Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Debata poslanců před hlasováním o důvěře vládě, která zabředla do série mnohdy nesouvislých a emotivních výstupů, se zařadí do série parlamentních schůzí s podobným průběhem. Od vzniku České republiky v roce 1993 se v Poslanecké sněmovně odehrála už řada obstrukcí a jednání v nočních hodinách.
Tradice úmyslného zdržování a různých parlamentních excesů přitom sahá mnohem hlouběji do minulosti. Poslanci se neváhali náležitě předvést už v dobách Rakouska-Uherska.
Podle historika Luboše Velka z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd byla veřejnost už v dobách monarchie často svědkem „parlamentního cirkusu“. Dosud nevídané jevy se začaly odehrávat od konce 19. století, kdy se volební právo rozšířilo i na nemajetné a méně vzdělané vrstvy, což se projevilo i na složení poslanců.
Parlamentní obstrukce se stala oblíbeným prostředkem menšiny, jak aspoň zdržet projednání nějakého návrhu. „Cílem bylo znemožnit jednání parlamentu a přivést tak vládu do časové tísně, znepříjemnit ministrům a vládním poslancům práci a předvést se před ulicí,“ přibližuje historik Velek.
Nejznámější obstrukce proběhla v Poslanecké sněmovně ve Vídni v roce 1897. Více než stovka německých a sociálnědemokratických poslanců celé měsíce blokovala prodloužení rakousko-uherského vyrovnání a ohrožovala tak existenci soustátí.
„Začínalo se dlouhými projevy, během kterých poslanci například předčítali bibli. Projevy trvaly postupně šest, osm i dvanáct hodin,“ popisuje historik.
Noční obstruování vyžadovalo přesnou dělbu práce mezi poslanci. Zatímco část obstruovala, další byla ve sněmovní restauraci připravena běžet pomoci a zbytek pospával po sněmovních chodbách a místnostech. Zde spící čeští poslanci ve vídeňském parlamentu v roce 1912.
Vedení sněmovny reagovalo na zdržování tím, že zavedlo nepřetržité schůze, aby nejvytrvalejší řečníky unavilo. Výsledkem však bylo spíše to, že se poslanci vyčerpali a snáze se pak uchylovali k násilí.
„V roce 1897 Němci nejprve předsedovi vídeňského parlamentu ukradli zvoneček, poté křeslo, které hodili mezi vládní poslance. Následovaly brutální rvačky, během kterých vzduchem probleskl i nůž. Muselo být povoláno četnictvo, které vynášelo nevychované poslance ven. Násilí se přelévalo i do ulic, několikadenní rabování v Praze v prosinci 1897 skončilo stanným právem a povoláním vojska,“ vykresluje Velek tehdejší události a atmosféru.
Jako zdatní „obstrukčníci“ se mnohokrát blýskli i čeští zástupci. Například poslanci Fresl a Stříbrný uzavírali sázky, kdo z nich vydrží řečnit 24 hodin v kuse.
Bouřlivé scény ve sněmovně vedly v listopadu 1897 její vedení k povolání četnictva na svou ochranu. Na nezákonném rozhodnutí se tehdy podílel i místopředseda rakouské poslanecké sněmovny Karel Kramář.
Během obstrukce v červnu 1900 pak mladočeští poslanci dokonce poničili sněmovnu - rozštípali lavice, které pak v Praze platily za cenné trofeje.
O vládě se za monarchie nehlasovalo
Čeští volení zástupci působili od 60. let 19. století jednak v Poslanecké sněmovně Říšské rady, což byl zákonodárný sbor Rakouska-Uherska, jednak v zemských sněmech.
Hlasování o vládním prohlášení se však za monarchie nekonalo. Císař po volbách pozval poslance do svého sídla ve vídeňském Hofburgu a přečetl jim trůnní řeč, která nastiňovala úkoly vlády pro nové parlamentní období. Poslanci o ní ovšem nehlasovali a poslušně Hofburg zase opustili.
Obstrukcemi trpěl i meziválečný československý parlament. „Nejznámější aférou se zde stalo odpálení ‚smrduté bomby‘, kdy poslance se sněmovny vyhnal nesnesitelný zápach,“ připomíná historik.
V každém případě podle Velka už v minulosti platilo, že se podobné jevy nevyplácí. Neblahé důsledky obstrukce se projevily například před 1. světovou válkou, kdy český sněm opakovaně nepřijal rozpočet.
„V důsledku toho došlo k předlužení země a ke znovuzavedení absolutimu v Čechách. Paradoxně s tímto řešením byli nakonec spokojeni víceméně všichni: císař, Češi i čeští Němci,“ podotkl historik.
