Od strany bezdětných „ajťáků“ po partaj rodičů. Piráti rozhodnou, kudy dál

Piráti si v sobotu na online fóru vyberou nové vedení. V atmosféře nervozity a napjatých vztahů mezi některými křídly strany.

Partaj, která si už už myslela na premiéra, utrpěla ve volbách debakl. Ve Sněmovně má jen čtyři poslance, a ač sedí ve vládě, nemá v ní rozhodující hlas. Část straníků z toho viní současné vedení, které podle nich s vidinou zisku křesel opustilo původní ideály strany.

První zkoušku po prohraných volbách předseda Ivan Bartoš ustál – a to když před stranickým hlasováním uhájil vstup do vlády. Teď musí obhajovat i křeslo předsedy. A již teď je jasné, že jeho dosavadní spojenci ve vedení strany nezůstanou – tři ze současných místopředsedů se rozhodli mandáty neobhajovat.

Jen málokterá strana v Česku prošla tak překotným vývojem jako právě Piráti. A to přesto, že je od vzniku v roce 2009 s dvouletou přestávkou vede stejný muž – Ivan Bartoš.

Vznik strany inicioval brněnský podnikatel v IT Jiří Kadeřávek, který měl pocit, že tehdejší politické strany nenabízejí nic pro mladé lidi. Dal dohromady skupinu nadšenců, jež se navzájem znala jen z internetových fór.

„Znali jsme se jen pod přezdívkami, většinou jsme o sobě nevěděli ani to, kdo je jak starý, jakou má barvu pleti, jak žije. To bylo velmi liberální prostředí,“ vzpomíná na začátky Kadeřávek, který se po ustavení strany stal na několik měsíců jejím místopředsedou.

Do sněmovních voleb chtěli Piráti jít už několik měsíců po svém založení. „Tehdy se to seběhlo strašně rychle, za chvíli po našem založení měly být předčasné volby. My jsme museli velmi rychle sestavit kandidátky a sesbírat potřebné peníze na kauce. To se nám podařilo asi za tři týdny,“ popisuje jeden ze zakládajících členů, někdejší místopředseda Pirátů a už bývalý poslanec Mikuláš Ferjenčík.

Podle Ivana Bartoše měli čeští Piráti jako velký vzor své kolegy ze Švédska, kterým se v roce 2009 podařilo fantasticky dostat do europarlamentu. Ve svém prvním volební programu dokonce bezelstně přiznávali, že ho zčásti okopírovali právě od švédských kolegů.

„Čekali jsme, že úspěch bude rychlý, instantní. Nakonec jsme ale museli čekat 8 let, než jsme dobyli Poslaneckou sněmovnu,“ popisuje tehdejší očekávání Bartoš.

„Zpočátku jsme strašně dlouho vedli debaty, zda má být program široký, nebo úzký,“ vzpomíná Ondřej Polanský, který byl u založení strany v roce 2009 a v uplynulém volebním období za Piráty seděl v poslanecké lavici.

Zpočátku strana vsadila spíš na „úzkou“ variantu – byla monotematicky zakotvená především na IT tématech. Jak ostatně dokládá i pohled do jejího tehdejšího programu.

Úspěch původně ajťácké strany se dostavoval spíš postupně. Ve svých prvních volbách získala přes 42 tisíc hlasů, což znamenalo 0,8 procenta všech hlasů. „První volby jsme spíš bojovali o státní příspěvek,“ glosuje dnes bývalý poslanec Mikuláš Ferjenčík.

Pak už se ale objevovaly první vlaštovky – v roce 2012 se díky senátorovi Liboru Michálkovi stali Piráti první stranou na světě, která získala zástupce v národním parlamentu. Ve sněmovních volbách 2013 si polepšili na 2,7 procenta hlasů. A o rok později se dostali do zastupitelstev několika radnic a v Mariánských Lázních dokonce získali post starosty.

O Pirátech začínalo být víc slyšet a vnímali je už i lidé mimo IT komunitu. Spolu s tím, jak přibývalo voličů, se postupně po drobných krocích měnila i image a rozšiřoval program strany. A s tím i někteří lidé. Například historicky první předseda partaje Kamil Horký od Pirátů odešel, protože mu začali připadat moc levicoví.

Hned nato kandidoval za Svobodné, ale s odstupem času přiznává, že ti zas na něj byli pravicoví až příliš. K Pirátům se nakonec vrátil v roce 2017 alespoň jako jejich volič. „Teď jsem je ale nevolil, nechtěl jsem, aby byli ve vládě, je to nová komunistická strana,“ řekl pro Seznam Zprávy.

I již zmíněný otec zakladatel Kadeřávek po několika letech své aktivity ve straně omezil. „Nebylo mi totiž příjemné, když lidé ve straně souhlasili s mým názorem jen proto, že jsem tu stranu založil, a tak můj názor musí být jediný správný. To už by zavánělo kultem osobnosti,“ popisuje.

Když Kadeřávek vzpomíná na ustavující sjezd ve vesnické hospodě v Albrechticích nad Orlicí, kde nebyl ani internet a předseda se volil do krabice od křupek, neopomene zmínit, že většina tehdejších straníků už dnes ve straně není aktivní. „Mindset lidí, kteří stranu zakládali, je jiný než lidí, kteří do ní vstoupili později, aby dělali politiku. Na tu musí být naturel, ne každý to vydrží tolik let,“ vysvětluje.

Zatímco na sjezdu v Albrechticích nezaplnili Piráti ani malý plesový sál, dnes má jejich celostátní fórum 1 200 členů.

Kadeřávek připomíná, že Česká pirátská strana zprvu cílila na mladé lidi, protože mladí byli i její zakladatelé. Třeba Ferjenčíkovi bylo v době, kdy strana vznikala 22 let, Polanskému 25, bývalému poslanci Ondřeji Profantovi bylo 20. I Ivan Bartoš byl na prahu třicítky.

„Změnili jsme se strašně moc, hlavně tím, že máme děti. Stali jsme se ze strany lidí, co děti neměli, stranou rodičů,“ přemýšlí Ferjenčík, který s manželkou po volbách přivítal do rodiny už třetí dítě.

Na české politické scéně Piráti od počátku působili jako zjevení – trička s obrázky, mikiny, dlouhé vlasy či dredy, které jsou poznávacím znamením předsedy Bartoše dodnes.

Jenže i tenhle obraz se začal postupně s tím, jak dospívala strana i její představitelé, měnit. Symbolem je aktivista Jan Hrubý, zpočátku ikonická postava pirátských akcí v kostýmu piráta s plyšovým papouškem na rameni. Představitelé strany se od něj před několika lety veřejně distancovali, protože jeho vystupování bylo nekonformní až příliš, uchyloval se k vulgaritám a agresivnímu chování.

Zásadní úspěch přišel v roce 2017. Piráti tehdy s kampaní „Pusťte nás na ně“ vlétli jako dravá síla a symbol změny do Sněmovny s téměř 11 procenty hlasů. Po ANO a ODS se stali třetí nejúspěšnější stranou. A mikiny a tenisky nahradily dobře padnoucí obleky a naleštěné polobotky.

Piráti sice zamířili do opozice, ale bylo o nich slyšet. K výrazné dvojici Bartoš–Ferjenčík se přidala i Ferjenčíkova sestra Olga Richterová. Poslanci si dokázali i v opozici vybojovat viditelné místo i vedle zkušenější ODS nebo TOP 09. A přibývalo i postů v regionech.

Od loňských říjnových voleb si proto strana hodně slibovala – chtěla si upevnit své pozice, dostat se do vlády a být v ní rozhodující silou. Pro posílení svých šancí se spojili s hnutím Starostové a nezávislí, kteří i v celém vztahu hráli roli toho menšího partnera, a to jak ve financování, tak v počtu míst na kandidátkách.

V době, kdy se Česko v loňském roce zmítalo v jarní vlně pandemie covidu-19, vystřelilo chaotické vládnutí hnutí ANO koalici Pirátů a STAN na místo jedničky ve volebních průzkumech.

V průběhu roku však začal koalici PirSTAN docházet dech a ledová sprcha přišla při sčítání volebních výsledků. Koalice získala jen necelých 16 procent hlasů a z 37 křesel kvůli kroužkování jen čtyři připadla Pirátům.

Od té doby se strana zmítá ve vnitřních sporech, které jsou díky pirátskému fóru viditelné i navenek. Vstup do vlády sice odhlasovala přesvědčivá většina straníků jako tu lepší variantu, sílí ale hlasy, že se Piráti musí změnit, jestli chtějí uspět v dalších volbách.

I když se předpokládá, že předsednický post Ivan Bartoš obhájí, ve vedení dost možná bude mít kritiky svého přístupu, kteří volají po tom, aby se strana vrátila ke kořenům a nesnažila se zalíbit většinovému voliči.

Podle kandidáta na předsedu, senátora Lukáše Wagenknechta, už Piráti nejsou sebevědomou liberální stranou. „Ke klíčové změně došlo v kampani, splynuli jsme v koalici s hnutím STAN, byla upozaděna témata, která pro nás byla vždy zásadní,“ říká Wagenknecht.

„Podle mě se hodně sázelo na nějaký krátkodobý pragmatismus. To znamená, že jsme se snažili v jednu chvíli ze situace vytřískat maximum a trochu jsme ustupovali od svých ideologických kořenů pro akutní zisk,“ souhlasí další Bartošova vyzyvatelka, jednatřicetiletá Janka Michailidu.

Dlouholetá, veřejnosti spíše neznámá Pirátka na sebe upozornila tím, že je přesvědčením komunistka. Čímž rozpoutala emotivní hádku straníků, v níž mimo jiné europoslankyně Markéta Gregorová vulgárně zaútočila na Mikuláše Ferjenčíka. Kvůli hádce o kumulaci funkcí zase členství ve straně pozastavil exposlanec Vojtěch Pikal.

Zhrzení Piráti nedlouho po volbách nechali uniknout úryvek z analýzy, která měla přijít na kloub volebnímu neúspěchu. V analýze to schytali především zástupci STAN. Po několika měsících, kdy emoce trochu ochladly, už jsou Piráti o poznání sebekritičtější.

„Před volbami jsme byli hrozně namyšlení,“ přiznává Ondřej Polanský a dodává, že od založení v roce 2009 strana zpohodlněla. „Předtím měla větší náboj. Teď jsme v poslední kampani spoléhali na agenturu, billboardy a podobné věci, kterým jsme se zpočátku snažili vyhýbat,“ dodává.

Nyní podle něj bude potřeba se z neúspěchu poučit. Ostatně, jak se strana z neúspěchu poučí a jakým směrem se do následujících let vydá, rozhodnou už v sobotu její členové.

Že je potřeba alespoň nějaký návrat ke kořenům, si uvědomuje i sám Bartoš, jenž vzpomíná na radu, kterou mu kdysi kladl na srdce předseda švédských Pirátů Rickard Falkvinge: „Tehdy nám řekl: V jednu chvíli, až budete mít kvádra a kravaty a přijdou mladí, kteří budou mluvit o něčem, čemu nebudete rozumět, poslouchejte je a nesuďte je, jako to dělají teď ti, kteří nechtějí poslouchat vás.“