Staré tváře, které se stydí za značku. Levice se rozpadla

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dohnali jsme sousední Slovensko a už i v Česku máme luxus v podobě dvou politických stran, které si říkají „sociální demokracie“.

Michal Šmarda, předseda té tradiční, 145 let staré, říká o té druhé: „Jsou to podvodníci, lháři a papaláši. Nevadí mi, že kandidují. Vadí mi, že o sobě tvrdí, že jsou sociální demokraté.“

Jiří Paroubek, předseda té nové, která název „sociální demokracie“ používá sotva rok, byl sice roky předsedou té první, a dokonce i premiérem, ale to mu nijak nebrání v útoku: „Oni se značky zbavili, takže jejich stížnosti jsou projevem slabosti a ubohosti, prokazují kolosální neznalost práva.“

Jen pro pořádek. První se jmenuje Sociální demokracie (SOCDEM) a druhá Česká suverenita sociální demokracie (ČSSD). Jejich sporem se dokonce zabýval Nejvyšší správní soud, který ponechal používání označení pro obě partaje.

Každopádně tento úsměvný konflikt krásně ukazuje současnu bídu tuzemské levice. Je rozdrobená na pidistrany, rozhádaná mezi sebou - a hlavně mimo parlament.

Pokusy o návraty zatím vůbec nefungují. Zkoušejí to s jinými názvy a pozměněnými logy, jenže zároveň se starými tvářemi i vzájemnými křivdami. Doposud je veškeré snažení marné. Ani tradiční česká levice - sociální demokracie a komunisté - nemůže najít cestu, jak se zase zvednout po volebním krachu v roce 2021.

Michal Šmarda říká, že jde o trend patrný v celé Evropě - levici vytlačují populistické strany. „Lidé v tradiční levici přestali vidět toho, kdo se jich zastane. Uvěřili slibům, že to za ně udělají miliardáři a političtí křiklouni. Řada levicových politiků byla zkorumpovaných, jiní se chovali jako nadutí papaláši,“ míní Šmarda.

Podle něho i to dobré přebily kauzy. „Lidé neviděli vyšší mzdy a důchody, vyšší rodičák, lepší zdravotnictví a sociální služby. Překryly je čtrnáctkrát opakované lži, krabice s vínem a papalášské kecy kdo z vás to má,“ rýpl si Šmarda do někdejších lídrů.

Co ale on sám dělá pro oživení nejstarší politické strany? Prý hledá úspěšné a aktivní lidi v regionech, kteří mají důvěru ve svém okolí, a  také chystá z gruntu modernizovaný program. „Takže je to jednoduché, jen to dá strašně moc práce,“ říká.

Navenek doposud žádné valné výsledky nevidíme: „Upřímně řečeno, SOCDEM nedokázala zmobilizovat personální rezervy, je málo vidět ve městech a obcích a ani Michal Šmarda díru do vysoké politiky neudělal. Šance na její návrat je spíš menší než větší, přinejmenším dokud nezeslábne ANO. Nebo pokud se volba sociální demokracie nestane módou, třeba mezi mladými, ale ani na to to zatím nevypadá,“ míní analytik Lukáš Jelínek.

Aby komplikací nebylo málo, oslabené tradiční levici vyrostla celá řada nových konkurentů. Pro voliče je to zmatek, je těžké se vyznat ve změti značek a podobných názvů jednotlivých stran.

Opakovaně se sice objevují nápady, aby se strany inspirovaly řešením, které udělala pravice - spojily se a vytvořily levicovou obdobu koalice Spolu. Čím dál víc je jasné, že se současnými lídry nic takového vůbec není možné.

„Řešení je jednoduché: Postupovat ve volbách společně, zatím k tomu vůle nebyla,“ navrhuje Jiří Paroubek ze Suverenity a pak dodá: „Vyžaduje to překonat osobní ambice, které ve většině případů neodpovídají reálným schopnostem.“

Pokud sebevědomý Paroubek takto smýšlí o ostatních, nemůže od nich očekávat vůli ke spojování. Jedenasedmdesátiletý politik se opakovaně pokouší o návrat do velké politiky, teď je aktivní a každý týden pořádá pravidelné tiskové konference ve svém oblíbeném pětihvězdičkovém hotelu Ambassador Zlatá Husa v centru Prahy. Spoléhá se i na podporu bývalého prezidenta Miloše Zemana.

Položme si teď obecnou otázku: Kam vlastně zmizela levice? „Rozpustila se v populismu, což vidíme i v jiných zemích,“ říká expert na veřejné mínění Jan Herzmann. „Česká levice nemá vlastní silná politická témata a navíc ani výrazné neokoukané osobnosti.“

Levicoví voliči nezmizeli, jen své hlasy dávají novým konkurenčním stranám a hnutím, které považují za atraktivnější. S tradičními ekonomickými tématy - jako jsou třeba aktuálně důchody - vyplnilo prostor Babišovo ANO a částečně Okamurova SPD. A moderní levicovou agendu - jako je rovnost, gender nebo klimatická změna - vyfoukli Piráti.

„Levice se stala obětí překreslení politické mapy. Hlavní střet dnes probíhá mezi konzervativci a liberály, přičemž ani na jednom pólu nehraje levice prim,“ míní politický analytik Lukáš Jelínek.

Tradiční levice ztratila důvěryhodnost, což těžce nese hlavně sociální demokracie, jež po roce 1989 byla ve čtyřech vládách a měla pět premiérů. Někdejší sláva a vliv jsou dnes k ničemu, ví předseda SOCDEM Michal Šmarda.

Tomu se nedaří a je pod tlakem další konkurence - hlavně energické šéfky KSČM Kateřiny Konečné a pak také expremiéra Jiřího Paroubka, který sociálním demokratům vyfoukl tradiční značku ČSSD pro svou stranu Česká suverenita sociální demokracie.

Větší energie k oživení značky je cítit z šéfky KSČM Kateřiny Konečné. Chodí do televizních debat, točí videa na sociální sítě a i ona už před rokem volala po sjednocení levice. „Pravicové strany ukázaly cestu k utvoření silného bloku, a tak máte-li skutečný zájem o budoucnost naší země a většiny občanů, zkuste o ní uvažovat,“ napsala předsedkyně komunistů v dopise Šmardovi.

Ten to však odmítl kvůli proruským postojům komunistů, kteří odmítají pomáhat napadené Ukrajině. A také vzhledem k historickému traumatu z roku 1948, kdy sociální demokracie splynula s Komunistickou stranou Československa na takzvaném slučovacím sjezdu, což ve skutečnosti byla její likvidace.

Konečná se nedala odradit a pro evropské volby vytvořila koalici s názvem Stačilo!. Jak název napovídá, velmi ostře se vymezuje vůči Fialově vládě. Dala se dohromady s národními socialisty a Sdružením nezávislých.

I Michal Šmarda zkouší vymyslet různá spojení - třeba do eurovoleb přizval na kandidátku SOCDEM zástupce malého hnutí Budoucnost. Vloni zase koketoval s Přísahou Roberta Šlachty, když společně kritizovali vládu za vysoké ceny elektřiny.

Comeback sociální demokracie možná nejvíc ohrožuje viditelný dojem, že tomu nevěří ani samotní členové strany. Po krizových volbách 2021 pokračoval další pokles počtu členů, místních organizací či ochoty kandidovat za stranu v obecních volbách.

V komunálních volbách v roce 2022 pak řada sociálních demokratů - včetně předsedy Michala Šmardy v Novém Městě na Moravě - kandidovala pod jiným názvem, jako by se za svou stranu styděli. Je podobně výmluvné, že jediný hejtman a zároveň místopředseda strany Martin Netolický bude i letos kandidovat rovněž bez toho, že použil sociálnědemokratickou značku.

„Loajalita ke stranické značce je u sociálních demokratů zkrátka zjevně mnohem nižší než třeba u lidovců poté, co roku 2010 vypadli ze Sněmovny – tam bylo poznat, že pro lidovce je to pořád jejich značka, které se chtějí držet, což u sociálních demokratů je mnohem slabší,“ říká politolog Lubomír Kopeček.

Potvrzením tohoto trendu je loňská změna názvu a zkratky. Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) se změnila na Sociální demokracii (SOCDEM).

„To ukazuje, že členové a straničtí politici vnímají starou značku i stranu jako toxickou. Zjevně ale byla chyba se té značky zbavit – rozlišitelnost pro voliče to ještě snížilo a navíc to otevřelo prostor pro někoho jiného, což současnou krizi SOCDEM ještě zhoršuje,“ domnívá se Kopeček.

Zdá se tedy, že někdejší priorita levice - tedy střet práce a kapitálu - má dnes retro nádech. Možná paradoxně, vždyť nedávný průzkum ukázal, že Evropané se nejvíc bojí právě chudoby a sociálního vyloučení. Přesto vidíme, že v Česku jsou socioekonomická témata na vedlejší koleji, větší emoce vyvolá téma změny pohlaví. Výjimku představují jen penze, a tam dokáže Babišovo ANO obsloužit levicové voliče víc než dostatečně.

Expert na veřejné mínění Jan Herzmann dodává závěrem svůj postřeh - podle něho se lidem zas tak špatně nežije, aby potřebovali zastánce. „Jednak podmínky práce už nejsou v masovém měřítku tak špatné jako před desítkami let, aby fungovaly jako politické téma. A pak tu máme fungování evropského sociálního státu, které si nedovoluje nabourat ani tradiční pravice,“ vysvětluje, proč levice tápe.