Článek
Ve věku 98 let zemřel bývalý komunistický předseda vlády Československa Lubomír Štrougal. Měl dlouhodobě zdravotní problémy, kvůli kterým se nakonec vyhnul soudu za možný podíl na zabíjení lidí na československých hranicích v době komunistického režimu.
Experti konstatovali, že není schopen chápat obsah a smysl úkonů trestního řízení.
„Že spravedlnost nepřišla, je poměrně zneklidňující. Je to jakýsi dluh, který s námi zůstane a pocit nespravedlnosti bude přítomný i nadále,“ říká ke Štrougalovu úmrtí historik a spisovatel Luděk Navara, který se dlouhodobě věnuje mapování zločinů komunismu.
Co se vám jako první vybaví, když se řekne Štrougal?
Vybaví se mi první setkání s ním, když jsem jako novinář reportoval ze soudního procesu, v němž byl obviněn, že zakryl tři vraždy, které se odehrály v roce 1965 v režii tajné policie. On byl v té době ministrem vnitra. V této věci ho soud očistil, protože nenašel dost důkazů pro to obvinění.
Zároveň jste dlouhodobě dokumentoval vzpomínky pamětníků na dění na československých hranicích, kde byla zabita řada lidí.
Když jsem o tom dělal rozhovory s pamětníky, bylo pro mě svým způsobem velmi stresující se s tím vyrovnat. Běžný občan vůbec nevěděl, co se tam dělo – k hranicím se nesmělo, psát se o tom nesmělo. Štrougal byl ve vrcholných funkcích dvakrát – mezi lety 1961 a 1965 byl ministrem vnitra, kdy u hranic zahynulo 33 lidí. Mezi lety 1970 a 1988, kdy byl předsedou vlády, tak bylo dalších 27 zabitých. Čili dohromady je to 60 mrtvých.
Potrestaní nakonec byli jen řadoví vojáci a několik vyšších důstojníků, ale nikdo z těch, kteří rozhodovali po politické linii. A to je stále poměrně zneklidňující, protože spravedlnost v tomto případě nepřišla.
Mohl byste popsat nějaký konkrétní případ, který je se Štrougalem spojený?
V roce 1986 – tedy v době, kdy byl Lubomír Štrougal předsedou vlády – se odehrál velmi drastický případ německého důchodce Johanna Dicka. Ten se procházel u hranic v době, kdy tam pohraničníci pronásledovali dva uprchlíky. Dostali se až na německé území a tam toho nešťastného turistu střelili. Ten případ byl velmi brutální – chtěli své pochybení zamaskovat, tak ho zraněného dotáhli na československé území. Tam zemřel v sanitce, při pitvě se pokusili celou věc zakrýt tím, že se snažili vyjmout některé orgány. To se řešilo až na mezinárodní úrovni, poznamenalo to vzájemné vztahy.
Daly by se ale takovéto případy vůbec Štrougalovi prokázat? Když u toho přece jen nebyl?
Ten systém, který na hranicích panoval, nebyl záležitostí jednotlivých vojáků, kteří tam narukovali. To nebyl jejich soukromý boj, ani jejich nadřízených. Celý ten systém někdo řídil, někdo kontroloval. A víme, že zprávy o tom, co se u železné opony děje, vrcholní představitelé dostávali. Věděli to přesně.
Takže kdyby Štrougalovo stíhání nakonec nebylo zastaveno ze zdravotních důvodů, mohl být odsouzen?
Pokud by ten soud neskončil konstatováním, že ze zdravotních důvodů není možné pokračovat, pravděpodobně by dospěl k závěru, že za dění na hranicích odpovědný byl. Máme i analogii z východního Německa, kde straničtí bossové v půlce devadesátých let odsouzeni byli. Jeden z odsouzených se dokonce odvolal k Evropskému soudu pro lidská práva a ten rozsudek potvrdil, takže to je velmi důležitý precedent. Takže je vidět, že spravedlnost v případě Německa byla.
V Česku ale spravedlnost nepřišla. Řekl byste, že Štrougal a jeho případ je jakýsi symbol toho, jak se neumíme vyrovnat s vlastní minulostí?
Určitě.
Čím to je, že nedokážeme vyřešit tyto případy dřív, než ti lidé zemřou nebo jsou na tom zdravotně tak, že je není možné soudit?
Zmíněné Německo mělo po sjednocení výhodu v tom, že na případech mohli pracovat lidé, kteří nebyli zatížení minulostí. Ale když se budeme srovnávat s Polskem, Slovenskem nebo Maďarskem, tak uvidíme, že tam ta situace také jasná nebyla, spravedlnost tam taky kulhala. Tím to ale nemůžeme omlouvat, musíme se na to dívat z pohledu těch zabitých nebo zraněných, jejich příbuzných. Je to jakýsi dluh, který s námi zůstane a pocit nespravedlnosti bude přítomný i nadále.
Měl jste někdy možnost se Štrougalem mluvit osobně?
Mluvil jsem s ním při tom soudu v roce 2002. Působil na mě jako velmi chytrý člověk.
Měl jste dojem, že alespoň nějak přehodnotil svoje postoje?
Tak to určitě ne. Později napsal i paměti, ze kterých lze usuzovat na jeho způsob přemýšlení. A stejně jako u ostatních funkcionářů, kteří režimu sloužili, to bral tak, že systém byl tak nastavený a on byl jeho součástí.
Já ale ten problém vidím spíš v nás ostatních, že na tento pohled někdy přistupujeme. Například František Šádek, velitel pohraniční stráže v letech 1969 až 1982, měl v roce 2015 vojenský pohřeb s čestnou salvou. To byla velká ostuda.
Jak vlastně Lubomír Štrougal žil po revoluci? Byl ještě nějak politicky aktivní? Vím, že byl v kontaktu s některými představiteli porevoluční komunistické strany.
Pokud vím, tak žil jednu dobu v Jizerských horách na své chalupě, pak se vrátil do Prahy. On se hodně věnoval psaní svých pamětí. Které jsou zajímavé, ale je potřeba k nim přistupovat kriticky, protože samozřejmě měly sloužit k vylepšení jeho vlastního obrazu.
