Kolik máme pohlaví? Odpověděla bych stejně jako v roce 2014, říká Jourová

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Po bruselské dekádě plánuje přesun do Prahy, kde se chce věnovat akademické kariéře. A vaření. „Koupím si barevnou kuchařku a těším se, že budu mít komu vařit,“ prozrazuje. Věra Jourová v Evropské komisi spravovala nejprve portfolio spravedlnosti, rovnosti pohlaví a spotřebitelské politiky, poté se stala místopředsedkyní pro transparentnost a hodnoty.

Někdejší nominantka hnutí ANO, které opustila letos v létě, se do českých politických vod nehodlá vrátit. „Jsem dneska persona non grata skoro pro všechny politické síly v Čechách,“ připouští.

Parlamentní slyšení, tedy takzvané grilování, jste si zažila dvakrát. Jak na to vzpomínáte?

Vybavím si metr vysoký komín podkladů. A to je něco, čím se musí každý kandidát prokousat. Záleží na tom, jestli o „svém“ tématu budoucí komisař hodně ví, anebo jestli se to učí všechno natvrdo, od píky. To byl můj případ v roce 2014, naopak v roce 2019 už to byla zcela jiná situace.

To už jste byla komisní matadorkou, vraťme se tedy do roku 2014, k vaší premiéře. Hodně jste se tehdy před europoslanci zapotila?

Tyto dvě akce se vůbec nedají srovnávat. V roce 2014 jsem navíc měla i velmi široké, nesourodé portfolio - od ochrany dat přes evropský zatykač až po genderové otázky. Byly to čtyři velice náročné výbory, které mě grilovaly. Víte, ono je hodně znát, jestli komisař loví v hlavě něco, co se rychle naučil, nebo jestli je v tématu doma, má vizi, ví, co chce dělat a ví, jaký má v rukou vliv. A to byl případ v mém druhém období. To jsem přesně věděla, co chci v agendě dělat a čeho chci dosáhnout.

Sebevědomí do druhého období mi samozřejmě dalo i to, že jsem byla zvyklá mluvit, po pěti letech jsem měla za sebou nesčíslně různých slyšení v Evropském parlamentu i v národních parlamentech.

Požádal vás Jozef Síkela o radu, prozradila jste mu třeba nějaké fígle, jak slyšení zvládnout?

Před časem jsme měli konzultaci, to se ještě neznalo portfolio. Probírali jsme organizační věci, jak postavit kabinet, jak se připravit na slyšení. Tam moje hlavní rada byla: zjistěte si, jaké ve výborech budou zájmy těch, kteří vás budou grilovat. Fígl není žádný, příprava se musí odpracovat. Dopředu se navíc dá odhadnout, na čem budou poslanci lpět a na co se budou ptát, protože každý z nich už se nějak v těch či oněch tématech profiluje.

Jak bývají poslanci na slyšení připraveni? Je to pro ně do určité míry prestižní záležitostí?

Před několika dny jsem ve Štrasburku mluvila s řadou europoslanců, kteří se na slyšení připravují. Samozřejmě chtějí slyšet odpovědi, ale také se chtějí sami profilovat v otázkách.

Jakými takovými otázkami potrápili vás?

V prvním období jsem dostala otázky genderu. Tehdy jsem byla v této problematice v zásadě nepolíbená, přišla jsem trochu s nadsázkou řečeno z Třebíče rovnou do Bruselu. Otázka na to, kolik máme pohlaví, mě vyvedla z míry. Dneska bych sice odpověděla úplně stejně jako tenkrát, že dvě, ale zvolila bych jinou formu. Tehdy moje odpověď vzbudila vlny, protože jsem nebyla dost sofistikovaná. Víte, poslanci si rádi připravují různé „špeky“, myslím, že budou padat i teď. Je to tedy i o tom být připraven i na všelijaké záludnosti. Zvlášť když máte agendu, která je právě o hodnotových věcech.

Mezinárodní spolupráce, tedy budoucí agenda Jozefa Síkely, je také široké pole působnosti, a záludnosti tak lze čekat.

Pan Síkela bude muset mít velice dobrý přehled o tom, co se kde děje, na kterém kontinentu a jak by tam evropská pomoc mohla vypadat. Bude to hodně náročné na data a na konkrétní okruhy.

Kolik hodin jste před slyšením nespala?

To víte, byla to lahůdka. Na první slyšení jsem se připravovala tři týdny v Bruselu. Přes den jsem se tomu intenzivně věnovala, pak jsem si večer šla zaběhat a v noci jsem se zase vrátila k lejstrům. O spánku to celé moc není. Nervy pracují.

Tedy relaxovala jste během?

Přesně tak, běhala jsem. Tehdy jsem si docela solidně oběhla Brusel.

Říkáte tři týdny v Bruselu – je to výhoda být tam takto dopředu a připravovat se na místě?

Je to praktická věc, protože nejen že pracujete s komínem materiálů, ale zároveň se také snažíte konzultovat s experty z Komise i mimo ni, snažíte se i komunikovat s poslanci. Není to tedy jen o učení se z papírů, musíte být opravdu v kontaktu s lidmi. To z Prahy dost dobře nešlo.

Bonusem jsou asi i dobré rétorické schopnosti a rychlé reakce.

Slyšení má dvě části. Na začátku máte deset až dvacet minut, abyste řekla svoji vizi. A tady je hodně důležité být autentická a působit jako někdo, kdo to neloví z krátkodobé paměti, ale z hlubokých znalostí. Na začátku musíte nabídnout všem něco. A pak následuje palba otázek, kdy je minuta na otázku, dvě minuty na odpověď. Nesmíte ztratit ani vteřinu, pokud chcete skutečně něco smysluplného říct.

Trénovala jste se stopkami v ruce, předpokládám.

Ty měli moji „mučitelé-učitelé“.

Ještě bych ráda doplnila, že celé slyšení je tak trochu souboj s vlastním egem a vlastní vizí. Jdete tam s vymezeným manévrovacím prostorem, který určuje předsedkyně Komise. Jestli do toho chcete vnést něco svého, musíte počítat s tím, že vyběhnete mimo tento prostor. A to jsem udělala v obou svých případech. V prvním období jsem například opravdu hodně chtěla zavést kolektivní žaloby ve spotřebitelských sporech. Neměla jsem to tehdy v notičkách od pana předsedy, slíbila jsem to Parlamentu na svou vlastní odpovědnost. Takže jsem to pak musela dodržet, což se mi podařilo. V momentě, kdy na půdě Evropského parlamentu něco slíbíte, tak musíte počítat s tím, že členové Parlamentu vás pak „bičují“ celých pět let.

S jakým pocitem Brusel opustíte?

S dobrým. Podle pokynů předsedkyně Ursuly von der Leyenové bych si měla splnit ještě jednu věc 25. listopadu - přistoupení EU ke konvenci o lidských právech. Byla to složitá diplomatická bitva a teď to vypadá, že to dotáhnu.

Víte, já mám vždycky dobrý pocit sama před sebou, když vím, že jsem udělala maximum, co jsem mohla. A to jsem udělala. Nějaká rezervička tam je, tak dvě až tři procenta, kde jsem třeba měla být odvážnější nebo úpornější.

Co konkrétně máte na mysli, v čem jste měla tlačit víc na pilu?

Například zákaz zlatých pasů. Není dobře, když jeden stát může prodávat pasy lidem třeba z Ruska nebo z Ázerbájdžánu, kteří získávají občanství pro celou EU. To se mi nepovedlo. Ale nemám vyloženě nějakého kostlivce ve skříni, který by byl třeba způsoben mojí leností. Vážně si myslím, že jsem dělala maximum.

Bude se vám po něčem stýskat? Strávila jste v Bruselu dekádu života, to není jen krátká epizoda.

Určitě se mi bude stýskat po lidech. Mám tady takovou svoji bruselskou rodinu, můj kabinet, kamarády. A také mi bude chybět nesedět v autě na místě spolujezdce, nevidět dopředu a nemoci ovlivnit třeba přistoupení nových zemí. Nebo to, jestli nám technologie život zkvalitní či zničí. Budu pečlivě sledovat, co si s tím počnou následovníci. Možná někdy s bezmocným skřípěním zubů.

A sledovat to budete odkud? Kam se po odchodu z Evropské komise chystáte?

Chystám se do Prahy. Chtěla bych spolupracovat s Univerzitou Karlovou v různých pozicích. A o víkendech budu v Třebíči, chci si koupit barevnou kuchařku a těším se, že budu mít pro koho vařit.

Domácí politický rybník vás neláká?

Jsem dneska persona non grata skoro pro všechny politické síly v Čechách.

Spekuluje se o tom, že by mohly vzniknout nové politické strany či hnutí? Nikdo vás zatím neoslovil?

Neoslovil. A musím říct, že to hemžení sleduji s velkým zájmem. Momentálně by mě každopádně nic takového nelákalo, těším se na to, že vyměním vliv za svobodu. A politiku za expertní pozici.