„Pusťte nás na ně!“ Piráti spolehlivě likvidují sami sebe

Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mnoho politických stran už poznalo ono důležité pravidlo úspěchu: Aby vás někdo mohl volit, měl by pokud možno co nejméně znát poměry panující uvnitř strany, protože v opačném případě by vám nikdo rozumný nikdy svůj hlas nedal.

A pak tu samozřejmě máme české Piráty, kteří se z nějakého důvodu domnívají, že veřejnost touží vidět, jak se donedávna pirátský europoslanec Mikuláš Peksa pustí do pirátského ministra zahraničí Jana Lipavského a v zásadě při tom klade na jednu rovinu Rusko a Izrael.

Což je pozoruhodné speciálně u pana Peksy, který se v květnu 2018 pyšně cpal pelmeněmi na ruské ambasádě – tedy dost dlouho po ruské anexi Krymu a zároveň třeba dost krátce poté, kdy Británie obvinila Rusko z útoku jedem novičok v Salisbury.

Ano, dalo by se říct, že každá strana má svého Jana Zahradila, politika, který – možná dočasně – ztratil svůj vliv a teď se snaží aspoň zaujmout na sociálních sítích. A že je koneckonců lepší mít strany, kde spolu členové nesouhlasí, než takové, kde spolu naopak souhlasí všichni a poté, co předseda změní názor, si zase všichni dohromady myslí něco úplně jiného, samozřejmě úplně spontánně.

Jen tenhle poslední Peksův výstup docela pěkně zapadá do celkového obrazu jeho strany.

Piráti právě teď neprožívají příliš šťastné období. Připomeňme si, že ještě na jaře před třemi lety, a tedy před sněmovními volbami 2021, to dokonce chvíli vypadalo, že se Ivan Bartoš stane premiérem, když koalice PirSTAN vládla průzkumům.

Od té doby to jde ovšem s Piráty z kopce dolů – z vítězství a premiérského místa byly nakonec jen čtyři poslanecké mandáty. A podle hesla o fázi očekávání předcházející fázi zklamání to pokračuje i dál: Piráti se sice v průzkumech stabilně pohybují kolem slušných deseti procent, ovšem pak přijdou evropské volby a další výbuch, kdy se ze tří křesel v europarlamentu stane jedno pro Markétu Gregorovou, mimochodem dost přesvědčivou protiputinovskou jestřábku. Na Peksu už letos nezbylo, a tak patrně usoudil, že je vhodné vrátit se k starému pirátskému heslu „pusťte nás na ně“, v tomto případě „pusťte Piráty na Piráty, zlikvidujeme se sami“.

Ono heslo pochází z roku 2017 a Piráti se pod ním vyšplhali na celkově třetí místo: skoro 11 procent hlasů jim vyneslo první účast ve Sněmovně a 22 poslanců. Piráti byli – relativně – mladí, občas sympaticky drzí a taky proti Andreji Babišovi, takže jim ledaskdo prominul jejich dryáčnický volební autobus, v němž nám ukazovali, kdo všechno by podle nich zasloužil zavřít. Jinými slovy, byla to taková kampaň Andreje Babiše, ovšem s Andrejem Babišem na lavici obžalovaných.

O něco vážnější byl ovšem možná fakt, že lídr strany Ivan Bartoš ještě půl roku předtím, než se stal novou hvězdou české politiky, netušil, jestli je vlastně zastáncem členství země v NATO.

Což si pak naštěstí rychle rozmyslel, ovšem tenhle názor nebyl u Pirátů ničím výjimečným. Naopak, v jejich řadách jste vždy našli a dodnes najdete pozoruhodné typy, které by se člověk méně zdvořilý než já nebál nazvat unikátními pošuky. Kupříkladu dnešního pirátského zastupitele Olomouckého kraje a – jeho vlastními slovy – „hledače pravdy o 11. září“ Martina Švadlenku.

S překvapením jsem také nedávno zjistil, že svůj mandát jihomoravského zastupitele nebude – kvůli bouračce pod vlivem alkoholu – obhajovat jistý Ivo Vašíček, člověk, který v roce 2017 přišel o post pirátského místopředsedy poté, co přirovnal současné Německo k třetí říši.

Ivanu Bartošovi a jeho pragmatičtějším spojencům se povedlo tyhle kuriozity potlačit a proměnit Piráty v celkem standardní liberální stranu, jejíž politiky můžete brát vesměs vážně – třeba s nimi vášnivě nesouhlasit, ale být si jisti, že mluvíte s dospělými odpovědnými lidmi. A vždycky když to vypadá, že tenhle obraz převládl, zjeví se nějaký Peksa, aby vám připomněl, že realita je poněkud složitější.

Mimochodem, pokud máte chuť seznámit se s duší Pirátské strany, podívejte se někdy na jejich vnitřní diskuzní fórum. Je to bez ironie fascinující a často dost zajímavá debata, jen tam taky třeba aktuálně najdete diskuzi, co dělat se členy, kteří představitele Ukrajiny označují za „ukronácky“ a myslí si, že „když zmizí Ukrajina, zmizí problém“. Samozřejmě, vůbec to není u Pirátů převažující hlas, ovšem člověka taky třeba napadne, co tam tihle lidé ještě pořád dělají.

Ano, jak říkají někteří Piráti, jsme otevřená strana s téměř nekonečnou vnitřní demokracií a jsme na to pyšní, protože je to naše podstata. Nic proti, člověk stojící mimo oněch zhruba 1200 členů strany by měl potlačit potřebu radit jim, co a jak mají dělat. Jen by si snad dovolil poznámku, že ke zvolení do Sněmovny potřebujete něco přes čtvrt milionu hlasů.

Uvnitř Pirátské strany, které občas kritici přezdívají „internetové fórum účastnící se voleb“, se občas s nostalgií vzpomíná na onu heroickou dobu, kdy její politici v čele s Ivanem Bartošem pobíhali v džínách a tričku po Praze a dokázali na sebe upozornit, když bojovali za „svobodný internet“ (tedy legální stahování čehokoliv) a protestovali proti smlouvě ACTA. Ano, tak tahle doba se nevrátí, už proto, že někdejším mladíkům není něco přes dvacet, maximálně třicet let, ale v případě Ivana Bartoše čtyřiačtyřicet a pořídili si děti a Netflix.

Koneckonců, už je to pár let, kdy mi jeden z významných pirátských politiků s jistým překvapením řekl: „Jsme nejúspěšnější pirátská strana v Evropě. Což je opravdu úspěch, když vezmeme v úvahu, že skoro nikde jinde už tohle hnutí ani neexistuje.“

Něco na tom bude. Pirátská strana oslavila letos 15 let své existence. V roce 2009 také shodou okolností slavila svůj první triumf švédská Pirátská strana, první skutečně úspěšná franšíza celého hnutí: v eurovolbách získala dva europoslance, a stala se tak inspirací pro mnoho dalších zemí včetně Česka.

Do švédského parlamentu se ovšem nikdy nedostala a v posledních eurovolbách ji volilo 15 403 Švédů, což stačilo na 0,37 procenta.

V celém Evropském parlamentu pak po červnovém neúspěchu zbývajícího německého pirátského delegáta Patricka Breyera zůstává jediná zástupkyně celého, kdysi tak perspektivního a přitažlivého hnutí: Markéta Gregorová.

Hodně štěstí, Piráti, těšíme se na další debatu na Pirátském fóru.