Článek
Narodila se v roce 1921 ve Zběšicích na Písecku. Jak uvádí projekt Paměť národa, v září 1938 se účastnila demonstrací proti plánovanému odstoupení pohraničí Německu. Za války pracovala v odboji – jako spojka předávala zprávy a šířila letáky. Během Pražského povstání se účastnila bojů o radniční budovy na Staroměstském náměstí.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy odsoudila probíhající ruskou agresi vůči Ukrajině. „To, že ve stovce zažiju tohle, jsem teda nečekala. Zažila jsem Rusko jako osvoboditele. Teď koukám a zírám a říkám si, že se nezbaví Putina. Vždyť je to druhý Hitler, tak to vnímám,“ říká stoletá žena.
Je to 77 let od konce druhé světové války. Co se vám v souvislosti s tímto výročím vybaví?
Vzpomínám na to, my jsme byli nadšení. Všichni nadšenci, co jsme tam byli, jsme věděli, že můžeme padnout. Byla jsem tehdy vychovaná jako velká vlastenka, tak jsem na to koukala, že třeba i padnu. Nevím, jestli by byl dneska každý ochotný jít na jatka.
Marie Dubská na archivním snímku.
Během Pražského povstání jste se účastnila bojů o radniční budovy na Staroměstském náměstí. Jak si pamatujete na tyto boje?
Byla jsem spojka a byla tam místnost s telefonem. Chlapci byli v oknech a já jim chodila dávat rozkazy, protože jsem měla telefon a byla spojkou se situací venku. Jeden ohluchl, jeden oslepl.
Byli jsme tam třeba i v noci, protože jsme měli službu, aby se chlapci vyspali. Potom, jak odstřelovali, tak jsem byla v místnosti u telefonu a velitel mi tehdy řekl, ať okamžitě uskočím. Tak jsem uskočila a zřítilo se to. Tím mi zachránil život. Potom se to sypalo, tak jsme se stáhli dolů do přízemí a čekali s odhodláním, že tam Němci vlítnou a postřílí nás. Asi se báli jít do hořící budovy, tak jsme se zachránili.
Bála jste se?
Představte si, že jsem se absolutně nebála. To jsem neznala. Rodiče věděli, že budeme s bratrem v první linii. Modlila jsem se, aby jim zůstal alespoň on, aby nezůstali bez dětí. Přežili jsme to oba.
Absolutně jsem se nebála, to jsem neznala.
Co pro vás během nacistické okupace bylo nejhorší?
Ten německý režim – brali nám to český, všude to bylo německý. Byli lidi, kteří se dali k Němcům, ale to v naší rodině nepřicházelo vůbec v úvahu. Nejhorší bylo, že všude byla němčina. Kdo byl vlastenec, tak to prostě nesnesl.
Prožili jsme takto nejlepší mládí. Nikdy jste nevěděl, kdy vás za co seberou. Jednomu spolužákovi jsem tehdy říkala, že bych chtěla něco dělat, tak mě dovedl do skupiny proti Němcům. To si neumíte představit.
Přeji teď lidem tu krásu, svobodu. Stejně jsou ale někteří furt nespokojený. Měli by zažít to, co my. Ono by je to přešlo.
Jak vnímáte výročí konce druhé světové války v době, kdy se v Evropě znovu válčí – na Ukrajině?
Ukrajinu miluji, moje švagrová byla Ukrajinka. Ten národ miluji a fandím jim. Jsem zoufalá, co se tam děje. Hlavně děti, když píšou, že mají třeba utrženou nohu, tak to nesu opravdu velmi těžce.
To, že ve stovce zažiju tohle, jsem teda nečekala. Zažila jsem Rusko jako osvoboditele. Teď koukám a zírám a říkám si, že se nezbaví (prezidenta Vladimira) Putina. Vždyť je to druhý Hitler, tak to vnímám.
Divím se, jak toto může dělat slovanský národ. Nepochopím to. On chce to, co byl Sovětský svaz, nepochopím to. Denně poslouchám zprávy, vnímám to hrozně, velice tím trpím.
