Počet žen na Ústavním soudu se významně zvýší, říká prezidentův expert

V uplynulé dekádě vystupoval ústavní právník Jan Kysela v pozici experta, který často kritizoval kroky exprezidenta Miloše Zeman na poli Ústavy ČR. Jeho role se však s nástupem nového prezidenta Petra Pavla proměnila.

Kysela se sám stal hráčem, který má značný vliv na formování nové podoby Ústavního soudu. Jen v letošním roce končí desetiletý mandát sedmi ústavním soudcům, jejichž nástupce jmenuje se souhlasem Senátu prezident republiky.

Kysela se stal jeho poradcem, který se podílí na výběrů kandidátů na soudce Ústavního soudu. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mimo jiné vysvětluje, proč má šanci prosadit se nyní více soudkyň než v minulosti.

Jak se po nástupu Petra Pavla proměnila vaše pracovní role?

Zaprvé je třeba říci, že být poradcem může znamenat leccos. Může to být ten, kdo neustále někomu něco šeptá do ucha. Poradcem může být i ten, kdo šeptá jen občas. Nebo to může být ten, který čeká, až bude tázán. Mám pocit, že jsem na předělu druhé a třetí fáze, jinými slovy: nejsem intenzivně zapojený na Pražském hradě, jsem externí poradce.

Kdybych měl spočítat setkání s prezidentem, bylo jich tak do deseti.

Co máte přesně na starosti?

Zatím se finální podoba role hledá a usazuje. Vedle agendy soudců Ústavního soudu, jsme konzultovali tematiku snížení valorizace důchodů.

Abych ještě řekl k předchozí otázce, jak se proměnila moje role. Pokud pracujete pro nějakou instituci, očekává se, že ji nijak vehementně nekritizujete. Jsem 26 let zaměstnaný v Senátu, takže kdybych měl nutkavou potřebu kritizovat Senát a senátory, nemohl bych tu pracovat. Prezident republiky je specifická monokratická instituce, o to je naladění na osobu i instituci citlivější. Spolupráce může uspokojivě probíhat, protnou-li se vzájemná očekávání.

Na základě čeho jste byl osloven?

Předpokládám, že hlavním důvodem bylo, abychom si za prezidenta Petra Pavla nemuseli připomínat témata, která jsme řešili za prezidentů Václava Klause a Miloše Zemana. Přišlo mi, že Petr Pavel a jeho nejbližší spolupracovníci mají dost silnou vůli nepočínat si špatně z hlediska výkonu ústavních kompetencí. Tudíž hledali nejspíš někoho, kdo je poměrně citlivý na řádný nebo neřádný či pochybný výkon prezidentských kompetencí a kdo by jim dal najevo, že takto si počínat nemají, pokud chtějí plnit předsevzetí, se kterým do úřadu přišli.

Takže vaši roli lze popsat též jako ústavního průvodce hradní arénou?

Ne nutně máte prezidentovi radit, co má dělat, protože to se může řídit politickými zřeteli, ale spíše co by neměl dělat, pakliže chce být prezidentem ústavně konformním, souladným či prosystémovým.

Do prezidentova týmu nastoupil právník Petr Pánek, spolupracujete na těchto tématech?

Pokud jsem to správně pochopil, má se především vyznat ve změti nejrůznějších smluv, které na prezidentské kanceláři nebo Správě Pražského hradu váznou. Je docela dobré vědět, co je to za smlouvy, čeho se týkají, jak je lze případně vypovědět.

Teď narážíte na vilu, kterou si od Hradu pronajímá odsouzený exšéf lánských lesů Miloš Balák?

Může to být leccos. Včetně úvah o vztahu prezidentské kanceláře, Správy Pražského hradu a dalších subjektů. Co se kanceláře prezidenta týče, jde hodně o to, jak ji prezident chápe. Zda jsou pracovníci KPR v zásadě všichni jeho lidé, nebo jde spíše o anonymizovaný byrokratický aparát, který má jen vrchol s prezidentovými lidmi.

Jaký model podle vás razí Petr Pavel?

Ilustruji to vlastní historkou. Kdysi dávno mě oslovil bývalý senátor pan doktor Richard Salzmann, jestli bych se nechtěl ucházet o post ředitele legislativního odboru kanceláře prezidenta Václava Klause. Opáčil jsem, že zájem mě velice těší, ale že se s prezidentem politicky značně neshoduji, což by mi v součinnosti s ním překáželo. Pan Salzmann byl upřímně překvapený. Z důvodu, že bych s panem prezidentem téměř vůbec nepřišel do styku, protože bych přece pracoval pro pana kancléře Weigla.

To je model kanceláře, který vygradoval v pozdní fázi prezidenta Miloše Zemana, který nejspíš komunikoval zejména se dvěma, třemi lidmi. Nebo máte model kanceláře, jejíž de facto každý referent politického odboru může být teoreticky poradcem prezidenta. Mně se skoro zdá, že touto cestou minimálně v politickém odboru bude Petr Pavel chtít jít.

V uplynulých letech jsme spolu často hovořili o tom, zda jsou postupy a chování exprezidenta Miloše Zemana v souladu s Ústavou. Budete Petru Pavlovi doporučovat nějaké změny Ústavy?

Takovou debatu je radno vést. Pokud mám být konkrétní, uvedl bych konstrukci ústavní žaloby na prezidenta za velezradu nebo hrubé porušení ústavního pořádku. To je jediná účinná páka na prezidenta. Když ji svěříte třípětinovým většinám v obou komorách, znamená to, že prezident je velice účinně chráněn a nemůžete na něho téměř nikdy nijak dosáhnout. Je to příliš náročný mechanismus, stejný jako provedení ústavní změny. V takovou chvíli prezident ví, že si to může užít – jako Miloš Zeman.

Jak byste to nastavil?

Ústavní žalobu bych dal do ruky Senátu a jeho kvalifikované většiny. Nicméně řešit by se dalo i to, jak vlastně Miloš Zeman hýbal ústavním a politickým systémem. Jeho sochorem či pákou byly dva pokusy o jmenování vlády. Neměl žádnou lhůtu, mohl si vybrat kohokoliv, mohl dát neomezeně dlouhou dobu na ustavení vlády. Pokud vláda nezískala důvěru v Poslanecké sněmovně, prezident ji mohl nechat vládnout v demisi měsíce a roky, pokud nezohledňoval nepsané limity a provazby mezi různými ústavními ustanoveními. To je samozřejmě problém.

Narážíte tedy na vznik Rusnokovy a první Babišovy vlády?

Přesně tak. Když Miloš Zeman řekl, že nejmenuje premiérem v daném volebním období nikoho jiného než Andreje Babiše, mohl tak postupovat, ledaže by čelil tlaku jednotné politické třídy, která by odmítla podvracení parlamentního systému. Důsledkem byl premiér na prezidentovi nepatřičně politicky závislý.

Teď tedy vidíte ideální dobu pro zpřesnění Ústavy v bodech ústavní žaloby či procesu jmenování vlády?

Ano. Kdyby vyhrál Andrej Babiš, nešlo by to, protože hnutí ANO by nemělo důvod takové změny schválit. Jenže na Hradě máme Petra Pavla, který není propojený s politickými stranami a hnutími v Poslanecké sněmovně a Senátu. Je tudíž šance, že debata by nyní mohla být věcná.

Jaká je vaše pozice při hledání nových soudců Ústavního soudu?

Nevděčná. Míra výhrad, které jsem dosud identifikoval, je větší, než jsem si myslel, že bude. Býval bych tipoval, že nám, tedy prezidentovi a jeho pomocníkům, budou vytýkáni konkrétní kandidáti. Zdálo se mi, že model vybírání nových soudců bude dost velkým posunem k lepšímu od momentu, kdy tak činil Miloš Zeman a jeho lidé. Naproti tomu je už teď kritických výhrad poměrně dost.

Že se nemluví se senátory, že by se snad s nimi vůbec mluvit mohlo, protože se přece předběžně mluvit nemá, že je konzultační panel nereprezentativní, že vůbec neměl být zřízen, že byl někdo obeslán s prosbou o nominace vhodných osobností ke zvažování v nominačním procesu, i když to určitě je pouze hra pro veřejnost, protože už je vše rozhodnuto, že byl oslovený málo instruován, jak a odkud má koho navrhovat, že měl málo času, jeho kandidáti třeba nebudou úspěšní, že vše může trvat, ale i že je to moc rychlé, protože přece není kam spěchat.

Nevím ale přesně, jak jinak a lépe by šlo prezidentovi s touto klíčovou kompetencí pomoci.

Jste významnou postavou v nastavení nové podoby Ústavního soudu?

Nepřeceňoval bych to, protože vše je v rukou prezidenta republiky. Prezident kývl na složení konzultačního panelu, zná seznamy kandidátů, schvaluje kandidáty, které zveme k setkáním a debatám. Je informovaný o našich závěrech. S kandidáty se setkává, obšírně s nimi mluví a ve finále se rozhodne. Návrh pak míří do Senátu do druhé, velmi důležité a hlavně veřejné fáze nominačního procesu, kdy mohou být k ohlášeným kandidátům formulovány nejrůznější výhrady širokou veřejností. Teprve, když se vše protne, máme ústavního soudce.

Považujete za výhodu, že již 26 let působíte v Senátu? Že jste nyní na obou stranách procesu?

Do procesu projednávání navržených ústavních soudců jsem byl kdysi možná zapojen neoficiálně, jelikož se mne někdo ze senátorů zeptal na názor, ale to už neplatí řadu let. Nikdy to však nebyla moje pracovní role. Kandidáty nebudu do Senátu provázet, to by nešlo: nemohl bych působit na vstupu i na výstupu nominačního procesu.

S kým se o kandidátech radíte? Jen v expertním panelu, nebo i jinde?

Opatřuji si informace všemi možnými způsoby, včetně rešerší internetu. Znám přece jen dost lidí z oboru, takže by byla škoda se neptat na jejich preference, případně v úvahu připadající jména nekonzultovat. Předpokládám, že tak postupují i kolegové v panelu.

Na začátku jste ale přišli s vlastními kandidáty, které jste prezidentovi nabídli. Danielu Zemanovou, Josefa Baxu a Jana Wintra prezident navrhl Senátu. Jak tento výběr vznikl?

Jako konzultační panel jsme se na začátku ujišťovali, že nemáme mít roli fíkového listu a prezidentovi opatřit alibi, protože již má své kandidáty vybrané. Byli jsme ujištění, že tomu tak není. To je první teze. Druhá je, že fíkovým listem nejsou ani instituce, které prezidentská kancelář požádala o doporučení. Pokusili jsme se je vtáhnout do procesu rozhodování, abychom nezapomněli na někoho, kdo je považován za relevantního kandidáta, ač je evidentní, že každý z možných kandidátů se prostě stát soudcem nemůže.

Třetí teze se týká toho, že na začátku května končí tři soudci Ústavního soudu, v červnu čtvrtý. Kdyby odešli tři soudci, budeme na 12 soudcích, což je hranice usnášeníschopnosti. Kdybychom nestihli ani červnový termín, přestane Ústavní soud rozhodovat.

U té první trojice jsme tedy nemohli čekat na odpovědi oslovených institucí, proto jsme sestavili interní seznam ze zdrojů konzultačního panelu, brali jsme v potaz i různé ankety. Hledali jsme kandidáty veřejně známé a velmi dobře způsobilé, jimiž dá prezident najevo, jaký soud by rád spoluutvářel. Všichni tři navržení kandidáti jsou silní a po mém soudu dokonale způsobilí.

Nechtěl jste se také stát ústavním soudcem?

V minulosti jsem zpravidla dospíval k rezolutnímu ne, i když v poslední době bylo méně rezolutní. Kvůli prestiži té role. Zdálo se mi ale, že kariéra ústavního soudce je o dost jiná, než čemu jsem se dosud věnoval, takže jde o to, zda bych obstál. Ústavní soud sídlí v Brně, takže je oslabený kontakt s rodinou. V neposlední řadě zvažujete, kde můžete být užitečnější, vidíte kandidáty, u kterých máte pocit, že jsou lepší než vy. Zatímco v případě hradní nabídky se mi úplně nezdálo, že by byly k dispozici tucty jiných a lepších kandidátů, kteří by můj part mohli sehrát. Třeba mě někdy bude mrzet, že jsem nezkusil se ucházet o nominaci, ale to jsou náklady alternativ.

Narazil jsem na spekulaci, že v původní trojici vámi doporučených kandidátů prezidentovi byla i pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Je to pravda?

K tomu asi není možné nic říci. Měl bych komentovat jen ta personální rozhodnutí prezidenta, která už padla. Nemohu říkat, proč někdo kandidátem není.

Pokud Senát schválí Josefa Baxu, mohl by se stát nástupcem Pavla Rychetského v čele Ústavního soudu?

To je na prezidentovi republiky. Uvážíte-li ale jeho osobnostní a profesní profil, nemám pochybnost, že by mohl řídit Ústavní soud.

Radíte se při výběru nových soudců s Pavlem Rychetským?

Pan předseda Rychetský se záhy po zvolení setkal s panem prezidentem a prezentoval mu mj. vhodné osobnosti, které by mohly na Ústavní soud zamířit. Jeho náměty jsme vtělili do širšího seznamu.

Zastáváte názor, že soudci Ústavního soudu by po deseti letech neměli mandát opakovat?

Má-li být vnímán nějaký princip jako důležitý, je to princip neopakování mandátu. Když si soudce na konci funkčního období začne pohrávat s myšlenkou zopakovat funkční období, dostane se do nekomfortní pozice. Může si začít klást otázku, zda mu rozhodování citlivých kauz může pomoci, či uškodit v realizaci záměru stát se opět ústavním soudcem.

Je to o to citlivější, že senátoři mohou díky zveřejňování disentů sledovat, jakým způsobem rozhodujete. Stalo se to u soudců Miloslava Výborného a Jiřího Nykodýma, kteří zamítli stížnost na církevní restituce a v „renominaci“ neuspěli. Vznikne-li riziko, že ústavní soudce se při rozhodování dostane do takové pasti, nepovažuji to za správné. Osobně ovšem nic nemám proti soudcům, kteří v minulosti opakovali, ani proti jejich rozhodování. Jde o princip.

V květnu skončí na Ústavním soudu Milada Tomková, takže jedinou ústavní soudkyní by byla Daniela Zemanová – pokud tedy projde Senátem. V prostředí právníků jsem narazil na několik potenciálních kandidátek: místopředsedkyni advokátní komory Moniku Novotnou, předsedkyni Zvláštního tribunálu pro Libanon Ivanu Hrdličkovou nebo profesorku ústavního práva Helenu Hofmannovou. Jsou ve hře tato jména?

Je důležité, aby byl Ústavní soud akceptován společností. Co to znamená? Požadavky se mění v čase na základě proměny společnosti, a to se týká i genderu. Prezident Petr Pavel je hodnotově dosti liberální, součástí jeho liberálního přesvědčení je respekt k ženám. Sám by poptával ženské kandidátky, i kdybychom my sami neměli pocit, že je máme vyhledávat.

A co se týká konkrétních jmen, na která jsem poukazoval? Jsou to jména, o kterých se budete bavit?

Je to možné. Máme seznamy, kde jsou jména kandidátů seřazena podle různých kategorií.  Když víte, že v Ústavním soudu máte dva (téměř) sedmdesátníky, víte, že tuto kategorii nebudete novými soudci obsazovat, a spíše se budete snažit o generační rozvrstvenost. Máme např. velmi silnou skupinu pozdních čtyřicátníků a čerstvých padesátníků mezi potenciálními kandidáty. To je jeden parametr.

Jiným je počet žen, který nebude bezvýznamný. Pak tu máme profesní skupiny – soudci, akademici, ostatní. Mezi nimi jsou advokáti, státní zástupci, politici. Pak je tu kategorie odborností – potřebujete mít trestní právo, mezinárodní a tak dále. Takže v této celé mřížce se pohybujete, musíte kandidáty vhodně nakombinovat, což není snadné, když vybíráte jen omezený počet.

Hraje roli při výběru i světonázor či ideologie kandidátů?

Je to důležité, ale současně obtížné ke zjištění. Když si s kandidáty povídáme, zajímá nás nejen životopis, ale třeba i motivační dopis o tom, za jakého právníka se považují, na co kladou důraz. Zajímají nás i jejich texty, ze kterých lze vyčíst, jak kandidát přemýšlí. Světonázorové a hodnotové názory z toho ale vykouknou jen někdy.

Ideově vyprofilovaným by byl poslanec Marek Benda (ODS), u něhož se spekuluje, zda se nestane kandidátem do Ústavního soudu. Co si o tom myslíte?

To bych vám mohl říci, kdybych v tom procesu nehrál žádnou roli. Jenže hraju, a proto vám to říct nemohu.

Jste spíše pro aktivní politiky, nebo preferujete bývalé politiky?

Mohu říct, že jméno politika na našich seznamech, které máme k dispozici, není a nebylo. Když sledujeme proměny složení Poslanecké sněmovny a Senátu, narážíme na právníky, ale oproti minulosti se trochu mění. Např. u Pavla Rychetského se zdálo, že jeho politická kariéra byla opřena o to, že je právník, a to se už moc nestává.

V uplynulých letech jste často kritizoval Miloše Zemana za některé jeho kroky. Ohrozil podle vás v některých momentech českou demokracii? Nedávno jsme upozornili na případ, kdy Miloš Zeman ve spojení s někdejší ministryní spravedlnosti Marií Benešovou tlačili na podnikatele, aby prosadili své politické cíle.

Jedna věc je, když Miloš Zeman ze sebe udělal střed politického systému. Druhá věc je, k čemu to využijete. Samotná forma je ústavně zavrženíhodná, ale ten obsah může být ještě škodlivější. Spíše bych ale upozornil na atmosféru ve společnosti, protože hlava státu má mimořádný význam a vliv v oblasti symbolické politiky. Britská královna, resp. král, nemá rozhodovací kompetenci, přesto má značný význam v tom, že podporuje národ a dodává mu naději, když čelí nějakým problémům.

Když jste hlavou státu, která společnost nespojuje nadějí a pocitem, že všechno zvládneme, ale naopak společnost rozděluje a straší, to je hrozně nebezpečné. Demokracie je založená na vzájemné důvěře, musíte věřit lidem, kteří společně s vámi mají volební právo, a musíte věřit těm, které jste si pomocí volebního práva zvolili. Demokracie je v tomto hrozně citlivá a rolí hlavy státu je na toto dbát. Miloš Zeman to dle mého nedělal.

Vybaví se vám nějaké konkrétní momenty, kdy to podle vás nebylo v pořádku?

Pro mne byly stěžejní momenty, kdy v České republice byl čínský prezident. Zavřelo se Hradčanské náměstí, čínští pochopové útočí na naše občany s tibetskou vlajkou. Ze zásahu policie pak máte pocit, že chránila spíš Číňany než české občany. A co se stalo? Prezident se s policejními šéfy setká a ocení je, jak to dobře zvládli a s českou sebrankou zatočili. To byl přesně ten moment, kdy jsem se dost obával. Prezident lil dlouhodobě nenávist, žluč a nechuť do společnosti s rizikem, že se společnost vlastně promění. S pozůstatky toho se budeme potýkat.