Bývalý šéf armády: Spory s ministrem jsou běžné, ale neměly by se vynášet

V mediálním prostoru se už týden objevují zprávy, že mezi Černochovou a Řehkou existují rozpory. Jako první na ně upozornily Respekt a Deník N, několik zdrojů pak Seznam Zprávám popsalo, v čem mají spočívat.

Schůzka ve Strakově akademii trvala zhruba hodinu, žádný z účastníků po ní s novináři nemluvil.

Ministryně obrany uvedla, že má ze schůzky dobrý pocit. Podle ní splnila svůj účel. „Bavili jsme se o tom, jak zlepšit komunikaci mezi vojenskou a civilní částí Ministerstva obrany ve prospěch našich společných cílů, a jsme s panem generálem ve shodě,“ napsala Seznam Zprávám.

Bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý v rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak vypadá v praxi spolupráce mezi resortem obrany a generálním štábem.

I on sám zažil konflikty s ministrem. „Mluvím z vlastní zkušenosti a myslím si, že všichni moji nástupci měli nějakým způsobem vždycky nějaký konflikt se svým ministrem nebo ministryní,“ říká Šedivý.

Premiér po schůzce s Černochovou a Řehkou uvedl, že padla domluva na zlepšení spolupráce mezi civilní a armádní částí. Máte informace, kde mezi nimi mohly být třecí plochy?

Nemám žádné informace, které by byly konkrétní k tomuto případu. Ze své zkušenosti musím uvést, že mezi civilně-správní částí Ministerstva obrany a generálním štábem, tedy vojenskou částí Ministerstva obrany, jsou vždy určité třecí plochy.

Tady asi pravděpodobně došlo k tomu, že jsou rozdílné názory na řešení některých otázek mezi resortem obrany, které reprezentuje paní ministryně, a náčelníkem generálního štábu. Upřímně řečeno: Vždycky se to vyřešilo tím, že si funkcionáři nakonec sedli, vyhodnotili realitu a následně provedli buď korekce, nebo se dohodli na způsobu řešení.

Kde konkrétně jsou - i z vaší zkušenosti - nejčastěji třecí plochy?

Zpravidla to bylo v oblasti akvizic. Ne v oblasti modernizace a rozhodování o modernizaci, ale například akvizice, vstupování některých politických názorů do toho, co je lepší, co je horší nebo rychlost akvizice. Poté tam byly pochopitelně otázky personální.

Když jsem byl náčelníkem generálního štábu, měli jsme dohodu s jedním i druhým ministrem, se kterým jsem spolupracoval, že od určitých hodností, to znamená od plukovníka níže, jsem rozhodoval o výběru a následně potom o ustanovování do hodností a funkcí.

Jaké jsou hlavní pravomoci náčelníka generálního štábu, kde není nutná spolupráce s ministrem obrany?

Náčelník generálního štábu odpovídá podle politických směrnic, které vydává v současnosti ministryně obrany, za jejich realizaci v podmínkách armády. Výstavba armády, modernizace podle koncepčních dokumentů, které byly provedeny, a akvizic, které ministerstvo provedlo.

Dále odpovídá za bojeschopnost armády z hlediska výcviku, přípravy vojsk a zároveň udržování materiálního segmentu armády v bojeschopném stavu. Když potom dojde k nějakému rozhodnutí třeba Parlamentu nebo Ministerstva obrany o přípravě nebo realizaci nějaké operace - je jedno, jestli v zahraničí nebo na území České republiky - náčelník generálního štábu s generálním štábem tuto operaci plánuje a řídí. Má své prostředky a do toho z 99 procent ministerstvo nezasahuje. Stejně jako nezasahuje do výcviku, do implementace nově pořizovaných zbraní, vybavení a podobně.

Ministryně obrany má vždy právo veta a náčelník generálního štábu je podřízený?

V zásadě ano, ale zase upozorňuju, že existují určité standardní postupy, které třeba nejsou nikde ani napsané, ale platí jako obecný úzus.

Ministryně obrany zbytečně, pokud to není nezbytně nutné, nevstupuje do výlučných pravomocí náčelníka generálního štábu, které jsou dány organizačním řádem Ministerstva obrany.

Je tedy velmi podstatné, aby vztahy mezi ministrem a náčelníkem byly dobré.

Musí být tým a neplatí to dokonce ani tolik o ostatních náměstcích ministra. Náčelník generálního štábu není náměstek ministra. Náčelník je osoba, která je postavená mimo strukturu náměstků, je ustanovován do funkce prezidentem republiky na základě návrhu vlády.

Náčelník generálního štábu má poměrně velké pravomoci právě ve výkonné sféře, tak aby s ministryní byli skutečně tým. To neznamená, že si musí za každou cenu rozumět. Lidé by měli vždy najít cestu, jak problémy mezi sebou vykomunikovat a realizovat v přátelském, gentlemanském ovzduší. Mluvím z vlastní zkušenosti a myslím si, že všichni mí nástupci nějakým způsobem vždycky měli nějaký konflikt se svým ministrem nebo ministryní.

Vy také?

Ano, ale nemělo by se to vynášet navenek. Lidé si to mají vyřešit sami mezi sebou, i když to je někdy složité. Měli by být natolik osobnostmi, že dříve, než do toho konfliktu vstoupí, tak by si měli vyhodnotit, zda vůbec je třeba účelné do něj vstupovat. Někdy náčelník generálního štábu, v tomto případě mluvím ze své zkušenosti, uzná, že třeba jeho důvod je malichernější nebo méně významný než ten, který má ministr.

Vzal jsem si třeba svoji skupinu a řekl jsem: „Posuďme, do jaké míry má smysl se tady dohadovat s ministrem obrany, protože třeba ty jeho důvody jsou z politického důvodu větší a závažnější a ten konflikt, který bychom vytvořili, je k neprospěchu věci.“

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste byl v čele armády?

Měl jsem výhodu, že jsem měl možnost si vytvořit vlastní tým lidí, který byl kolem mě a na operačním velitelství. Upřímně jsem se těšil, když byla porada, protože to bylo spíš přátelské sezení, byť jsme se také pohádali. Vždy jsem respektoval moje podřízené a moji podřízení a generálové respektovali mě, což bylo parádní.