Pojar: Zaspali jsme před patnácti lety. Separatisté jsou teď v roli Biľaků

Zahraničněpolitický expert Tomáš Pojar v minulosti vedl humanitární organizaci Člověk v tísni a byl také prvním náměstkem Ministerstva zahraničí. Nyní radí premiérovi Petru Fialovi (ODS) v zahraničních a bezpečnostních otázkách. Je zároveň nejdiskutovanějším kandidátem na nově vznikající post národního bezpečnostního poradce po vzoru USA či Izraele.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o včerejším večerním telefonátu Fialy s šéfkou Evropské komise Ursulou von der Leyenovou i o tom, že Česko je připravené podílet se na vojenském posílení východního křídla NATO. „Teď jde jednoznačně o to, aby se nesplnil sen Vladimira Putina, a to je obnovení SSSR a satelitů, které Sovětský svaz kontroloval,“ říká Pojar.

Prezident Vladimir Putin nařídil vstup ruských vojenských jednotek na území Donbasu, je to aktem války?

Nejsem mezinárodní právník, ale nepochybně je to akt agrese, akt okupace a pro mě je okupace válečný akt.

Rusové říkají, že jde o peacekeeping, tedy jednotky, které mají udržovat mír. Věří tomu česká vláda?

Dívám se na to českýma očima. Já jsem sice v roce 1968 ještě nebyl na světě, ale vnímám to stejně, jako když na pozvání Vasila Biľaka a dalších zrádců byla pozvána sovětská vojska k okupaci Československa. Roli Biľaků teď sehráli lídři dvou pseudorepublik v Luhansku a Doněcku.

Když jsme u české paralely. Co ta mnichovská? Nebylo moc appeasementu – pacifistické politiky a ustupování agresivním krokům – ze strany Západu nyní? Neměly být uvaleny na Rusko sankce k odrazení kroků, které se nyní dějí ze strany ruského vedení?

Já myslím, že se zaspalo před patnácti, respektive čtrnácti lety, když Rusko okupovalo část Gruzie a možná trochu i po okupaci Krymu a rozpoutání války na východní Ukrajině v roce 2014. Reakce tehdy možná nebyla dost razantní, byla spíše vstřícná vůči Rusku. Já bych tedy appeasement či zaspání viděl v dávnější minulosti než v krocích posledních týdnů. Západ nyní postupoval jasně, včetně USA, byla snaha situaci nehrotit a zároveň nebylo příliš nástrojů, jak Rusko odradit. Uvidíme, jestli ruská operace skončí na linii dotyku, tedy na Donbasu, nebo je to jeden z dílčích kroků a budou následovat další agresivní kroky vůči Ukrajině.

Jaká má být nyní reakce Západu? Co bude prosazovat česká vláda?

Máme přistoupit k prvnímu kolu sankcí, tak aby bylo jasné, že máme další sankce v zásobě. Máme jednoznačně posílit východní křídlo severoatlantické aliance a máme výrazně přehodnotit veškeré dohody, které byly mezi NATO a Ruskou federací. Tam NATO neustále ukazovalo vstřícnost a ta byla v tuto chvíli pošlapána. Máme zároveň podpořit Ukrajinu – humanitárně, diplomaticky a také ekonomicky. Protože ruský tlak na Ukrajinu není jen okupační či vojenský, ale je to tlak na celou zemi a ekonomiku celé země tím, že ji fakticky ruská armáda obklíčila ze tří stran.

O co se vlastně nyní hraje? O Donbas nebo o to, aby nedošlo k dalším vojenským krokům na dalším území Ukrajině?

Bezprostředně jde o to, aby se ruská vojska zastavila a nedošlo k další okupaci. A pro mě to není tak, že by Donbas a pseudorepubliky, které jsou nyní okupované ruskou armádou, byly definitivně ztracené. Nevíme, co bude za dvacet či čtyřicet let. Pobaltí nebylo také definitivně ztraceno, když bylo pozřené Sovětským svazem a vidíte, že pobaltské země jsou samostatné a svobodné a členským územím EU a NATO. V dobách studené války, když někdo říkal, že jednou budou svobodné a nebudou součástí SSSR, tak si lidé klepali na čelo. Já bych neházel flintu do žita, realisticky bych to viděl v čase. Jde jednoznačně o to, aby se nesplnil sen Vladimira Putina, a to je obnovení SSSR a satelitů, které Sovětský svaz kontroloval.

Tedy tam spadá i Česko? Vnímá vláda ruské kroky potažmo či v nějakém dalším řádu jako agresi vůči Česku?

V očích Vladimira Putina tam samozřejmě spadáme, ruské požadavky, jak je předložili v posledních týdnech i písemně, spadají do roku 1997, tedy před rozšířením NATO a EU. Tím dává Putin a ruské vedení najevo, že i nás ve střední Evropě považuje stále za sféru svého vlivu a rád by nás dostal do jednoznačného vazalského postavení.

V pozadí konfliktu o Ukrajinu je vstup země do NATO. Bude česká vláda podporovat vstup Ukrajiny do NATO, pokud o to bude země stát?

Vstup Ukrajiny do NATO nebyl a není na pořadu dne, my ale zároveň hájíme princip, že každá suverénní země má právo si rozhodnout o své budoucnosti a má právo se hlásit do uskupení, do kterých uzná za vhodné. Takže Ukrajinci mají právo usilovat o začlenění do euroatlantických struktur, pokud to budou chtít. My se o tom s nimi máme bavit a dveře NATO i EU mají být otevřeny. To však neznamená, že k rozšiřování NATO či EU dojde v dohledné době, a to jakýmkoli směrem. To neočekávám.

Co se nyní děje na české straně, politicky i z pohledu případných vojenských příprav?

V první řadě aktivně a nonstop konzultujeme na unijní i alianční půdě. Ursula von den Leyen si volala s premiére Fialou ještě včera večer a probírala sankce. Klíčová témata jsou právě sankce a posílení východního křídla severoatlantické aliance. Plus dalším tématem je podpora Ukrajiny, včetně podpory ekonomické. Jak na bilaterální úrovni, což bude mít spíše humanitární podobu, tak na unijní úrovni, kde se může jednat o přímou podporu ukrajinské ekonomiky v této tíživé situaci. Ale to je spíš na společném postoji a společném výtlaku uskupení, jakým je EU, nikoli země velikosti České republiky.

Jak jsme připraveni vojensky, co můžeme nabídnout? Uvádějí se do stavu pohotovosti nějaké jednotky, například?

Nabízíme účast v posilování východní křídla, to je na jednání s dalšími zeměmi v rámci NATO, nejen těmi, kde by nové posílené jednotky měly být rozmístěné, tedy od Bulharska po Estonsko, ale i v rámci koaličních uskupení, battlegroups (síly rychlé reakce – pozn. red.) a podobně. Nevím o tom, že by rozhodnutí padlo, a není to jen o rozhodnutí České republiky, musíme to dát dohromady s ostatními.

Je vyloučené, že by čeští vojáci působili na Ukrajině například v roli podpory, výcviku, jako tam posílá své muže a ženy Kanada či Velká Británie?

Nevím o úvahách, že by čeští vojáci směřovali přímo na Ukrajinu, stejně jako jiní vojáci NATO. Česká republika umožňuje Ukrajincům nákup zbraní v České republice. Pokud to má všechny řádné náležitosti, tak k tomu vydává licence. Česká republika také dala Ukrajině dar v hodnotě 40 milionů korun v podobě dělostřeleckých granátů z našich přebytků a také jsme připraveni jednat s Ukrajinci o další smysluplné pomoci. Co se týká vlastní obrany Ukrajiny, ta je skutečně primárně na Ukrajincích. My je můžeme podpořit morálně, dílčím způsobem i jinak, ale jsou to samotní Ukrajinci, kteří musí vzít svůj osud do vlastních rukou.

Proč jim tam nemůžeme pomoct i vojensky, když jde i o českou bezpečnost? Není to chyba, nemělo by se Ukrajincům pomoci i vojensky ze strany aliančních států?

Jakým způsobem? Rozpoutat válku Západu s Ruskem, aby se střetly tanky proti tankům, letadla proti letadlům a jaderné zbraně proti jaderným zbraním? Myslím si, že to není varianta.