Pod čarou: Neodsuzujme žvanění politiků. Jazyk za nic nemůže

Nejen v politických debatách většinou oceňujeme věcnost, logickou argumentaci podloženou relevantními fakty, kultivovaný a spisovný jazyk. Jako negativní naopak vnímáme přehnané emoce nebo snahu o jejich rozdmýchávání, útočnost, příliš subjektivní soudy, zacyklenost a nesouvislost, argumentační kličky a fauly.

Jazyk a komunikace ale s výjimkou jistých zákonů a předpisů regulujících svobodu slova (třeba na poli nenávistných projevů či klamavé reklamy) nemají žádná fixní pravidla a tyto hodnotové soudy a preference jsou do velké míry závislé na tom, kdo je vynáší.

Za ono kolektivní „my“ se totiž v těchto debatách většinou schovávají vzdělanější, střední a vyšší společenské vrstvy a kancelářské profese, z jejichž řad se také rekrutuje většina novinářů, analytiků a komentátorů a pro které jsou zmíněné „správné“ jazykové módy z mnoha důvodů preferovanou formou komunikace.

Jistě by nemělo být sporu o tom, že otevřené lži, urážky, agresivní útoky či zastrašování by do jakýchkoliv debat patřit neměly. Na emotivnosti, subjektivitě, hovorovosti nebo nahodilém a repetitivním projevu ale není samo o sobě nic špatného a předsudky, které proti těmto technikám panují, bývají projevem jistého elitářství a také nepochopení příslušných komunikačních situací.

Musím se přiznat, že televizní politické debaty nemám rád a kromě výjimečných situací typu prezidentských voleb je většinou nesleduji. Není to projevem ignorance nebo nezájmu o politiku (většinou si přečtu jejich shrnutí a analýzy, které spousta kolegů z médií ráda dává dohromady), ale protože nemám příliš iluzí o jejich skutečném účelu.

Účastníci se v nich většinou snaží předvést před vlastními i cizími voliči, potupit své protivníky a obstát ve střetu s moderátory, kteří zkoumají jejich kompetence a skutečné úmysly. Všechno jsou to pro funkční demokracii jistě důležité věci, ale bylo by bláhové čekat, že se v nich dozvíme nějaká podstatná fakta. U politických „známých firem“ mám navíc většinou ve výše uvedených ohledech dávno jasno.

Sledování projevů v televizi ale přesto odhalí něco, co textový přepis neumí. Když před lety začala v Americe sílit Trumpova prezidentská kandidatura, setkal jsem se s jeho projevy a hláškami nejprve v textové formě v různých článcích a memech. V přepisu působily naprosto směšně a absurdně, ale když jsem je posléze viděl ve videu, překvapilo mě, že zdaleka tak špatné nebyly. Tím samozřejmě nemyslím jejich bez nadsázky zhovadilý a nebezpečný obsah a myšlenkovou podstatu, ale samotnou jazykovou formu – ve své emotivnosti, hláškovitosti a opakování bonmotů byly v mnoha ohledech působivé a najednou šlo mnohem lépe pochopit, co na nich na kampaňových mítincích jeho fanoušci oceňují.

Pokud by to snad působilo jako nemístná obhajoba neslavného exprezidenta, lze si pomoci i příkladem ze zcela jiného tábora. Západní novináři i veřejnost většinou oceňují projevy ukrajinského prezidenta Zelenského, který má ostatně ke skvělé rétorice coby herec z povolání dobré předpoklady. Také hraje na emoce, u západních politiků se snaží vyvolat pocity viny, strach, nebo naopak pošimrat jejich ego, opakuje dokola stejné figury a bonmoty, pracuje se zanícenými morálními apely a expresivním projevem.

Nikdo mu to ovšem nemá za zlé, protože jeho jazykový styl je vynucen společenským a politickým kontextem jeho projevů (zkrátka musí získat podporu pro svou zemi napadenou agresorem) a také jím musí překonávat existující mocenské nerovnosti mezi jednotlivými účastníky debaty – západní politici mají tanky a peníze, kdežto on nikoliv.

Ukazuje to, že jazyk a formy jeho aplikace sám o sobě za nic nemůže a nemá smysl ho podrobovat povrchním morálním soudům bez přihlédnutí ke kontextu. Nelze ho vnímat odděleně od osoby řečníka i formátu a účelu debaty a nelze na něj aplikovat žádné univerzální standardy platné pro všechny typy komunikačních situací. Přesto se tohoto omylu stále dokola dopouštíme, nikoliv snad ze zlé vůle, ale často z docela nečekaných příčin.

Tou první může být skutečnost, že od nástupu masového tisku a všeobecné gramotnosti až po příchod televize byl dominantní a také nejvíce respektovanou a hodnocenou formou veřejné komunikace psaný text a pro zmiňované vzdělanější vrstvy společnosti to v mnoha ohledech platí dodnes.

Efektivní a srozumitelný text si (minimálně ve sféře vědy či seriózní žurnalistiky) vyžaduje propracovanou logickou strukturu, precizní argumenty, bohatou slovní zásobu, věcnost a další vlastnosti, které pak mylně vyžadujeme po ústním projevu. Ten má ale jiné, často zcela protichůdné požadavky. Kdybych tento newsletter přepsal do stylu Trumpova projevu, bylo by to jistě zábavné, ale nepříliš funkční, a kdybych ho naopak ve stávající podobě začal slovo od slova předčítat kamarádům v hospodě, nejspíš bych také neslavil moc úspěchů.

Spolu s nástupem audiovizuálních médií se ale do popředí znovu dostala orální komunikace a tento trend se v mnohém ještě posílil po nástupu sociálních sítí založených na videu. Politolog Kevin Munger (jehož názory jsem už podrobněji řešil v jednom ze starších vydání Pod čarou) to shrnul konstatováním, že žurnalistika a politická debata vedená prostřednictvím psaného textu s jeho výrazovými a jazykovými požadavky je zkrátka na ústupu.

Ukazuje se, že pro řadu lidí je možná přirozenější a jednodušší vytvořit funkční tiktokové video než napsat srozumitelný kus textu – mimo jiné to vede třeba i k tomu, že jedny z nejzajímavějších rozhovorů s prezidentskými kandidáty před volbami neudělal žádný ze slovutných moderátorů klasických médií, ale poťouchlý youtuber Jan Špaček.

Pokud tento trend odmítáme reflektovat a na ústní komunikaci stále pošetile klademe stejné nároky jako na tu textovou, může to být i proto, že jsme zkrátka v textových módech komunikace lepší než jiní lidé díky svému vzdělání a zázemí. To ale vede k deformaci společenské debaty. Do textem vedené diskuze se mohou úspěšně zapojit jen ti privilegovaní, a když dojde na ústní projev, zase jsou protežovány jejich módy komunikace na rozdíl od těch „lidovějších“, jinak neméně validních.

Spousta by se toho dala napsat i o tom, jak jsou neprávem znevýhodněni lidé s regionálními dialekty nebo cizím přízvukem, a samostatnou kapitolou je hodnocení komunikačního stylu žen, na které jsou často kladeny mnohem větší nároky, a emoce, nesouvislost či subjektivitu v projevu si mohou dovolit ještě výrazně méně než muži – aktuálně se to projevilo třeba při často velmi nefér hodnoceních vystupování Danuše Nerudové.

Po velkou část 20. století dominovaly teorie, které média, jazyk a komunikaci vnímaly v metaforách kulky či střely. Ty zpopularizovaly představu, že hlavním, či dokonce jediným účelem sdělení, například v článku, televizním spotu či debatě, je jeho příjemce o něčem přesvědčit a změnit jeho myšlení. Efektivita této „injekce“ se pak posiluje či oslabuje podle toho, jak šikovný jazyk a komunikační triky k tomu použijeme.

Mediální teoretici Robert Gehl a Sean Lawson v zajímavé analýze konstatují, že tyto teorie byly sice později vyvráceny, ale jejich vliv přetrvává dodnes. Pokud jako hlavní účel komunikace vnímáme ovlivnění protistrany, vyvolává to v nás silnou nedůvěru a strach z propagandy a manipulace a také přehlížíme jiné významy mezilidské komunikace. Ta může mít i rituální funkce, můžeme díky ní upevňovat rodinné či kolektivní vazby, používat ji k seberozvoji, nebo zkrátka jen vyvolání pozitivních emocí, a v žádné z těchto situací nepotřebujeme „zvítězit“ nebo někoho o něčem přesvědčovat.

Perfektní rozbor všech negativních dopadů úchylného přístupu ke komunikaci coby soutěži můžeme najít v románu Topecká škola Bena Lernera, který nedávno vyšel v českém překladu v nakladatelství Argo.

Hrdinou příběhu odehrávajícího se na americkém Středozápadě na konci 90. let je středoškolák Adam, který je mimo jiné úspěšným šampionem v soutěžním debatování. Často vítězí prostřednictvím metody „zahlcování“ (anglicky spread). Ta spočívá v tom, že začne extrémně rychle chrlit nepřerušovaný proud desítek argumentů, na které není protivník schopen ve stanoveném časovém limitu reagovat. Pravidla soutěže říkají, že nezodpovězením argumentu připisujete bod protistraně, a výřečný zahlcovač tak s přehledem vyhraje.

Lernerův protagonista trénuje své debatní schopnosti absurdními metodami, třeba tak, že vše odříkává pozpátku, aby rozpojil mluvený projev s jeho vědomým pochopením a zbytečně tak své drmolení nezpomaloval. Jinými slovy je důležitější vše chrlit rychle a přesvědčivě, aniž byste museli nutně vnímat, co vlastně říkáte, a pro výřečného debatéra se tak jeho projev stává takřka transcendentálním zážitkem. Časem se samozřejmě dostaví pochybnosti, protože Adamovi dojde, že brutálně účinné žvanění neovládlo jen debatní soutěže, ale stále více i celou americkou veřejnou debatu, a všude se setkává s vyprázdněným jazykem, jehož cílem je jen ono zahlcení příjemce a „vítězství“.

Stojí za zmínku, že podobný typ zkušeností se soutěžním debatováním má i populární irská spisovatelka Sally Rooney, která byla za studentských let evropskou debatní šampionkou. Svůj rozchod s tímto „sportem“ před lety popsala v povedené eseji. Jako zlomovou vnímá chvíli, kdy jí došlo, že opravdu není v pořádku, když naprosto brilantně a precizně (a tedy i vítězně) žvaní o věcech, o kterých zhola nic neví, a důležitější a rozumnější názory mnohem povolanějšího protivníka „prohrají“, protože nemá tak dobré rétorické a argumentační schopnosti.

Když se logika soutěžních debat přelije do reálného světa za zdmi univerzitních kampusů, vede to nejen k vyprázdnění a rozkladu veřejné debaty, ale často i k nepříjemné facce pro samotné debatéry. Těm totiž občas nedojde (stejně jako mnohým v úvodu zmiňovaným strážcům debatní „slušnosti“), že skutečné debaty nemají žádná propracovaná a automaticky vymahatelná „pravidla“. Když si pak tváří v tvář protivníkovi trumpovského typu stěžují, že používá „argumentační fauly“, působí to stejně, jako kdyby v pouliční rvačce kverulovali, že se rival neřídí gentlemanskými pravidly soutěžního boxu.

Plané moralizování nad „nefér“ argumentací a jazykem v debatách pomíjí způsob, jakým se ve společnosti jakákoliv morálka a jiná nepsaná pravidla uplatňují. Pokud velké části veřejnosti příslušný trik nebo jazykový styl nevadí, pak jeho použití přestává být morální tabu, a těžko spoléhat na to, že se nějaký debatující politik bude řídit jen svým vnitřním etickým kompasem i navzdory neodvratné porážce.

Lerner prostřednictvím svého románového hrdiny poznává, že americká společnost byla k zahlcování a dalším obdobným metodám komunikace předpřipravena a otupena už dlouhou dobu.

Žvanění usilující o zahlcení příjemce patří do arzenálu reklam, právníků a úředníků, časem jeho půvab odhalila spousta novinářů a celebrit, a bez viny nakonec nejsou ani zdánlivě slušní a kultivovaní politici ze staré školy, kteří sice pomalu, zdvořile a bez řečnických leváren hovořili o vzletných hodnotách, ale jejich skutečná práce tomu mnohdy vůbec neodpovídala, a svým pokrytectvím se tak vyrovnají drmolícím zahlcovačům.

V pozadí všeho pak stojí společenský systém založený na individualismu, dravé konkurenci a snaze o úspěch na úkor ostatních, který odmítá jakoukoliv solidaritu a s ní spojené „nesoutěžní“ principy komunikace.

Lerner také správně podotýká, že jednou z legitimních možností je zkrátka nekomunikovat nebo odmítnout pokračování v debatě. Demonstruje to na ženských postavách, které často odmítnou čelit žvanění, přívalům sexistických nadávek nebo bezcílným výlevům pošramoceného mužského ega a přesunou se k jiným, smysluplnějším interakcím. V situaci, kdy řada trollů i upřímných diskutujících na sociálních sítích vyžaduje reakci na své komentáře a dotazy jako samozřejmou věc, je to ovšem výrazně těžší než v 90. letech, a k neustálé komunikaci samozřejmě cíleně navádí i samotná architektura sítí, které jsou na uživatelské aktivitě závislé.

I tak je to ale stále přítomná a mnohdy nejlepší možnost, a Lerner navíc v Topecké škole zmiňuje i jiné cesty. Ty vždy začínají u zmíněného poznání, že komunikace nemusí být jen soutěží a snahou ovlivnit, překonat a zvítězit.

Pak už se snadno nabízí směřovat k produktivnějším a zajímavějším komunikačním schématům a situacím (dva soupeři hádající se před kamerami za dozoru komentátora opravdu nejsou nejvhodnější ani nejpřirozenější možností pro plodnou debatu), a také to otevírá citlivost pro zcela jiné jazykové kódy – v případě Lernerova protagonisty je to mimo jiné poezie, která opravdu nesměřuje k výhře ani zahlcení příjemce.

Zpochybněním „soutěžního“ charakteru mezilidské komunikace se v neposlední řadě zbavíme řady naivních a zavádějících očekávání. Jakkoliv vedená debata občas nemusí mít vůbec žádný význam, protože je jen formalitou a o dalším běhu věcí už předem rozhodly vnější podmínky a mocenské nerovnosti.

Forma projevu také neurčuje kvalitu jeho obsahu a dobrý úmysl a i zde platí, že hezký je, kdo hezky jedná, bez ohledu na to, zda diskutuje jako antický filozof, nebo nezná cizí slova a kleje jako dlaždič. A především nelze tvrdit, že zdánlivé či skutečné vady jazyka a komunikace způsobují krizi společnosti a politiky – naopak bývají jejím projevem a následkem, a morální pohoršení bychom tak měli mířit na zcela jiné cíle.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do svého e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.