Článek
Premiér Petr Fiala (ODS) ve svém pondělním projevu řekl, že mezinárodní pořádek se změnil. Z toho důvodu je podle něj nutné navýšit výdaje na obranu minimálně na tři procenta hrubého domácího produktu (HDP) během několika dalších let.
Ve svém mimořádném projevu zároveň nastínil, že následující roky budou sice náročné, Česko by ale mělo současné dění brát i jako příležitost, například v oblasti zbrojního průmyslu. S tím souhlasí i bezpečnostní analytik Vlastislav Bříza.
„Pro naši ekonomiku to je výzva, které se musíme chopit. Část už se jí chopila a zbytek se určitě přidá,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Když se podíváte na dění ve světě, zhodnotil ho podle vás premiér Petr Fiala výstižně?
Pan premiér naznačoval, alespoň to na mě tak působilo, že je současná situace „superdramatická“. To bych úplně nepoužil, nicméně je potřeba vnímat hlavní poselství Spojených států, které Evropě v posledních dvou týdnech sdělovaly. Předaly nám vzkaz, že už osmdesát let žijeme pod jejich ochranným deštníkem. Nejde pouze o ten jaderný, ale i konvenční. A když to budu parafrázovat, tak nám USA naznačují, že jsme dospělí a měli bychom se umět starat o sebe.
Hluboká změna situace ale netkví v tom, že je prezidentem Spojených států Donald Trump, to je podle mě mýlka. Změna řádu nastala už v roce 2014, když ruský prezident Vladimir Putin anektoval Krym, což pak v roce 2022 rozvinul v plnohodnotnou vojenskou invazi na Ukrajinu. Silová politika – nebo chcete-li řešení imperiálního stylu – je pak už jenom reakcí.
Premiér v souvislosti s tím zmínil, že se mezinárodní řád mění. V jaké situaci se teď, z pohledu obrany, nacházíme?
Je pravda, že jsou tu nyní tři dominantní světové velmoci – Spojené státy, Rusko a Čína –, které berou sílu jako zásadní. A pokud někdo sílu mít nebude, nebudou ho brát vážně. A o tom to teď je. Ale znova, situaci nevidím jako natolik dramatickou. Když si třeba poslechnete ministra obrany Peta Hegsetha, on neříká jedinou věc proti NATO. Naopak zmínil, že v rámci Severoatlantické aliance bude Amerika i nadále participovat. Také ale mluví o tom, že je nutné, aby se evropské křídlo NATO posílilo a bylo akceschopné. Neočekávám proto, že bychom se dozvěděli, že USA vystupují z Aliance, ale je nutné si už jako společnost uvědomit, že se o svoji obranu musíme zasadit i sami.
V rámci projevu premiér Fiala mluvil i o zvyšování výdajů na obranu na tři procenta HDP, použití ruského zmrazeného majetku na tyto účely, stejně jako o využití zbylých desítek miliard eur z evropského fondu obnovy. Pomůže to Evropě v této chvíli, nebo jsme prostě zaspali a bude se to těžko dohánět?
Určitě jsme zaspali, ale na to se teď nejde vymlouvat, protože tím nic nezměníme – naopak tím současný stav prohloubíme. Podle mě jsme měli reagovat už v roce 2014, minimálně navýšenými výdaji na obranu. My jsme ale apely neslyšely a v roce 2022 jsme pak otevřeli jen jedno oko. A teď přichází ze strany Spojených států „facka“. Ukazují nám, že takhle to dál nejde a je třeba jednat. Donald Trump mluví o pěti procentech na obranu, to je samozřejmě nereálné. Zato ta tři procenta už podle mě reálná jsou a myslím si, že i z hlediska obranyschopnosti Evropy jsou nutná. A to je to důležité opakovat.
Jak vnímáte vize některých politiků o unijní armádě? Jeví se vám to jako dobrý nápad, nebo je teď nutné soustředit všechny síly do NATO?
Jsem přesvědčen o tom, že by to mělo být nutně v rámci NATO. Jednotná evropská armáda bez NATO je iluzorní věc. Kdo by se na ní v rámci Evropské unie shodl? Těžko se mi představuje, že by se všichni jednohlasně shodli, tudíž by došlo opět jen k nějaké „koalici ochotných“. Ale celková shoda je velice náročná, zvlášť v momentě, kdy jsou tu například i rebelové jako Slovensko nebo Maďarsko.
NATO naopak funguje výborně z hlediska logistiky, z hlediska koordinace armád, z hlediska rychlého nasazení. A je důležité i proto, abychom měli i místo u jednacího stolu. Divíme se, že nás u něj nikdo nechce, ale znovu se vracím k tomu, že určujícím faktorem teď bude síla, hard power. A tu teď nemáme, stejně jako nemáme jednotu.
Když se koukneme na evropské státy, které jsou na tom z vašeho pohledu stran obrany nejlépe?
První, kdo si ten apel vzal k srdci – i když také pozdě, ale oproti nám relativně včas –, je Pobaltí a Polsko. A má to samozřejmě logiku, jsou totiž první na ráně. A Polsko díky tomu, že si objednávky vyřešilo předloni a loni, bude mít do tří až pěti let nejsilnější pozemní armádu Evropy. Polsko objednalo tolik HIMARS, že jich bude mít víc než americká armáda a v tomto ohledu udělalo obrovský kus práce.
Pak je tu třeba Německo, které považuji za stát, který velice intenzivně podporuje Ukrajinu. Ale teď mělo třeba dodat silám rychlé reakce NATO asi dvě divize, a oni toho nejsou schopni. Národ pruské a militantní tradice, vojenských teoretiků i praktiků vlastně není schopen vygenerovat ani tyto dvě divize, protože s tím má problém jak z pohledu ekonomické síly, tak obyvatelstva. Jedna divize má mít kolem 10 až 15 tisíc vojáků a Německo je největší stát EU, a i tak s tím má problém. To nám opět ukazuje, že jako Evropa jsme na tom z hlediska pozemní síly velice špatně a z tohoto pohledu nás prostě Spojené státy, Čína ani Rusko neberou vážně.
A když se podíváme čistě na Česko? I z pohledu toho, že jsme sousedé s „rebely“, jak jste označil Slovensko a Maďarsko.
Konečně se nám po dlouhé době povedlo dostat se na dvouprocentní výdaje na obranu. K tomu jsme se jako Česká republika zavázali už na summitu NATO v roce 2014 a trvalo nám to zhruba deset let, abychom to splnili. A to je asi všeříkající odpověď. Měli jsme prostě jiné priority, zajímal nás sociální stát, zdravotnictví a různé benefity či dotace, ale bezpečnost šla stranou. Bezpečnost jsme brali jako samozřejmost, ale ona doopravdy samozřejmá není. Navíc nám ji platily Spojené státy, které už to nebaví.
A co se našeho geografického umístění týče, část společnosti žije v iluzi, že můžeme být jakýsi most mezi Východem a Západem. Ale já se domnívám, že i válka na Ukrajině nám jasně ukázala, že to je nereálná představa a musíme si jasně vybrat stranu. Lavírování někde uprostřed není ve chvíli, kdy je na Ukrajině otevřený konflikt, z pozice České republiky rozumné.
Sice jste zmínil, že úplné stáhnutí Spojených států nečekáte, ale co by Evropu čekalo, kdyby k tomu došlo?
Přesně jak říkáte, nevěřím tomu. Protože když jsme u transatlantické politiky Spojených států, tak je i v zájmu USA, aby byly součástí NATO, a proto si nemyslím, že by ho kdy opustily. To jen tak na úvod. Ale samozřejmě pokud by k tomu hypoteticky došlo, byl by to velký problém. V tu chvíli bychom se objevili úplně na jiném hřišti a vlastně i v nové hře.
Ale znovu říkám, doopravdy si to nemyslím. Je ale nutné budovat NATO, čímž i ukážeme, že jsme pochopili poselství Spojených státu, a sice: „Začněte se starat o sebe a ukažte nám, že jste silní a zvládáte přispívat na vlastní obranu.“
Premiér Fiala zároveň poukazoval na to, že jsme zbrojařsky silná země a že je o naše zbraně zájem v zahraničí. Má Česko skutečně potenciál stát se, řekněme, zbrojařskou velmocí?
S tím naprosto souhlasím, protože už za dob první republiky jsme patřili mezi pět největších producentů zbraní na světě. To se přeneslo i do období komunistického režimu a následně do 90. let. Ale rozpadem sovětského bloku se produkce výrazně snížila, nicméně posledních pět let se vracíme zpátky na výsluní, a to včetně globálních investic českého kapitálu do světových zbrojovek. Takže se určitě vracíme zpět na původní trajektorii a budeme zase patřit mezi největší producenty zbraní v Evropě a opravdu budeme hrát v tomto ohledu první ligu, to je potřeba říct.
Takže pro naši ekonomiku to je výzva, které se musíme chopit. Část už se jí chopila a zbytek se určitě přidá. Takže ano, z tohoto úhlu pohledu to určitě pro nás není jenom „lose game“, protože bychom měli být státem, který ze zbrojení bude profitovat, protože jsme průmyslový stát se zaměřením na strojírenství, které vždy umělo a umí produkovat kvalitní zbraně, po kterých je ve světě poptávka.
