v zákulisí říkají: Také víme, že jsme závislí na dovozech energie z Česka, a víme, jak se tam vyrábí. Představitelé hospodářské sféry nám říkají: Rakousko se nějak rozhodlo, měnit se to nebude, ale nechceme, aby na vás rakouská vláda útočila nějakým vyhroceným způsobem kvůli jaderné energetice.

Změna pozice se nerýsuje? I v Německu přece rozhodnutí zavřít jaderné elektrárny prošlo nějakou diskuzí poté, co Evropou otřásl válečný konflikt a otázka jaderné bezpečnosti a dostatečnosti se stala akutní.

Neutralita a vztah k jaderné energetice jsou dvě součásti rakouské identity, o kterých se ani nediskutuje.

Měli jsme tu neutrální Švédsko a Finsko. Ty to ale radikálně přehodnotily po ruské invazi na Ukrajinu. V Rakousku se ani nediskutovalo, že by se změnil postoj?

Ve Švédsku jsem před Rakouskem působil shodou okolností jako velvyslanec, takže jsem měl možnost tu debatu sledovat už tehdy. Tam se vede už od 90. let. Naopak v Rakousku se nikdy nevedla. Ve Švédsku několik parlamentních stran lobbovalo za změnu neutrální politiky a vstup do NATO ještě dávno před loňskou ruskou agresí.

Už když jsem v roce 2020 odcházel ze Švédska, veřejné mínění bylo tak půl na půl. A dokonce i ti, kteří byli proti, což byla hlavně sociální demokracie, byli rozštěpení. Levá strana švédské politické scény, a dokonce i švédští exkomunisté, se shodovali na tom, že viděli v Rusku hrozbu. Otázka byla, jak se bránit této hrozbě. Jestli je tou nejlepší obranou vstup do NATO, nebo spíš bilaterální vztahy s USA a jen posilování spolupráce s Aliancí.

Čím to je, že s Rakouskem zjevně nic nehne, ani válečná agrese v sousedství EU?

Je to otázka rakouské identity. Pokud bych to mohl říct s nadsázkou - v čem se budou lišit od Německa, když nebudou neutrální zemí, sídlem všech mezinárodních institucí a jakýmsi mostem mezi Východem a Západem? Rakouská identita budovaná po druhé světové válce je na tom postavená.

Je ale nutné říct, že současná vláda se snaží neutralitu vykládat flexibilně. Mluví o tom, že je to neutralita vojenská, nikoli politická. Že politicky stojí na straně Ukrajiny.

Vojenskou techniku ale Ukrajině nedodávají.

To ne, ale na rozdíl od jiných zemí v Evropě a členských zemí NATO povolují transfery vojenského materiálu. Nikdy nezablokovali žádné sankční opatření a sami zvýšili výdaje na obranu. V rámci rakouských politických poměrů a možností se současná rakouská vláda chová velmi zodpovědně.

Nemá to úplně jednoduché. I uvnitř lidovců, současné hlavní vládní strany, přetrvávají zejména na zemské úrovni vzpomínky na staré dobré časy, kdy tento konflikt nebyl a Rakousko mohlo být mostem a byznys mohl běžet. Doufají, že se to jednou vrátí. Podle současných průzkumů je navíc nejsilnější stranou FPÖ a ta vystupuje výrazně prorusky, i když se zaklíná neutralitou.

Jak konflikt vnímá rakouská veřejnost?

Když se podíváte na průzkumy veřejného mínění ohledně sympatií vůči Ukrajině versus Rusku, nejsou to velké rozdíly s Českem. To je znát i v mediální oblasti, hlavní média posuzují ruskou agresi kriticky.

Jsou v Rakousku znát ruské snahy o destabilizaci, jak je známe z Česka? Snaží se v Rakousku ruští zpravodajci podporovat neutralitu, která jim musí vyhovovat?

Tím, že tu je několik ruských úřadů - mají bilaterální velvyslanectví plus zastoupení v mezinárodních institucích, které mají ve Vídni sídlo –, je tu mnoho stovek ruských diplomatů. Něco tady dělají, jsou aktivní a nepochybně se pokoušejí ovlivňovat dění. Pokud to může člověk soudit dle informací z mediálního mainstreamu, nedaří se jim to tak, jak by si přáli.