Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.
Upřímně docela chápu prezidenta, že se mu docela těžko odpovídá dokola na otázku, jestli bude kandidovat i v roce 2028 do druhého volebního období.
Má za sebou ve funkci prvních osmnáct měsíců, před sebou ještě tři a půl roku, finální slovo od něj ještě nikdo soudný slyšet nechce. A Petr Pavel má taky pravdu, když říká, že nikdo nemůže vědět, jak na tom on sám nebo celá země v tu dobu bude.
Jenže tuhle debatu zahájil sám prezident, a to dost neortodoxně, když ještě před nástupem do funkce prohlásil, že to vidí na jednou pět let a hotovo, což znovu zopakoval letos v lednu. A i když od té doby svá prohlášení i pod tlakem svého okolí mírní, zdá se, že si tuhle otázku sám klade docela pravidelně - a že si na ni dává pozoruhodné odpovědi.
Naposledy to předvedl tenhle týden v rozhovoru s Čestmírem Strakatým, kde pronesl tento výrok: „Každý chceme, aby práce, kterou děláme, měla smysl. Kdybych v tom smysl neviděl, tak bych o tom (druhé kandidatuře) ani neuvažoval. Kdybych byl například v situaci, kdy bude vláda a parlament výrazně proti tomu, jak vidím svět já, v takovém prostředí se těžko pracuje. Buď budete v neustálé konfrontaci, nebo usoudíte, že vaše úsilí nejenže nedává moc smyslu, protože nemáte šanci nic změnit, ale že nemá ani veřejnou podporu.“
No, nechci tu prezidenta chytat za slovo a vyvozovat z toho dalekosáhlé a definitivní závěry, ale v tuhle chvíli je docela pravděpodobné, že už za rok a něco bude Sněmovna a vláda vypadat úplně jinak než dnes. Což bude pro Petra Pavla opravdu neznámá situace: jeho soužití s vládou Petra Fialy možná není idylické v každé vteřině své existence, ale v zásadě sledujeme jednu z nejpoklidnějších koexistencí hlavy státu a kabinetu v celé polistopadové historii - Petr Pavel kupříkladu za rok nevrátil do parlamentu jediný vládní zákon.
Takže z jeho pohledu opravdu platí další jeho výrok: „Pokud jsou prezident, vláda a parlament naladěni na stejnou notu, tak je to pro zemi vždycky lepší, než když jsou v konfrontaci.“
Jenže tady to začíná být tak trochu problém. Sám Petr Pavel si možná ještě pamatuje ty bezstarostné časy let 2017-2021, kdy byla dočasně na stejnou notu naladěna Sněmovna s obří většinou ANO, komunistů, SPD a sociálních demokratů s prezidentem Milošem Zemanem. Málokdo z Pavlových voličů z ledna 2023 to považoval za „lepší“, mnohem spíš to pro ně byla úplná noční můra.
Pavel má pravdu, když říká, že není úkolem prezidenta dennodenně bojovat se sněmovní většinou, která fakticky Česku vládne bez ohledu na to, kdo sedí na Hradě. Nezabrání jmenování premiéra, který mu osobně není po chuti. Pokud to odmítne udělat osobně, zaskočí za něj ve třetím pokusu o sestavení vlády předseda Sněmovny.
Jenže prezident také není bezmocný notář, který jen podepisuje rozhodnutí jiných. A nemusí se u toho zrovna chovat jak Miloš Zeman, který si myslel, že v zemi zavede prezidentský systém, protože Ústava byla jen něco, co ho upřímně obtěžovalo. Hlava státu má své přesně vymezené pravomoce a ty ke všeobecnému překvapení nejsou vůbec malé. Některé významné funkcionáře státu jmenuje úplně sám (třeba členy bankovní rady), jiné sám navrhuje (třeba ústavní soudce, které musí schválit Senát). A tihle ženy a muži mohou mít na směřování země nakonec ještě mnohem větší vliv než řadový ministr.
V tomhle výčtu, co všechno prezident smí, bychom mohli pokračovat ještě nějakou chvíli, ale to v tuto chvíli není podstatné. Hlava státu je v Česku taky symbolická figura - a znovu, vzpomeňte si na to, jak jste se cítili, když byl oním symbolem Miloš Zeman. Když jde opravdu do tuhého, hodí se mít v čele země někoho, jako byl třeba v letech opoziční smlouvy let 1998-2002 Václav Havel. První český prezident se v tu dobu stal neformálním vůdcem opozice a díky němu a Ústavnímu soudu se Zemanovi s Klausem nepovedlo třeba zmrzačit volební zákon tak, že by Česko nasměroval k úplně jiné formě „demokracie“.
Tohle je zkouška, kterou zatím Petr Pavel projít nemusel. Ale bát by se jí neměl, protože ho stejně nejspíš brzy čeká a jeho voliči tak nějak očekávají, že je v tu chvíli neopustí, ale bude hájit zájmy a hodnoty, kvůli kterým ho v lednu 2023 volili.
Pokud se příští rok opravdu významně promění Sněmovna a s ní i vláda, bude mít Petr Pavel zhruba dva roky na rozmyšlenou, jestli má jeho prezidentská mise smysl i po roce 2028. To je celkem dost času na zodpovědné rozhodnutí. Jisté ale je, že když se k moci vrátí Andrej Babiš, zůstane Pavel pro své voliče jedinou a poslední nadějí: že dokáže případně zabránit nejhoršímu, což je sice zápas s nejistým výsledkem, ale taky to není předem prohraná bitva.
Když v rozhovoru s Čestmírem Strakatým prezident říká, že by Zuzana Čaputová neměla mnoho šancí ovlivnit právě probíhající útok Roberta Fica na podstatu slovenského státu, v zásadě se opravdu úplně nemýlí, ale taky je dobré všimnout si, že do současných pekelných obrátek se situace na Slovensku definitivně zlomila, až když letos v dubnu v prezidentské volbě porazil Ficův pobočník Peter Pellegrini svého liberálního soupeře Ivana Korčoka. Byl to ten moment, kdy ficovská - početně nijak dramatická - většina získala pocit, že si už může dělat se Slovenskem, co chce, protože zahnala své protivníky do defenzivy a deprese, z níž se dodnes neprobrali.
Petr Pavel byl do své funkce zvolen jako definitivní potvrzení, že se Česko dokázalo vyhrabat z let populistické a v mnoha ohledech dost nebezpečné politiky, která tu přišla - vinou kolapsu české liberální pravice v předchozích letech, aby bylo jasno - k moci po roce 2013.
V roce 2028 může být jeho role úplně jiná, mnohem obtížnější. Rozhodnutí je jenom na něm. Každopádně už teď by měl vědět, do čeho jde - a co by znamenalo, kdyby to nakonec neudělal.
