Strašák Vánoc v rodinném kruhu? Je to šance se víc poznat, říká psycholožka

Pravidelná rodinná setkávání už nejsou tak běžná, jako tomu bylo dříve, kdy vedle sebe žilo i několik generací jedné rodiny. „Ve své podstatě se už tolik neznáme, když se vídáme jen párkrát do roka. Nemáme moc společných prožitků, které by vztahy upevňovaly a tmelily. Nemáme na co navázat, konverzace se rychle vyčerpají,“ zdůrazňuje psycholožka Eliška Remešová.

Vánoce jsou ale podle ní šancí, jak se víc poznat. Ideální je předem si sdělit, jaké má kdo představy o společné chvíli, další důležitou věcí je pocit spoluodpovědnosti. „Zapojit se má každý. „Jeden třeba sežene kapry, druhý napeče cukroví, třetí zajistí výzdobu a tak dále. Najednou máme pocit, že to je ta rodinná pospolitost. Každý dal nějaký dílek a dohromady to tvoří Vánoce,“ dodává.

V neposlední řadě by se měly na rodinných sešlostech dělat aktivity, při nichž se budou tvořit vzpomínky. „A ne se jen informovat o životech,“ shrnuje Remešová, která se specializuje právě na mezilidské, partnerské vztahy.

Ačkoli se o Vánocích mluví jako o svátcích klidu, pro řadu lidí představuje prosinec značný stres. Jaké hlavní faktory k tomu přispívají?

Od Vánoc máme všichni hodně vysoká očekávání. A nároky na to, jak mají vypadat. To významně zvyšuje pravděpodobnost, že budeme zklamaní a že je budeme hůř prožívat. Zkrátka od 24. prosince máme větší očekávání než třeba od druhého října či sedmého července, a je to samozřejmě pochopitelné. Jak říkáte, od Vánoc se očekává, že jsou to svátky klidu a rodiny. Jenže nesmíme zapomínat na ty, kteří nemohou slavit Vánoce tak, jak by si přáli. Třeba jsou sami, v práci, v zahraničí, onemocní oni nebo jejich blízcí, nebo na to nemají peníze.

Obrázkem Vánoc je dokonalá rodina u stromečku. V tom ale může být schován klam.

Jsou rodiny, kde to sice objektivně může všechno fungovat, ale Vánoce jsou pro ně také zátěží. Navíc často nerovnoměrně rozdělenou. Pracující mámy malých dětí jsou na tom, co se týče zátěže, často nejhůř. Ale nejenom, i pro ostatní pracující může být prosinec stresující, protože s koncem roku se většinou ještě dohání čísla za celý rok, od výsledků se pak zase odvíjejí bonusy a tak dále. To rozjímání na konci roku a klidnému času s rodinou příliš nenahrává.

Další ideální obrázek, který realita vyvrací – bílé Vánoce. Dnešní teenageři v Praze snad ani nepamatují sníh na Štědrý den. Může mít počasí vliv na náš prožitek Vánoc?

Nemá to fatální důsledek na to, jestli se nám významně zhorší prožitek Vánoc nebo ne, ale může to být další kapka do toho všeho. Když se třeba nepodaří nakoupit všechny dárky, nebo když zjistíme, že další dva dorazí až po Vánocích, nebo když do toho připálíme linecké cukroví. A do toho všeho je ještě bláto? To může být ta pomyslná poslední kapka. Spíš to tedy prohlubuje frustraci.

Možná je to však o tom, že neumíme pracovat s jinou představou. To máte jako s dvouměsíčními letními prázdninami. Jejich původní idea byla, že děti chodily pomáhat v létě na pole. To už ale dnes povětšinou neplatí a přesto se toho držíme. Máme spoustu zajetých představ, které udržujeme, je to pro nás přece tradice. Nechceme se ji pustit, i když se podmínky a svět kolem změnil a nám už možná také nevyhovují.

Jaký vliv mají rodinná očekávání a tradice na naše psychické zdraví během svátků? Do jaké míry je to pro lidi náročné, když se najednou musí vidět celé rodiny?

První věcí je, že se už s rodinami nepotkáváme během roku často. Ve své podstatě se už tolik neznáme, když se vídáme jen párkrát do roka. Nemáme moc společných prožitků, které by vztahy upevňovaly a tmelily. Nemáme na co navázat, konverzace se rychle vyčerpají. Velmi rychle zmapujeme, jak se kdo má, co v práci, co nového. 

Ale protože vánoční návštěvy jsou často intenzivnější a delší, tak pak nastává situace „a co teď, co se bude dělat“. A tak se otevírají citlivější témata, vedou se hovory o politice, o ekonomické situaci, o tom, jestli bude svatba, dítě a tak dále. A najednou už to může být nepříjemné, až třaskavé. Absence kontaktu je dána zase nedostatkem času, vzdáleností, několikagenerační soužití už není tak běžné jako dřív, apod. Ale možná právě proto by vánoční svátky měly být o tom, že se chceme víc poznat.

Jenže jak na to? Jak se víc poznat?

Tak třeba předem můžeme udělat to, že si sdělíme očekávání, řekneme si, co je pro nás na Vánoce důležité. Pro někoho je to třeba společná procházka, pro jiného návštěva půlnoční, další chce sledovat společně tu či onu pohádku, protože ta mu připomíná dětství. Když se o své představy vzájemně podělíme, více porozumíme, co je pro druhého důležité, o to větší ochotu můžeme mít to tomu druhému dopřát. Je to hned něco jiného, než když Vánoce naplánuje jeden z rodiny a ostatní se musí do té představy nějak vejít.

Zároveň je s tím spojena i určitá spoluodpovědnost. Ve chvíli, kdy každý z rodiny k Vánocům nějak přispěje, tak cítí větší podíl odpovědnosti, sounáležitosti, vlastnictví. Jeden třeba sežene kapry, druhý napeče cukroví, třetí zajistí výzdobu a tak dále. Najednou máme pocit, že to je ta rodinná pospolitost. Každý dal nějaký dílek a dohromady to tvoří Vánoce.

A ne, když to tvoří jeden či dva lidé, kteří jsou pak vyčerpaní, hádaví.

Přesně tak. A ještě k tomu přidejte děti, které tu napjatou atmosféru vnímají, a hledají způsob, jak ventilovat napětí, které cítí. To pak je vánoční atmosféra tatam.

Tedy jedna věc je víc se poznávat, mluvit o představám, další věc je spoluodpovědnost, zapojit se má každý. Důležité je také vybírat aktivity, které spolu budeme dělat, tvořit vzpomínky a ne se jen informovat o životech. O Vánocích máme jedinečnou příležitost strávit čas společně, vytvářet budoucí vzpomínky, na které budeme s radostí vzpomínat. A třeba tyto společné zážitky dají i základ našim vlastním novým tradicím.

Jak do rodiny zapojit „nováčka“, který se třeba přivdá, přižení a není zvyklý na různé tradice a prožívání Vánoc?

Nedá se to zevšeobecňovat. Záleží na mnoha faktorech, jak funguje daná rodina, jak je otevřená či uzavřená lidem zvenčí, na samotném člověku, co do rodiny přichází, jestli a jak slaví jednotlivé členové Vánoce, apod. Nicméně míček vidím spíš na straně té rodiny, aby nějakým způsobem otevřela dveře novému členu. Protože ten je tam proti rodině sám. Důležité je opět mluvit a vzájemně si naslouchat. Zeptat se ho, jak prožíval Vánoce, na jaké tradice je zvyklý, přenést i jeho případný zvyk k nám do rodiny. Může to být obohacující a každopádně je to další záminka pro zajímavou konverzaci.

Co poradit lidem, kteří se cítí během Vánoc osamělí nebo izolovaní?

Cítit se osaměle je velmi náročné kdykoliv, natož během Vánoc, kdy ze všech stran hrají koledy a reklamy útočí rodinnou pohodou a láskou. Samozřejmě záleží také na tom, je-li to ojedinělá či první zkušenost a nebo životní fáze. Přiznat si, že se cítím osaměle, že ocením společnost, může být dobrým prvním krokem, abych s tím něco mohl/a udělat. Nejdřív je možné hledat podporu ve svém okolí, širší rodinu, přátele či známé, připojit se k nějaké skupině, komunitě v okolí, kde mohu sdílet, jak se mám, jak se kolem toho cítím, a třeba i přiložit ruku k dílu. Mohu se zapojit do dobrovolnické činnosti, protože smysluplné aktivity významně přispívají k sebenaplnění a pohodě, nebo konečně začít s aktivitami, na které jsem nikdy předtím neměla čas a prostor.

Ale být sama neznamená, že nemohu oslavit Vánoce. Mohu si některé tradice ponechat, třeba se projít na Štědrý den, uvařit si oblíbené jídlo, pustit si oblíbený film nebo si vytvořit nové, reflektující období, ve kterém se nacházím. Je také fajn družit se s lidmi, kteří to mají podobně. Lidský kontakt ve dnech, kdy se kontakt akcentuje, je totiž zapotřebí. Ale zároveň je fér říct, že jsou to pořád jen Vánoce, je to jeden den v roce. Jako společnost máme od něj větší očekávání, než by bylo třeba.

Jinými slovy, přeceňujeme Vánoce?

Ano. A kvůli ideálnímu obrazu Vánoc můžeme být méně empatičtí vůči těm, kteří to mají jinak. Důležité je, abychom vnímali spíš to, jaký význam pro nás Vánoce mají, jaký původní význam přinášely – tedy dle různých tradic - naději, světlo, blízkost, dar, pospolitost. Je to o tom zastavit a spíš se vědomě podívat na to, za co jsme v životě vděčni. Je to o tom rozhlédnout se, myslet na ostatní.

Jak pracovat s pocity viny, které mohou nastat, pokud Vánoce nedopadnou tak, jak si představujeme?

To je dlouhodobý proces. Vánoce jsou ale spíš reflektorem, který na systém zaviňování se může posvítit. Ten, kdo cítí vinu z nenaplněných Vánoc, ji může prožívat pravděpodobně i v jiných situacích. Často je to ale také spojené s nějakými rodinnými vzorci z dětství.

Naopak ale vnímám, že některé tlaky v současné době tak trochu odstupují. Třeba už není takový akcent na uklízení či počet druhů cukroví. Mladší generace se snaží zpomalit, myslet na sebepéči. Tedy to současné zrychlené tempo přináší i to, že od některých nároků ustupujeme. A jak pracovat s pocitem viny? První důležitý krok je, že si uvědomím, že vinu cítím.

Vánoce jsou spojeny hlavně s dětmi. Bohužel pro některé děti jsou ale Vánoce spíš strašákem, zátěží. Například děti žijící ve střídavé péči musí navštívit za svátky několik rodin, každá má jiné zvyky, tradice, vztahy. Jak s tím má dítě pracovat?

Přirozeně pro každé dítě jsou Vánoce zdrojem radosti, ale na druhou stranu ta intenzita může být i zátěží. Například v tom smyslu, že potkají hodně lidí, střídají různé prostředí, vyběhnou z rutiny, rozhodí se jim režim. V neposlední řadě mají i přemíru cukru, pochody v těle se pak zrychlují, energii potřebují ze sebe dostat. V některých rodinách je napjatá atmosféra, to pak všechno dohromady může vyvolávat u dětí stres. I proto je dobré přemýšlet o Vánocích jako o zdroji přirozené zátěže pro dítě. To, co pomáhá, je dodržování rutiny, pohyb, nebo venkovní procházka.

Tedy i když děti prožívají něco, co chtěly a na co se těšily, tak míra podnětů je několikanásobně větší a tudíž i reakce dítěte může být jiná, než si rodiče představují.

Jak se Vánoce proměnily v době sociálních sítí, které plní fotky dokonalých Vánoc?

Dobrý sluha, špatný pán. Sítě nás na jednu stranu naladí, inspirují, ale zároveň vytváří tlak. Útočí na rychlý dopamin, a tak ztrácíme kontakt se sebou. Podle mě je podstatné nechat Vánocům rozměr rozjímání o tom, jak to mám já, co já chci, co já potřebuji. Je to určitý soucit se sebou, přijetí sebe a hlavně bytí v kontaktu se sebou.

Je v pořádku, že každý to máme jinak, neměli bychom mít všichni Vánoce podle šablony z instagramu. Každý z nás má i jinou představu o tom, jak by měly jeho Vánoce vypadat. A tak je to dobře. To, co vidím na sítích, není realita, ale určitý výsek z reality druhého. Vidíme tam jen to, co lidé chtějí ukázat. Můžeme si být tak na 99 procent jisti, že i jim se něco o Vánocích nepodařilo, což na fotce není vidět.