Poslankyně hlasovala proti manželství pro všechny. Teď se moc stydím, říká

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Návrh uzákonění manželství pro páry stejného pohlaví, které se nyní bouřivě řeší v Česku, prošel britskou Sněmovnou lordů ve třetím čtení 15. července 2013. O dva dny později jej podepsala tehdejší královna Alžběta II. První homosexuální svatba se tam konala 29. března 2014. Legislativní proces nebyl nikterak hladký, i britští poslanci čelili tlaku veřejnosti nebo církví, které byly proti.

Podlehla mu i konzervativní poslankyně Caroline Nokesová. Byť vždy deklarovala svoji podporu stejnopohlavnímu manželství, ve druhém čtení zákona nakonec hlasovala proti. Tehdy argumentovala obavami o záruky, které požaduje anglikánská církev.

„Zpětně se na to dívám s pocitem hanby, jedině tak to lze nazvat. A pokaždé když se mě někdo zeptá, kdy jsem v parlamentu nejvíc selhala, který je ten jeden jediný hlas, který bych vzala zpátky, kdybych mohla, tak bych hlasovala pro manželství stejnopohlavních párů,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Přiznává, že místo kvality argumentů se nechala „ubít“ jejich kvantitou.

Svým českým kolegům před jejich hlasováním vzkazuje, že v Británii kontroverze zmizela velice rychle a jediný, komu se změnil život, jsou stejnopohlavní páry. Nikomu jinému. „Nic se nezměnilo. Nic. Nebesa se nezřítila,“ říká s trochou nadsázky deset let poté.

V roce 2013 se v Británii hlasovalo o manželství pro všechny. Říkala jste tehdy, že ho podporujete, ale nakonec jste byla proti. Argumentovala jste i obavami z represí vůči církvím, které by mohly být nuceny stejnopohlavním párům žehnat i proti své vůli. Jak to tehdy bylo a proč jste nakonec změnila názor?

Mám v živé paměti, jak jsem v roce 2013 byla zahlcena zprávami od voličů, bylo to určitě přes 500 jednotlivých zpráv. Nebyla to žádná e-mailová kampaň, ve které by lidé poslancům posílali už vygenerované e-maily. Tehdy to byli jednotliví lidé vyjadřující svůj pohled, opravdu hluboce zakořeněné náboženské přesvědčení o tom, proč jsou proti manželství lidí stejného pohlaví. A podívejte se, já nejsem mimořádně nábožensky založená, občas zajdu do kostela, ale nejsem výrazně pobožná. Ale tady mě kontaktovalo na 500 lidí, kteří byli velice rozrušení, nebyli naštvaní nebo rozhněvaní. Byli jen rozrušení a obávali se, že toto podkope anglikánskou církev a církevní instituce, které jim jsou drahé.

V té době jsem dokonale neporozuměla tomu, jak důležité je to pro lidi s homosexuální orientací. Kolik párů chtělo mít svůj vztah posvěcený manželstvím, které vnímaly jako fakt, že si zaslouží rovnoprávný přístup. Tehdy mi to nedošlo, šlo to mimo mě. Zpětně se na to dívám s pocitem hanby, tak jedině to lze nazvat. A pokaždé když se mě někdo zeptá, kdy jsem v parlamentu nejvíc selhala, který je ten jeden jediný hlas, který bych vzala zpátky, kdybych mohla, tak bych hlasovala pro manželství stejnopohlavních párů. To je ta jediná věc, kdy se stydím za to, že jsem se nechala ubít ne kvalitou argumentů, ale množstvím lidí.

V České politice není úplně obvyklé, že by se politici přiznali, že se za některé své rozhodnutí stydí. V roce 2013 jste jako jeden argument použila obavu, že budou církve, které odmítnou stejnopohlavní pár oddat, perzekvované. Letos v březnu to bude přesně deset let od první svatby gayů ve Spojeném království. Jak to v zemi po deseti letech vypadá, usadila se situace?

Absolutně a velice rychle. Vzpomínám si, že v tom množství korespondence byli lidé, kteří se zoufale báli, že církve budou do něčeho nuceny. Pamatuju si také věty o militantních homosexuálech, kteří se budou domáhat svého práva vzít se v kostele. No a neviděli jsme nic z toho. To, co jsme viděli, je široké společenské přijetí toho, že homosexuálové si zaslouží stejná práva jako heterosexuálové, když jde o sňatky. A ano, je to už deset let, což je dlouhá doba, ale žádný problém. Za tu dobu to se mnou nikdy nikdo neřešil jako problém. Kontroverze zmizela velice rychle.

V Česku mimo jiné probíhá diskuze o slově manželství jako takovém. Tradicionalisté si ho vykládají jen jako svazek muže a ženy. Diskuze došla tak daleko, že aby změna měla šanci projít, hovoří se nyní o narovnání práv, ale pod jiným názvem, třeba partnerství. Co si o tom myslíte?

To jsme také měli. Měli jsme právo stejnopohlavních párů mít civilní partnerství a teď se omlouvám, ale nevím, ve kterém roce začal tehdy ten zákon platit. Realita ale byla taková, že se nejednalo o stejná práva – protože nebylo možné civilní partnerství pro heterosexuální páry a manželství pro homosexuální. Když prosazujeme stejná práva, když věříme tomu, že s lidmi by mělo být právně nakládáno se všemi stejně, tak je mí líto, nic proti českým politikům, ale tohle není řešení. Stále to zachovává pohled, že k lidem s jinou orientací by se mělo přistupovat jinak. Nemělo.

Další diskuze se tady vede o adopcích dětí stejnopohlavními páry, proti kterým některé skupiny také brojí. Jak máte v Británii vyřešeno toto?

Vždycky velice pyšně říkám, že jeden z mých blízkých přátel a politických kolegů spolu se svým manželem adoptovali dvě děti. Tvrdím, že jsou pravděpodobně nejlepšími rodiči, které jsem kdy potkala. A my bychom neměli být diskriminační vůči párům stejného pohlaví a bránit jim být fantastickými rodiči dětí, které potřebují rodiče, ale skončily by v ústavní péči. Je to veliká diskriminace předpokládat, že gayové nemohou být skvělými rodiči. Je smutné, že se o tom vůbec musí nějaká debata vést.

Říkala jste, že ve Velké Británii si to po schválení zákona velice rychle sedlo. Sedlo si to i v církevní věci? Církve, které byly zprvu proti, stále odmítají stejnopohlavní páry oddávat?

Stále tam budou nějací, kteří toto odmítají. Ale realita je taková, že jde o opravdu maličkou minoritu, kterou to slyšíte komentovat někde v médiích. A ruku na srdce, posledních devět let se mnou o tématu stejnopohlavních svazků nikdo nediskutoval, nikdo mi nepsal. Nikdo. A víte, že jsem se hodně bála, že nastane strašlivý odpor, až to vejde v platnost. A nenastalo nic. Opravdu věřím, že David Cameron (tehdejší předseda vlády, pozn. red.) udělal správnou věc, když prosadil možnost uzavření manželství stejnopohlavním párům. I přesto, že jsem pro to nehlasovala, a jak jsem již řekla, hodně se za to stydím, je to pro mě velký symbolický krok pro stejnopohlavní páry. Je důležité, že jsme jim to právo dali, a jsem za to ráda.

A pro heterosexuály se něco změnilo? V Česku se toho některé skupiny také obávají…

Není tady žádný rozdíl. Nic se nezměnilo. Nic. Nebesa se nezřítila. Heterosexuální páry si stále užívají své manželství, jako to činily dříve a jako to vždy činit budou. Nic se nestalo.