Článek
„Říkají mi: ‚Mami, je to v pohodě, jsme už dospělí a umíme se o sebe postarat.‘ Jsou stateční. Ale jsou to synové, jak je vůbec možné se teď nenervovat, nestrachovat a nemyslet na ně?“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy zdravotní sestra Nataliia Zhonavchuk.
Ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze pečuje o nemocné už téměř rok, nápor spojený s pandemií teď ale vystřídaly obavy o vlastní rodinu a vlast. Varuje však před tím, aby se lidé obraceli proti Rusům a kolektivně je obviňovali z rozpoutání válečných hrůz.
Vybavujete si ten moment, kdy jste se dozvěděla, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu?
Dozvěděla jsem se to ve čtvrtek ráno v půl šesté, když jsem vstala. Zavolala mi kamarádka z Ukrajiny a říkala, že to musí být nějaký strašný sen. Všichni jsme tomu nemohli uvěřit. Říkali jsme si, že se nám to snad jen zdá, že ta noční můra skončí a vše bude v pořádku. Okamžitě jsem volala synům, kteří zůstali na Ukrajině, v Dnipru.
Zabít člověka? To ve vás vše změní
Jste s nimi stále ve spojení? Jsou v bezpečí?
Dnes mi volali a říkali: „Mami, jsme v pořádku.“ Pozorují, že se mnoho lidí snaží dostat k bankomatům a nemohou vybrat peníze. Také včera byly prázdné obchody, protože lidé panikařili a vše vykoupili. Dnes už to v obchodech bylo trochu lepší, měli chleba a nějaké kroupy.
Kolik je vašim synům let?
Jsou to mladí kluci. Staršímu je přes 22 a mladšímu 19 let. Jsou tedy dospělí, a protože byla vyhlášena mobilizace, musejí do armády. Starší syn už v armádě byl, vrátil se loni v březnu a je v rezervě. Teď ho ještě nepovolali, ale jakmile bude potřeba, půjde.
Říkají mi: „Mami, je to v pohodě, jsme už dospělí a umíme se o sebe postarat.“ Jsou stateční. Ale jsou to synové, jak je vůbec možné se teď nenervovat a nestrachovat a nemyslet na ně? Teď už zemi ani nemohou opustit.
Vím, že moji kluci musí jít do války. Ale nemůžu zapomenout na to, že matky těch kluků z Ruska mají také strach. Chodí do kostela a věří, že se jim syn vrátí domů. Živý a zdravý.
Mají všichni maminky a rodiny. A nemluvím jen o fyzickém zdraví, protože všichni, co se vrátí domů, mohou být fyzicky zdraví, už nemusí být zdraví psychicky. Protože zabít člověka, to ve vás musí vše změnit.
Kluci mi po telefonu říkají, že jsou v pořádku, zdraví a nemají hlad. Zjistíte, že v tu chvíli je to vše, co potřebujete slyšet.
Je to velmi těžká situace, kterou si nikdo z nás neumí představit. Pociťujete alespoň nějakou podporu od kolegů a kolegyň v práci či od pacientů?
V práci jsou všichni moc milí a hodní. Říkají mi, že se to týká všech, nejen Ukrajinců a cítím tu podporu od kolegů i pacientů.
Bavíte se o situaci i s ukrajinskými kolegy? Uvažuje někdo z nich o tom, že se vrátí domů za rodinou?
Bavíme se o tom neustále, máme všichni rodiny a chtěli bychom s nimi být. Když jsem se dozvěděla, že je válka, moje první myšlenka byla: „Musím se vrátit na Ukrajinu.“ Potom mi ale došlo, že by to nemělo smysl. Nebudu tam mít práci a cesty jsou blokované, vlaky i autobusy. Rozhodla jsem se tedy zůstat a pracovat a podporovat rodinu na dálku.
Záběr z Kyjeva. Rusko Ukrajinu napadlo 24. února 2022.
Samozřejmě to ale všichni řešíme. A nechápeme to. Je to příšerná hrůza. Bojím se. A nejen o své syny. Ve válce umírají mladí, hodně mladí lidé. Je mi líto všech matek i sester.
Kluci mi po telefonu říkají, že jsou v pořádku, zdraví a nemají hlad. Zjistíte, že v tu chvíli je to vše, co potřebujete slyšet. Pro každou maminku to je v tu chvíli to nejdůležitější, co chce slyšet.
Putina sankce nezastaví, odnesou je lidé
Zmiňovala jste podporu kolegů v práci. Jak vnímáte odpověď ostatních států na ruskou agresi? EU se dohodla na sankcích vůči Rusku.
Já jsem zcela apolitický člověk, ale myslím, že to stačit nebude. Putin začal válku a nic ho nemůže zastavit. On nemyslí na obyčejné lidi. Sankce Putinovi nic neudělají a spíš vše dopadne na obyčejné lidi, kteří za nic nemůžou. Sama mám kamarádku z Ruska, ona to také nechápe. A myslím, že všichni normální lidé z Ruska to také nechápou a jsou proti tomu. Ale nemohou nic dělat.
To jsou lidé, kteří nemají účty v cizích zemích, žádné akcie a takové věci se jich netýkají. Jako vždy ve válce budou trpět obyčejní lidé. Někdo ji začne a odnesou to obyčejní lidé, kteří chtějí pracovat, být s rodinou, cestovat… tak je to vždy.
Nadějí jsou i ti lidé, kteří v Rusku chodí protestovat. Mám ale ještě jednu kamarádku z Ruska a ona říká, že lidé jdou na protest, ale dostávají pokuty a končí ve vězení. Nemohou nic říct.
Vy jste zdravotní sestra, každý den pomáháte nemocným a i dnes jste si od práce jen na chvíli odskočila. Dokážete se vůbec teď v téhle těžké době soustředit na práci?
Práce je taková léčba. Včera mě bolela hlava a byla jsem vynervovaná, protože jsem se nemohla synům dovolat. Kolegyně říkaly, ať jdu domů. Tak jsem jim odpovídala: „Co budu dělat doma? Jen se strachovat.“
Mrzí mě jen, že nemůžeme nic udělat. Jen, jak to říct… mít nějakou naději. Víru, že to všechno skončí. Mám ale zároveň strach, aby se neobjevila nenávist vůči obyčejným lidem, kteří za nic nemohou.
Všichni jsme měli naději, že to skončí jako nějaký strašný sen. Že se dnes ráno probudíme a vše bude v pohodě. Myslím, že i normální lidé v Rusku v to doufali.
Co byste vzkázala těm, kteří se domnívají, že se jich válka na Ukrajině netýká a je vzdálená?
Chtěla bych jim říct jen jedno – historie se opakuje. A války vždy začínaly na nějakém území a šly dál a dál. Musí se to týkat každého. A každého, kdo si cení lidského života. To není jen nějaké teritorium. Jde o lidský život a každý má vysokou cenu. Nelze říct, že se to netýká všech.
