V létě může přijít nejhorší krize od války, předpovídají ekonomové

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V předpovědích odborníků dokonce nechybí ani apokalyptické vize o tom, že Evropu i Ameriku čeká největší ekonomický propad od druhé světové války. Přijít může ještě do prázdnin.

Proto také obyčejný spotřebitel žádá odpověď na otázku, co se slovem stagflace vlastně myslí. Není to obyčejná ekonomická recese, kdy hospodářský výkon oslabuje aspoň dvě čtvrtletí po sobě, jak Česko zažilo po příchodu pandemie před dvěma lety a předtím v letech 2011 až 2012. Obvyklá definice zní, že při stagflaci ekonomika nejen zpomaluje, ale zároveň rychle rostou ceny.

Taková je právě vyhlídka pro Česko. Podle předpovědí ministerstva financí i České národní banky přestane ekonomika růst od prázdnin, zároveň se bude zdražovat meziročním tempem nejméně o deset procent. Stejný scénář stojí nejen před Českem a Evropou.

„Stagflace je nevyhnutelná,“ oznámil slavný ekonom Mohamed El-Erian Američanům v televizním vysílání Bloombergu a upřesnil: „Zaznamenali jsme zpomalování růstu a vidíme, že inflace zůstává vysoko.“ Přesto dosud není rozhodnuto, že ekonomika bude oslabovat dvě čtvrtletí po sobě, aby bylo možné mluvit o recesi. „Hospodářské recese se pravděpodobně dokážeme vyvarovat,“ míní El-Erian.

Samotné slovo stagflace ovšem zvláště v anglosaském světě vyvolává vzpomínku na sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století. Také tehdy ji dvakrát po sobě vyvolaly ropné krize, kdy se cena základní suroviny znásobila vinou embarga, které na dodávky pro Ameriku vyhlásily státy Arabského zálivu. Potíže se stagflací tehdy vydržely přes dvě tříletá období.

Ani tentokrát nebudou důvodem stagflace jenom drahé suroviny, i když se cena za barel ropy drží nad 100 dolary už od počátku ruské agrese na Ukrajinu. Přinejmenším si to myslí další slavný ekonom Nouriel Roubini, který správně předpověděl už globální finanční krizi v roce 2008.

„Existuje hodně důvodů k obavám, že stagflační prostředí bude nadále utvářet globální ekonomiku, což povede k vyšší inflaci, pomalejšímu růstu a možná i k recesi v mnoha ekonomikách,“ uvedl v článku pro německý WirtschaftsWoche.

Na rozdíl od El-Eriana zdůrazňuje, že se válečnou krizí odhaluje slabost západních ekonomik. Nejde jenom o závislost na ruské ropě a plynu, ale také na pracovní síle třetího světa. Zhoršením vztahů s Čínou a zpřetrháním globálních řetězců se jí však začne nedostávat a ve stárnoucí Evropě ji nepůjde nahradit. „Nabídka pracovních sil se začne zmenšovat a to vyvolá mzdovou inflaci,“ předpovídá Roubini. Staří Evropané a Američané na druhé straně přispějí ke stagflaci tím, že začnou utrácet své úspory, i když nebudou pracovat. Ve velkém se tak bude opakovat česká zkušenost z období covidu, kdy ceny vyhnalo nahoru přerozdělování ve prospěch zaměstnanců, kteří během lockdownů nepracovali.

Výčet Roubiniho končí připomínkou, že se vyspělé státy nedokázaly efektivně vypořádat s pandemií a nedaří se to ani u klimatické změny. To si vyžádá další náklady, které spotřebitel opět pozná ve vyšších cenách za energie a potraviny.

Přesto v anglosaském světě převažuje názor, že přinejmenším v současné chvíli jsou k dispozici páky, jak nepříznivý vývoj zastavit. Britský týdeník The Economist dokonce vysvětluje, že současné obavy vznikly v prostředí velkých korporací a teprve potom se přenesly mezi běžnou populaci.

„Velké podniky mají většinou stabilní náklady. Proto když jejich tržby rostou nebo klesají, zisky rostou a klesají mnohem více. Tento efekt loni výrazně zvýšil zisky, ale letos to půjde obráceně,“ vysvětluje The Economist a dodává, že dalším důvodem pro nižší zisk jsou přece jen vyšší náklady, zejména v případě energií. V důsledku pak klesají ceny akcií a makléři na burzách ztrácejí nervy.

K viníkům propadu akcií patří i americká centrální banka Fed, která zvyšuje úrokové sazby a zdražuje tím podnikům dluhovou službu. Jak ovšem upozorňuje The Economist, zvyšování sazeb je zároveň lékem, jenž zastaví cenový růst a zklidní příliš dramatický vývoj na trzích po covidu. Tím bude poražena aspoň dočasně také stagflace.

Kdyby Fed nezasáhl, trpěli by američtí spotřebitelé jako konzumenti v Evropě, jejichž kupní sílu likvidují „nebetyčné ceny plynu“.

Právě Evropa zaznamenala renesanci katastrofických scénářů. S vyhlídkou, že Rusko vypne ještě do léta plyn, případně se Evropa od plynovodů z Východu sama odstřihne, vznikla nejtemnější vize mannheimského profesora Toma Krebse. Výroba v Německu se podle této vize propadne během následujících dvanácti měsíců o 114 až 286 miliard eur. To odpovídá ztrátě tří až osmi procent HDP. Zároveň musíme počítat s ještě vyššími cenami energií a s tím, že spotřebitelé budou šetřit na jiném zboží. Tím se hospodářský výkon sníží o další dvě nebo čtyři procenta.

Teď už ani nestačí termín stagflace připomínající období ropných šoků z let 1973 a 1979. „Může dojít k hospodářské krizi, jakou Německo nezažilo od druhé světové války,“ varuje Krebs ve studii na stránkách Hans-Böckler-Stiftung.

Z dalších scénářů dostupných mezi evropskými publicisty a ekonomy se zdá, že k epochální krizi nebude třeba ani vypínat plyn. Hospodářské noviny ohlásily Česku „krizi všech krizí“, kterou vyvolá pouze stávající zdražování, jež atakuje hranici 15 procent. Množí se zprávy o „apokalypse s energiemi“, při níž tuzemský, ale třeba také německý spotřebitel zaplatí za plyn nebo elektřinu trojnásobek nebo čtyřnásobek dosavadní ceny. Po cenách za olej a pečivo, které vyrostly víc než o polovinu, se dá očekávat stejný vzestup také u mléčných výrobků, informuje Frankfurter Allgemeine Zeitung v článku „To nejhorší na domácnosti teprve dopadne“.

Černé scénáře ovšem někdy odvádějí od skutečného života a jeho možností. Připomíná to například často citovaný filozof Norbert Bolz. „Jedni chtějí vést smysluplný život, jiní věří na to, že se během jejich života stane něco důležitého. A protože dnes už nevěříme utopiím, zůstává jako něco dosud nevídaného pouze apokalypsa. Když skončí svět ještě za mého života, tak budu mít účast na absolutním zážitku, kdy se s mým životem zhroutí celý svět,“ stojí v klíčové pasáži jeho bestselleru „Avantgarda strachu“, ve kterém Bolz připomíná, že to lidé se strachem někdy přehánějí.

Ovšem samotný pocit strachu a ekonomického ohrožení v širokých vrstvách obyvatelstva může přispět k prohloubení krize. Tak zní argument Jamese Rickardse, investičního bankéře z Wall Street, jenž v knize „Nová velká deprese“ předpovídá, že Amerika a celý svět vstupují do stejné „velké deprese“, jakou zažily ve třicátých letech minulého století.

Deprese se podle definice neliší od recesí tím, že se při ní snižuje produkce i poptávka spotřebitelů, že se stávají nedostupnými úvěry a bankrotují podniky, trvá však mnohem déle, až několik desetiletí. Může za to podle Rickardse okolnost, že průměrného člověka zbavil nějaký otřes sebedůvěry a v přívalu špatných zpráv se už ani nesnaží zachránit svou firmu nebo zlepšit situaci své rodiny. Často může přijít několik šoků, jejichž účinky se násobí, jako v současné době. „Ekonomická deprese je víc než statistika,“ shrnuje Rickards. Ani naplnění takového scénáře dosud nejde vyloučit.

Přijde recese, stagflace, nebo deprese, a tím i nejhorší krize od války? Na takovou otázku dnes ekonomové nedokážou s jistotou odpovědět. „V druhé polovině roku počítáme s technickou recesí. Slabý výkon ekonomiky bude mít hlavní příčinu v bezprecedentním osmiprocentním propadu reálné mzdy, tedy ve slabší poptávce. Za celý rok předpovídáme růst HDP o 1,8 procenta,“ shrnuje aktuální předpověď investiční banky Patria její hlavní ekonom Jan Bureš.

Ihned však dodává, že jde jen o základní scénář, který mimo jiné počítá s tím, že ještě v zimní sezóně 2022 a 2023 pokryje Evropa třetinu své spotřeby plynu z Ruska. Pokud se naopak plyn vypne naráz, pak dává smysl Krebsův scénář. „Utažení kohoutků může způsobit propad naší ekonomiky o 5 až 6 procent,“ očekává Bureš přece jen menší ztráty než profesor z Mannheimu.

Analýzy Seznam Zpráv: