Portrét velikána: Miloši Zemanovi k osmdesátinám s láskou

Třetí český prezident dnes slaví své osmdesáté narozeniny, čímž se vzhledem ke svému životnímu stylu zařadil do řady tak významných medicínských úkazů jako Keith Richards - a o nikom jiném podobném se neví.

Miloši Zemanovi upřímně gratulujeme a přejeme pevné zdraví, klidný důchod a schopnost odolat jakémukoliv pokušení zapojovat se ještě do veřejného života země, kterou huntoval desítky let během svého politického angažmá.

Nemám ambici sepsat tu vyčerpávající životopis našeho oslavence, na to má Miloš Zeman své oblíbené autory. Nabízím jen krátký pohled na jeho život a dílo skrze letopočty, v nichž od svého vstupu na scénu slavil kulatá výročí.

Zrodila se hvězda. Senzačně kritický článek neznámého ing. Miloše Zemana „Prognostika a přestavba“ v Technickém magazínu si pár měsíců před koncem komunismu lidé mezi sebou půjčují v nacyklostylovaných verzích. Zeman se poprvé objevuje na obrazovce normalizační televize a vzápětí je vyhozen ze zaměstnání v podniku Agrodat, kde se mnoho let zabýval „simulačními modely zemědělských systémů“. Těžko říct, co to vlastně má být, ale zní to jako velmi příjemná normalizační zašívárna. Jisté je, že 17.listopad přichází pro Zemana v nejlepší možný čas: Na Letenské pláni pronese v sobotu 25. listopadu před téměř milionem lidí svůj nejlepší politický projev v životě, kde na tvrdých datech ukazuje, kam přivedla zemi československá verze komunismu.

Později vyjde najevo, že si všechna ta data prostě vymyslel, ale je to už jedno: Rodí se politik - rétor, který přesvědčivým a nekonečně sebevědomým způsobem dokáže v následujících víc než 30 letech říkat neuvěřitelné zhovadilosti, díky nimž vyhraje téměř každé volby, kterých se zúčastní.

Své padesátiny slaví Miloš Zeman jako otec devítiměsíční dcery a také jako předseda sociální demokracie (ČSSD), do jejíhož čela byl zvolen v únoru 1993. V září 1994 ale ještě rozhodně nic nenaznačuje, že by se tenhle chlápek měl nějak výrazně zapsat do dějin české politiky. Zemi vládne suverénně Václav Klaus, ČSSD vypadá jako trochu podezřelá postkomunistická strana, kterou přece nikdo nemůže brát vážně - především ne Václav Klaus.

Zeman se ale nenechává odradit, nosí dvouřadové fialové sako velikosti pytle na padesát kilo brambor a nesmírně pilně pracuje. Postupně likviduje jakoukoliv konkurenci, přetahuje do ČSSD politiky z menších stran a sní, jak jednou vstoupí do Strakovy akademie hlavním vchodem. Všichni se mu posmívají, především Václav Klaus.

Miloš Zeman je na svém prvním vrcholu: O rok dříve vyhrál sněmovní volby a po dohodě se svým nejlepším nepřítelem Václavem Klause usedl ve Strakově akademii jako premiér jednobarevné vlády ČSSD.

Jeho angažmá je provázeno nekončící řadou skandálů a několika úspěchy, jako byla třeba privatizace bank, kterou předtím systematicky léta odmítal.

A poprvé také mění českou politickou kulturu: O několik let později Nejvyšší kontrolní úřad konstatuje, že Úřad vlády za Zemanovy éry „zacházel s veřejnými penězi jako s vlastními“. Uvolněnou atmosféru těch let popíše na tiskové konferenci členka NKÚ Jana Krejčová: „Na pracovní jednání byly pořizovány cigarety a alkohol. To jsem ještě neviděla.“

Poražen, ponížen a zrazen se Zeman po prohrané prezidentské volbě v roce 2003 uchyluje do vyhnanství na Vysočině, kde pozvolna uskutečňuje osobní proměnu v zlobra. Své dny tráví v tvrzi v Novém Veselí četbou knih, pojídáním sulcu a popíjením všech možných alkoholických nápojů, včetně těch prudce jedovatých, které mu přivážejí jeho přátelé. Ve formě ho v tomto těžkém čase udržují také někteří novináři, kteří v zvláštním stavu sebetrýznění za Zemanem neustále dojíždějí a vyptávají se ho na jeho názory na cokoliv. Zeman dokola tvrdí, že je na Vysočině šťastný, že v žádném případě netouží po návratu do aktivní politiky a že se nehodlá nikomu mstít.

Což znamená jediné: Zeman je hluboce nešťastný, po ničem jiném než návratu do politiky netouží a spřádá strašnou pomstu na nás všech.

Léta běží a Zeman ví, že teď možná přichází poslední šance. Jeho přátelé v čele s Miroslavem Šloufem mu chystají pro tuhle cestu vehikl: Občanské sdružení Přátelé Miloše Zemana se krátce po jeho pětašedesátinách mění v politickou Stranu práv občanů - Zemanovce.

Ve sněmovních volbách v květnu 2010 končí zemanovci s 4,33 procenta za branami dolní komory a zjevně dobře naladěný Zeman, který ví, že připravil Jiřího Paroubka a jeho ČSSD o šanci sestavit vládu, vede na obrazovce ČT jeden ze svých nesnesitelně nezapomenutelných monologů: „Ty starý jezevče, proč jsi jen vylézal za své nory?“

Naivní povahy doufají, že tím oznamuje svůj definitivní odchod do zapomnění. Ti informovanější tuší, že nic nekončí a jedeme dál.

A jsme v cíli. Miloš Zeman se v lednu 2013 velkolepě vrací do nejvyšší politiky, a to rovnou na Pražský hrad, kde usedá jako první přímo zvolený prezident v historii. Sedmdesátiny slaví za peníze daňového poplatníka stylově: Na ostrově Rhodos na akci někdejšího důstojníka KGB Vladimira Jakunina „Dialog civilizací“ známé též jako „Kolaboranti všech zemí, spojte se“. A poctivě hraje roli, pro kterou byl vybrán: Ve svém projevu na Rhodosu vyzývá ke zrušení protiruských sankcí uvalených po Putinově anexi Krymu na jaře stejného roku a ruské vojenské operace na východě Ukrajiny označuje za „chřipku“.

A samozřejmě si dle dobového tisku neodpustí „žertík“ na adresu amerických novinářů brutálně popravených Islámským státem: „Na televizních obrazovkách vidíme všichni popravy novinářů. Mimochodem já, jako všichni politici, novináře, hlavně politické komentátory, nenávidím, ale přesto se mi takový přístup k novinářům zdá nepřijatelný.“

Proměna v monstrum je definitivně dokonána.

V druhém roce druhého prezidentského mandátu se na Miloši Zemanovi začínají projevovat nejrůznější zdravotní neduhy, podle důvěrných informací je nucen někdy i částečně vystřízlivět.

Evidentně také zpomaluje své pracovní tempo a pravidelné cesty do krajů nahrazuje úspornější časový rozvrh: „No, tak když jsem občas v Lánech a mám takzvaný pyžamový den, tak se cítím výborně. Ale protože moji přátelé mají pocit, že mám být více vytížený, tak samozřejmě musím pracovat, plnit prezidentské povinnosti. Zrovna dnes mi přivezli novou verzi mého programu a v několika volných dnech se náhle objevilo buď jmenování velvyslanců, rektora, nebo co všechno. Nu, tak jsem pokrčil rameny, řekl si, že jsem prezident a musím pracovat. A o to více se budu těšit na pyžamový den.“

Ve své agendě se Zeman soustředí už pouze na nejdůležitější body: Postupné rozesírání státu, v jehož čele stojí, podporu zájmů PPF v Číně a přidělení stamiliardové zakázky na dostavbu Dukovan společnosti Rosatom.

Nakonec neuspěje - ale jen o fous.

Ještě jednou: Pane prezidente Zemane, hodně štěstí a zdraví. Všichni dohromady jsme to nakonec nějak přežili.