Lidé nechtějí volit „losery“, říká expert k volebním průzkumům

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Volební průzkumy dlouhodobě pomáhají lidem orientovat se v mnohdy turbulentním politickém dění. Na první pohled může totiž člověk snadno poznat, kdo má navrch a komu se naopak příliš nedaří, což často způsobuje politickým lídrům vrásky na čele.

Výjimkou není ani poslední průzkum společnosti Kantar, nad kterým se muselo zvednout nejedno obočí. Těšit se z něj kromě dlouhodobého favorita nadcházejících sněmovních voleb hnutí ANO mohou i Starostové. Ti si totiž oproti červnovému modelu polepšili o čtyři a půl procentního bodu a se ziskem třinácti procent tak ze třetího místa dýchají na záda občanským demokratům (ti samostatně získali 14 procent, v koalici Spolu 20 procent – pozn. red.).

Podle analytiků agentur, které předvolební průzkumy zpracovávají, je ale důležitá interpretace výsledků, která je v tomto případě o něco méně lichotivá, protože odhad může být poněkud nadhodnocený.

Michal Kormaňák z agentury Ipsos říká, že musíme (nejen) v tomto případě při interpretaci šetření zohlednit dva faktory – velikost voličského jádra a to, jak přijatelná je strana pro voliče, kteří do tohoto jádra nepatří.

Starostové podle Kormaňáka sice dokážou oslovit velké množství občanů, disciplinovaných voličů ale zas tak moc nemají, což může s reálným výsledkem voleb pořádně zamávat. „Starostové mají velmi malé voličské jádro, ale o to větší mají potenciál. Data nám říkají něco o tom, že v tom potenciálu by se výsledek měl pohybovat, to malé jádro ale říká, že se může pohybovat opravdu kdekoliv,“ vysvětluje úskalí volebního modelu odborník.

„Starostové jsou stranou druhé volby, což znamená, že jsou přijatelní pro velikou část vládního elektorátu, jejich výsledek ale potom bývá slabší,“ přitakává analytik společnosti Kantar Pavel Ranocha.

Byť je problém slabého voličského jádra nejtypičtější pro Starosty, podle Ranochy se týká i dalších stran vládního tábora. „Obecně jsou méně ukotvení vládní voliči, protože lavírují mezi více stranami tohoto tábora. Na jednu stranu to může vypadat, že tam ty hlasy jisté nejsou, na druhou stranu, pokud půjdou jinam, tak půjdou k jiné dnes vládní straně,“ popisuje analytik s tím, že podstatně více věrných voličů mají opoziční strany, zejména hnutí ANO, kde jádro tvoří až tři čtvrtiny finálního volebního výsledku.

Rozdíl mezi voličským jádrem a celkovým potenciálem strany ale zdaleka není tím jediným faktorem, který konečné výsledky ovlivní. Podle analytika ze společnosti STEM Martina Buchtíka velikou roli hraje i nerozhodnost řady voličů, kteří do poslední chvíle nevědí komu, a jestli vůbec, svůj hlas odevzdají. „Vy se vlastně snažíte měřit něco, co lidé sami nevědí. Třeba v eurovolbách se 50 procent lidí rozhodlo o účasti či neúčasti a koho budou volit na poslední chvíli,“ popisuje případ červnového volebního klání.

Nerozhodnost voličů je výraznou proměnnou i podle Ranochy. Výzkumníci i média jsou navíc svázáni takzvaným volebním moratoriem, které zakazuje zveřejňování nových průzkumů několik dní před volbami, aby nedošlo k výraznému ovlivňování preferencí.

„Děláte jen odhad toho, jak to vypadá v momentě, kdy data sbíráte, což dva týdny před konáním voleb ani nelze. Za tu dobu se toho stane tolik,“ míní Ranocha a dodává, že ovlivnit průzkumy může i jakýsi efekt dominantní strany. To znamená, že nepřesvědčený volič řekne, že by volil nějakou dominantní politickou sílu, své rozhodnutí ale nakonec změní nebo k volbám vůbec nepřijde.

S tím souhlasí i analytik Buchtík. „V minulosti se dělo, že jsme tu nejsilnější stranu trochu nadhodnocovali, protože lidé, kteří často nevědí, uvedli tu nejsilnější. To rozhodnutí bylo slabé a k volbám potom třeba ani nešli,“ míní Buchtík.

Určitou roli podle něj může hrát i pragmatičnost voličů. Pokud totiž voliči uvidí, že strana, kterou by rádi volili, nemá dobré vyhlídky, mohou se rozhodnout uplatnit svůj hlas jinde. „Lidé například říkají ‚Já bych šel volit Zelené, ale oni se tam nedostanou a bude to propadlý hlas‘. Druhý efekt je, že lidé nechtějí jít s ‚losery‘. Nechcete prostě volit někoho, koho nikdo nevolí,“ myslí si.

Podobných proměnných, které do analytického šetření volebních preferencí vstupují, je mnoho. I přes řadu sofistikovaných metod proto výsledky často neodpovídají modelům, což může vzbuzovat otázku o celkovém významu volebních průzkumů a jestli společnost spíše nematou.

Podle analytika Buchtíka je ale důležité mít na paměti, že předvolební průzkumy si nekladou za cíl predikovat výsledky voleb, ale podat co nejpřesnější informace o aktuálním rozpoložení voličů. „Jsou to výzkumy aktuální nálady, neříkají, jak ty volby dopadnou. Není to sázková prognóza,“ objasňuje analytik časté nepochopení role průzkumů.

„Zobrazujeme data z minulosti, neděláme predikce. Počítáme ale s tím, že je hodně voličů nerozhodných, a to i týden dva před volbami. Chtít, aby agentury predikovaly výsledky nebo zpětně říkat, že to agentura netrefila, není úplně šťastné,“ doplňuje Kormaňák.

Přestože analytici uznávají, že volební průzkumy veřejné mínění do jisté míry ovlivní, jejich zrušení by podle nich ničemu nepomohlo, naopak by situaci zhoršilo.

„Pouze autoritářské či totalitní státy v minulosti výzkumy zakázaly. Data ukazují, jestli strana podporu má nebo nemá. Může třeba přijít přesvědčivý politik a bude říkat, že má jeho strana v tajných průzkumech 10 procent, což ale není pravda. Výzkumy vnímám jako veřejnou službu, které sice něco ovlivňují, ale kdyby nebyly, tak by to podle mě společnost ovlivňovalo ještě víc,“ myslí si Buchtík.

S kolegou z analytické branže souhlasí i Kormaňák. „K demokracii průzkumy patří a nedovedu si představit společnost, kde by byly omezovány nebo zakázány, protože lidé by nedostávali kvalitní informace,“ uzavírá.