Rada starců. Vládci světa se jmenují Silver Age, v Česku je brzdí totalita

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Noční Vídní se v polovině července belhal čilý stařík v džínové bundě a baseballové čepici. U stánku s buřty koupil pivo v plechovce, následovala další a už po půlnoci se vrátil do hotelu. Příští večer si stěžoval padesáti tisícům návštěvníků na Happelově stadionu, jak Vídeň „zničila jeho dietu“, protože ještě před návštěvou u stánku si dal v hospodě u Kolarika vyhlášené vepřové koleno a v kavárně u Sachera stejnojmenný dort.

Pak už následoval dvouhodinový koncert, při kterém stařík Mick Jagger (78 let) a jeho Rolling Stones zaplavili stadion „svou temnou energií dobíjenou chaosem“, jak napsal deník Die Presse. Velký koncert, koncertní vrchol roku, shodli se s ním ostatní novináři.

Výkony Micka Jaggera nejsou unikátem. V červenci už měl Paul McCartney (80) za sebou americké turné se třinácti zastávkami, nemluvě o vystoupení na festivalu v Glastonbury, kde podle Daily Telegraphu proměnil návštěvníky „v největší sbor světa“.

Vzestup starců se nevyčerpá v pop music. Americký prezident Joe Biden je o rok starší než Jagger a vůbec nejstarším šéfem USA v historii. V září se na obhajobu chystá jeho rakouský kolega Alexander Van der Bellen (78) a předem je skoro jisté, že funkci ještě pět let udrží. V lednu souhlasil italský prezident Sergio Mattarella (80) s žádostí předsedů parlamentních stran, aby absolvoval ještě jedno sedmileté období.

„Tito lidé představují novou demografickou moc,“ oznamuje na stránkách německého Institutu pro politiku budoucnosti jeho zakladatel Daniel Dettling. Je to logické, protože nikdy tolik lidí nedosáhlo „stříbrného věku“ (Silver Age), tedy 65-80 let, a nikdy se nedožili stáří v tak dobrém zdravotním stavu.

Stejná čísla platí také v tuzemsku. Zásluhou lepší zdravotní péče a lepšího životního stylu se pětašedesáti dožívají dvě třetiny lidí narozených v padesátých letech minulého století, přitom mohou v průměru očekávat, že budou žít ještě patnáct let. Před pádem komunismu měla to štěstí jen třetina občanů s rodným listem vydaným ve dvacátých letech. V generaci Silver Age dnes statistický úřad eviduje 1,7 milionu Čechů, dalšímu půl milionu je přes osmdesát. Před listopadem 1989 bylo v demografické skupině 65-80 let celkem milion lidí.

„Za socialismu byli staří lidé unavení a nemocní, odsunutí na okraj společnosti,“ vzpomíná na staré časy Oldřich Čepelka (74), který dokončuje disertaci o veřejných aktivitách seniorů. „Mezitím už se emancipovali, mají tendenci se uplatnit. Někomu to myslí, někdo je tělesně vybaven, a tak chtějí využít všechny možnosti,“ dodává.

Do práce přesto chodí podle Eurostatu jenom 150 tisíc Čechů nad 65 let. I když to je třikrát víc než před dvaceti lety, ve srovnání se západní Evropou je to pořád málo. Konkrétně ve Švédsku má zaměstnání dvojnásobek starších lidí.

Nevyužitý potenciál existuje, svědčí zkušenost z Klubu seniorů v Praze-Malešicích. „Někteří členové jsou nemocní a musí dokonce na nákupy posílat donáškovou službu. Jiným děti v časech covidu zakázaly chodit ven, nákupy jim dávaly na kliku a oni se dodnes bojí ven,“ připouští vedoucí klubu Ivanka Kosňanská. Další osmdesátník však ještě i ve svém věku přestavuje chalupu v severních Čechách, stejně starého inženýra dodnes zvou letecké firmy, aby jim radil.

Důvodem může být, že zdejší senioři musí překonat větší společenský blok, který vznikl v časech komunismu. „Marxistická doktrína připouštěla, aby existovala pouze dělnická třída, socialistická inteligence a družstevní rolníci. Ve statistických a politických analýzách se ale objevuje ještě čtvrtá sociální skupina důchodců,“ vysvětluje sociolog Jiří Večerník. Staří lidé v roli „důchodců“ se dostali za okraj aktivní společnosti také z toho důvodu, že byli odkázáni na nivelizovaný a navíc nízký důchod. Sociální zabezpečení sice stát prezentoval jako zásadní výhodu socialistického řízení, sociální ochrana však měla nejnižší prioritu za bezpečnostními výdaji a podporou průmyslu či zemědělství. Proto byly důchody nízké a staří lidé se stali jednolitou masou chudých, která se prostě nechávala dožít.

Sociolog Večerník vypočítal, že příjmy domácností důchodců, kteří byli odkázáni jen na státní penze, v posledních letech komunismu průběžně klesaly až na 20 procent příjmů běžné populace.

To se změnilo po pádu komunismu, kdy se penze zvýšily a pod hranicí chudoby zůstalo jen pět procent těch, kdo žili z důchodu, i když ještě v roce 1988 jich byla třetina. Přesto se staří lidé nestali nadšenými příznivci nového režimu. „Opustili totiž pracovní trh a nemohli se podílet na zvýšení životního standardu, jaký umožňovala polistopadová společnost,“ vysvětluje sociolog Večerník. Proto mnozí zůstali v ghettu a nové možnosti demokracie využívají jako silná zájmová skupina, která prostřednictvím levicových stran tlačí na vyšší důchody.

„Příjmový zlom mezi aktivitou a neaktivitou je v Česku poměrně silný, určitě silnější než v Rakousku,“ míní sociolog. Důvodem může být podle něho fakt, že v Česku neexistuje status emeritního pracovníka, který ani po odchodu do penze neztrácí kontakt do své dosavadní práce a v případě potřeby vykonává stejně odbornou práci jako dříve.

Pozice starých lidí se mění postupně, mimo jiné tím, že se věk odchodu do důchodu přibližuje pětašedesátce. Ve věkové kategorii 60-65 let už dnes pracuje každý druhý Čech, přitom před dvaceti lety jen každý šestý.

Rok starý internetový průzkum gerontologa Čepelky mezi dvěma tisíci lidmi nad šedesát let ukázal, že zaměstnání nebo živnost má třetina z nich, vzdělává se víc než čtvrtina, práci v komunální politice nebo neziskovém sektoru se věnuje desetina z nich. Přitom ještě 60 procent z dotázaných dokáže pečovat o členy rodiny, samostatně chodí ven 77 procent a zprávy sleduje 81 procent.

„Za posledních deset let se prudce změnil nejen počet seniorů, ale také jejich způsob života. V tom doháníme západní společnosti,“ tvrdí Oldřich Čepelka.

Přitom podle něho nezáleží jen na samotných seniorech, také společnost musí překonat stávající předsudky. „Stáří nám způsobuje obtíže, je návratem do nesoběstačného dětského věku, vyžaduje obrovské prostředky ze státního rozpočtu, senioři jsou absolutní příjemci,“ vypočítává některé z nich. Pomoci by mohlo, kdyby se také v Česku rozvinula „stříbrná ekonomika“, zaměřená na výrobu speciálních potravin a pomůcek, nabídku cestování a kvalitní vzdělání.

O tom, že je společnost konečně začala brát vážně, se mohou senioři podle Čepelky snadno přesvědčit. „Statisíce lidí neujdou souvisle po rovině ani 500 metrů,“ popisuje jednu z obtíží, se kterou se musí staří lidé vypořádat. „Zdánlivě se s tím nedá nic dělat, jenom čekat na endoprotézu. Proto by bylo jedno z nejhodnotnějších opatření udělat ve městě víc laviček. Aby byly nejen na náměstí, ale také před poštou, obchodními domy a všude, kam se chodí na procházky,“ doporučuje expert.

Najít pro lidi stříbrného věku místo ve společnosti považuje politolog Dettling dokonce za megatrend, který změní celý svět včetně ekonomiky. „Tradiční, na hospodářský růst zaměřený kapitalismus odmítal roli starších lidí a uctíval mládí. Změna takového postoje může vést k důležitému posunu v ekonomice: od růstu k moudrosti,“ předpovídá Dettling. Trend posilující roli starých totiž posiluje ve společnosti hodnoty, jako je opatrnost a kvalita života. Tím se například změní role zákazníků, kteří budou mnohem pozorněji posuzovat, co se vyplatí nakoupit.

„Ani mládí už dnes není výsadou jedné věkové skupiny. Dokonce staří lidé mohou dnes myslet a fungovat s větším mladickým elánem než samotná mládež,“ tvrdí německý politolog, podle kterého smazání věkových rozdílů nastolí postdemografickou společnost.

Analýzy Seznam Zpráv: