Hlavní obsah

Pitomio? Kéž by to bylo tak snadné

Foto: Seznam Zprávy

Tomio Okamura se vypracoval.

Tenhle příběh nám může sloužit třeba jako cenná připomínka, že bychom některé lidi neměli v žádném případě podceňovat. Ani když zpočátku opravdu vypadají jen jako neškodní pitomci.

Článek

Šťastné slovo

Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout.

Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Každý zkušený politik zná jednu důležitou poučku: Když budeš vážně polemizovat se satirou, budou si lidé myslet, že jsi opilý.

Starou moudrost, na kterou spolu s životním dílem ministra Michala Šalomouna Právní aspekty humoru spoléháme při tvorbě Šťastného pondělí, bohužel kdysi dávno nikdo nepředal Tomio Okamurovi. Někdejší nadšený propagátor multikulturalismu, obdivovatel islámu a nejúspěšnější pokračovatel filozofie doktora Sládka „na ničem nevyděláš tolik jako na inovacích, blbosti a nenávisti“ se rozhodl setrvat v započatém omylu a soudit se o svou čest až do hořkého konce. Proto je odteď podle nálezu Ústavního soudu zcela oprávněné nazývat jej „Pitomiem“.

Blahopřejeme Reflexu a děkujeme do Brna za jasné stanovisko ke svobodě slova. Jsme si teď definitivně jisti, že v podstatě neexistuje způsob, jakým lze Tomio Okamuru v satiře popsat, a vystavit se přitom riziku jeho úspěšné žaloby. A že jsme se snažili!

+7

Na druhou stranu: Protože celý tenhle případ trval neuvěřitelných 12 let (neboli jak se říká v české justici, „v podstatě v normě“), je radost Okamurových odpůrců sice pochopitelná, ale dnes už si s ní nevystačíme. Sloužit nám ale může jako cenná připomínka, že bychom některé lidi neměli v žádném případě podceňovat. Ani když zpočátku vypadají opravdu jen jako neškodní pitomci.

Obálka Reflexu, o kterou tu jde, vyšla na podzim roku 2012. A jak to o pár let později popsal Bohumil Pečinka, vznikla jako situační vtip při pauze na cigaretu během dlouhé výjezdní porady.

Na podzim 2012 čtyřicetiletý Okamura právě vítězstvím v senátních volbách na Zlínsku vstupoval do nejvyšší politiky, dokonce se chtěl ucházet v lednu 2013 o post prezidenta. A upřímně řečeno, opravdu se snažil, aby působil dojmem užvaněného mudrlanta plácajícího nesmysly na libovolné téma. A dařilo se mu.

Nezapomenutelná zůstává třeba jeho obhajoba KSČM, s níž se, pravda, o dekádu později sešel na stejných pozicích zejména v míře porozumění pro Putinovo Rusko. Nicméně v roce 2012 zněla od úspěšného podnikatele tahle slova lehce bizarně: „Z KSČM se stala strana, která se demokratickou cestou snaží dospět k socialismu. Prosím všechny, kdo chtějí polemizovat, ať si nejprve přečtou dokumenty KSČM a nepapouškují hloupé floskule politiků, co z rozeštvávání společnosti těží.“

Ano, tehdy opravdu nebylo obtížné nazvat Tomio Okamuru Pitomiem. V roce 2024 vypadá rozhodnutí Ústavního soudu jako razítko přicházející navíc v době, kdy se zdá, že Okamurova hvězda po 11 letech pobytu v politickém mainstreamu zapadá. Evropské volby pro něj dopadly skoro stejně špatně jako pro Piráty. A Okamurova neschopnost „doručit“ jediný splněný slib už také může, dokonce i u jeho voličů, vyvolat otázky, zda jejich hlasy přispěly rovněž k něčemu jinému než růstu životní úrovně lídra.

A právě tady bych doporučoval jistou zdrženlivost. Je pravda, že pro otce zakladatele tohoto politického žánru, už vzpomínaného Miroslava Sládka, znamenaly definitivní konec jeho čtvrté volby v roce 1998, kdy ho vymazaly ze scény dvě největší strany, tedy ČSSD a ODS, které mu sebraly kus jeho agendy. Sládek vydržel v nejvyšší politice osm let, Okamura ho tedy už teď překonává.

Jenže odepsaný se Okamura zdál už v roce 2015, kdy se mu - nedlouho po neúspěchu v eurovolbách - rozpadla jeho první strana Úsvit přímé demokracie (mělo to co do činění s pozoruhodným vývojem jejího účetnictví). Jenže Okamura to nevzdal, sebral v podstatě jediného věrného místopředsedu Radima Fialu a založil stranu SPD. Oproti ní byl Úsvit v podstatě akademický kroužek tolerantních liberálů, kteří sní o akademických problémech typu „přímá volba starostů a hejtmanů“.

Okamuru „zachránila“ migrační vlna roku 2015, na niž obratně naskočil. V době, kdy ještě Andrej Babiš snil o tom, že by nově příchozí především z Blízkého východu mohli za minimální mzdu hákovat v jeho fabrikách, Okamura si vybudoval pozici nejostřejšího odpůrce migrace. A nepřišel o ni, ani když Babiš názorově otočil a pozor – zarazil s Viktorem Orbánem v červnu 2018 v půl čtvrté ráno migrační kvóty, které už tehdy v Evropě skoro nikdo nechtěl.

Od té doby Okamura už mnohokrát prokázal, že je ledacos - jen ne úplný Pitomio. Pod slovem „ledacos“ si můžete představit třeba něco jako „zpochybňovač holokaustu“, „motivační řečník teroristů“ nebo třeba „předseda parlamentního fašistického hnutí“.

A tenhle poslední příběh, který za nás vybojoval týdeník Respekt, je při vší úctě ke kolegům z Reflexu důležitější než dvanáct let stará legrace s Pitomiem. Protože ukazuje, kam se SPD i Tomio Okamura osobně posunuli. Můžeme se teď uklidňovat, že Okamura přece sedí na skluzavce a jede směrem k bazénu zapomnění, ale také je to pořád lídr strany, jejíž sjezdy poctili svou návštěvou dva bývalí čeští prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman, strany, která má vybudovanou stabilní celorepublikovou infrastrukturu, evidentně netrpí nedostatkem peněz, strategických konzultantů ani oddaných členů a dobrovolníků.

A také strany, která rozhodně neřekla poslední slovo, přičemž každé další slovo bude s největší pravděpodobností ještě větší hnus, než jsme dosud slyšeli. Ať už půjde o Ukrajinu, Romy, muslimy, nebo kohokoliv dalšího na ráně. Protože to doteď vycházelo a Tomio Okamura rozhodně ve dvaapadesáti ještě nehodlá svůj prosperující byznys zavřít.

Žádný Pitomio to není.

Doporučované