Novou stranu nezaložím, říká Danuše Nerudová

Parlamentní strany - hlavně ty menší - si mohou oddychnout. Někdejší prezidentská kandidátka Danuše Nerudová zakládat novou politickou stranu nebude.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedla, že hlavním důvodem je obava o její mladé podporovatele, kteří by se díky takové aktivitě vystavili „hejtům“. „Nechci v nich zabít to nadšení a aktivitu. Poprvé po dlouhé době mají pocit, že jim někdo naslouchal a že něco zmůžou ve veřejném prostoru,“ říká Nerudová.

V obsáhlém rozhovoru se vrací i k průběhu kampaně a tomu, že si v reálu vyzkoušela, že rovné příležitosti v Česku ještě nejsou. Naopak jsou podle ní ve společnosti hluboce zakořeněné stereotypy o mužích a ženách. „Jeden moment bylo už úplně jedno, co jako prezidentská kandidátka udělám,“ domnívá se.

V rozhovoru popisuje, jak uvažuje dál o svých plánech, co již škrtla z plejády potenciálních možností a proč.

Poznávají vás ještě lidé na ulici?

Ano, i tam, kde bych to nečekala. Teď jsem si to ověřila minulý pátek, když jsem jela do Znojma. Jela jsem objížďkou a měla jsem hroznou žízeň. Tak jsem vběhla v takové malé vesničce do obchodu a prodavačky všechno pustily, seběhly se a chtěly fotku.

Čím se teď zabýváte?

Učím na univerzitě.

A dál?

Zní to neuvěřitelně, ale tak to je.

Trochu jsem sondovala u vládních stran a vím, že se setkáváte s různými jejich politiky a řešíte svou budoucnost. Nebo ne?

Je to vše v obecné rovině. Nic konkrétního.

Varianta vlastní politická strana, ta úplně padá?

Člověk nesmí podléhat aktuálnímu tlaku a jednat zbrkle. Prezidentská kampaň, budiž mi velkým poučením. Nemyslím si, že v tuto chvíli je správný moment na zakládání politické strany, byť jsem si plně vědoma skoro 800 tisíc hlasů, které jsem v prezidentské volbě získala. Jsem si také vědoma vlny, kterou jsem vzbudila u mladých lidí.

S pokorou přijímám tento závazek a uvědomuji si tu jedinečnost. Mladí se začali zajímat o věci veřejné. Jsou motivovaní a aktivní, mají pocit, že jim někdo naslouchá. Chci se jim věnovat, aby to nepřišlo vniveč a neskončilo tím, že budou zase na dlouhé roky demotivováni.

Proč není podle vás vhodná doba na zakládání nové politické strany?

Ta mladá generace jsou lidé, kteří jsou veskrze pozitivní. Dívají se pozitivně na svět. Toho hejtu v posledních fázích kampaně na ně bylo opravdu příliš. Byli skutečně frustrovaní z toho negativismu, který se šířil na sociálních sítích. Mladí mají své hodnoty. Bylo pro ně nepřekročitelné být sprostý a agresivní.

Založení politické strany, která by bezpochyby byla ohrožením pro celou politickou scénu, ať pro parlamentní strany nebo pro opozici, by znamenalo opět to samé. A já v nich nechci zabít to nadšení a aktivitu. Poprvé po dlouhé době mají pocit, že jim někdo naslouchal a že něco zmůžou ve veřejném prostoru.

Kvůli své osobní ambici je nechci ohrozit tím, že bych na ně vrhla znovu hejt a tu frustraci ze sociálních sítí. Všechno, co teď dělám, tak dělám kvůli mladé generaci, ne kvůli sobě. Proto třeba říkám, že nebudu kandidovat do Senátu, protože nechci, aby se mi stalo to stejné co Marku Hilšerovi.

Jak tedy chcete přetavit svou politickou sílu?

Ta se dá přetavit určitě do spousty věcí. Chci využít potenciál mladých lidí a chci změnit naši společnost. To znamená, že témata, která se týkala mladých lidí, tak ta ponesu dál. Jaký to bude mít „podvozek“, jestli to bude občanské hnutí, think tank, nebo cokoliv jiného, to ukáže čas. Já ve veřejném prostoru zůstávám. Spolupracuji i nadále i s mladými lidmi a nejde mi o nic jiného než o to, aby došlo ke generační obměně v naší politice a zemi.

Že nechcete do Senátu po zkušenostech vašich předchůdců, zejména Marka Hilšera, to celkem chápu, ale blíží se například i eurovolby. Uvažujete o tom, že byste kandidovala v nich?

Je to něco, co je jednoduše dosažitelné. Já jsem si ale většinou volila v životě obtížné cesty, nikoliv jednoduché cesty. Je to ale věc, o které přemýšlím a které se rozhodně nebráním.

U eurovoleb je ovšem jisté nebezpečí, že popularitu, kterou jste nabyla v Česku, odchodem do Bruselu ztratíte.

Luděk Niedermayer je krásným příkladem toho, že když se tomu člověk skutečně věnuje, tak to zvládne. Mladá generace chce euro, uvědomuje si důležitost a výhody našeho členství v Evropské unii. A to nejen z finančních důvodů, ale i těch bezpečnostních.

Nikdo to neuchopil jako ambasadorství Evropské unie v České republice. Měli jsme teď české předsednictví, které bohužel probíhalo ve válce, a válka zastínila úplně vše. Proběhlo výborně, v Bruselu nám všichni zatleskali, ale je strašná škoda, že nebylo vidět v Česku. Ukázalo se, že umíme hrát prim, umíme být lídři v Evropské unii a že konečně po osmi letech umíme formulovat svoji strategii.

Je zde obrovská příležitost pro mladé uchopit to a skutečně přimknout víc náš národ k Evropské unii. Znovu se vrátit ke kořenům, které jsme úplně zapomněli - tedy proč jsme v roce 2004 vstupovali do Evropské unie. Nikdo o tom nemluví a téměř neupozorňuje na výhody, které to pro nás má. Všichni by chtěli euro, ale nikdo z politiků si to nechce vzít jako politický projekt. Já naopak vidím spoustu možností, jak by se domácí veřejný prostor dal propojit s evropskou politikou. Je to primárně téma mladých, protože mladí si uvědomují důležitost Evropské unie.

Bavíte se s politiky různých stran, jak na vás jejich nabídky působí?

Žádné konkrétní nabídky na stole nejsou. Jsou to diskuze o tom, co si představuji, kam budu směřovat.

Takže sondují.

Je to takové oťukávání.

Jaký z toho máte pocit? Že mají zájem o spolupráci, nebo že se spíše bojí konkurence?

Částečně to tak může být, ta motivace může být různá. Ale to je otázka na ně. Mně jde primárně o to, aby se neztratil zájem mladých lidí, protože za 2,5 roku jsou parlamentní volby. A když tato skupina nepřijde volit, protože bude frustrovaná, tak budeme mít v této zemi celospolečenský problém.

S kým se o své budoucnosti radíte?

Prezidentská kampaň je o vás a vašich rozhodnutích. Jste v tom sama a i v tomhle jsem sama. Já do toho vkládám svoji energii i jméno. Jsou to všechno moje úvahy a ke konečnému rozhodnutí musím dospět sama.

Jsem vědec, vysokoškolský pedagog, většinou se rozhoduju na základě faktů. Takže ano, člověk má teď otevřenou mysl a promýšlí věci a řadu různých variant. Ale samozřejmě komunikuji se svými dobrovolníky.

Jak velký tým máte v současnosti?

Mám unikátní infrastrukturu nadšených dobrovolníků po celé České republice. Zůstala z nich většina a ti jsou jeho součástí.

Stejně jako někteří členové týmu, kteří také cítí tu unikátní příležitost, že je potřeba situaci využít a vytěžit ve prospěch mladé generace. Tak jako před prezidentskou kampaní jsme spolupracovali na dobrovolné bázi, tak je to teď stejně. Je to okruh tak 10 lidí, kteří v tom vidí potenciál a kteří by chtěli být nadále součástí.

Každý politický projekt potřebuje peníze. Zůstali vám někteří sponzoři věrní?

Já si myslím, že celá řada ze sponzorů byla v té kampani velmi blízko a všichni z nich považují to, co se podařilo, za obrovský úspěch a velmi unikátní. Celá řada z nich naznačila, že vlna nadšení, kterou jsme vzbudili, je přesvědčila o tom, že některé věci mají smysl a že v případě, že budu pokračovat dál v některých projektech, tak se na nich budou rádi podílet.

Hecují vás?

Ne, určitě ne, já se rozhodně vyhecovat nenechám. Když si projdete prezidentskou kampaň, tak je to to poslední, co se necháte.

Zaznamenala jsem i takovou myšlenku, že byste mohla být lídryně levice.

Ten článek jsem četla. Život ale není tak, že si zaplatíte prezidenta, pak si zaplatíte politickou stranu. Jestli chce někdo politickou stranu, tak ať si ji založí.

Založení politické strany, která bude životaschopná a bude mít reálnou šanci dostat se do Poslanecké sněmovny, znamená mnoho práce. Musíte mít někoho, kdo bude mít charisma, aby za ním šli lidé. Někoho, kdo bude nesmírně pracovitý, a také někoho, kdo bude schopen získat finance. A to se bavíme o částce kolem 100 milionů korun. A pak musíte mít regionální infrastrukturu. Jenom její vytvoření nám v prezidentské kampani trvalo skoro rok. Je to opravdu velmi náročný projekt, který reálně musí někdo chtít odpracovat.

Jaké ponaučení plyne z vaší kandidatury na prezidentku pro další ženu, která by to chtěla zkusit?

Kdybych jim měla něco vzkázat, tak to určitě bude, že není potřeba, abychom přijímaly mužské vzorce chování a snažily se být jako muži. Jsme ženy, máme jimi zůstat a i jako ženy jsme dostatečně silné.

A podařilo se vám tohoto pravidla držet v průběhu celé kampaně?

Myslím, že se mi podařilo udržet to ženství, byť to stačilo na třetí místo.

Už v předchozích rozhovorech jste říkala, že jste narazila na odlišné vnímání mužů a žen v politice v míře, která vás překvapila a kterou jste nečekala. Mohla byste mi konkrétně popsat, co jste měla na mysli?

Byly to obecné stereotypy, které si běžně neuvědomujeme, ale v té společnosti jsou. Šokovalo mě, že jsou i mezi novináři, a celá řada novinářů-mužů, kterých jsem si roky vážila, jela v těchto stereotypech. Jeden moment bylo už úplně jedno, co jako prezidentská kandidátka udělám.

Když se žena snaží být nad věcí, tak je vnímána jako slabá. Když si drží odstup muž, tak to je ten silný, moudrý muž. Žena, když se začne bránit, tak je hysterická a agresivní, když muž se začne bránit, tak je silný. A takhle bych v těch stereotypech mohla pokračovat.

Byly tu dokonce ženy, které psaly, že Nerudová udělala největší chybu, protože přišla do diskuze v šatech a měla mít kalhotový kostým, protože to by jí dodávalo vážnosti a síly. A to je přesně to, o čem mluvím - ženy jsou ženami a žena může vyhrát a být dostatečně vážná a silná, i když má šaty. Není to o tom, že by žena měla nosit kostým.

Nejvtipnější příběh je pak ten s autenticitou. Neslyšela jsem, že by někdo řešil autenticitu Pavla Fischera, Marka Hilšera, Andreje Babiše nebo Petra Pavla. Řešila se autenticita ženy, jedině a bezvýhradně. A já to neříkám s nějakou hořkostí, já už to mám emočně odžité. Mám ale teď možnost hodnotit to zpětně a popisovat tyto věci. A budu je popisovat a mluvit o nich v rozhovorech právě proto, aby v příští jakékoliv další volbě jsme si uvědomili, že ty příležitosti nejsou rovné.

Předtím jste si neuvědomovala, že stereotypy jsou takto silné?

Ve funkcích, ve kterých jsem byla, to nikdy nebylo tak koncentrované, protože jsem byla součástí něčeho. Ale v prezidentské volbě ten laser svítí jenom na vás.

A nebylo to i tím, že jak jste se v kampani prezentovala jako žena, tak se to smrsklo na „volte mne, jsem žena”?

To v kampani ode mě nepadlo ani jednou, to psali pouze novináři.

Jak se s tím dá bojovat, když to tak nemyslíte?

Těžce, pokud o tom píší novináři. To stejné bylo srovnávání se Zuzanou Čaputovou. Veřejný prostor utváří i média a byl to narativ médií. Samozřejmě pochopitelný, protože jsem tam byla jediná žena - silná kandidátka. Bylo strašně jednoduché psát, že stavím na tom, že jsem žena. Já to tak ale nikdy nestavěla. Já jsem vždycky měla konkrétní témata, která jsem do prostoru přinášela, ať už to byly regionální rozdíly, reforma vzdělávání nebo například důchodová reforma.

Snažili jste se třeba v týmu vymyslet nějakou ofenzivu? Ten narativ změnit?

Když nemáte na své straně média, tak je to těžké. Jediné - a možná naivní - bylo, že jsem vždycky dávala konkrétní odpovědi a mluvila jsem v konkrétních případech.

Šla byste do toho znovu?

Mě se každý ptá, jestli to bylo tak strašné, že už bych do toho nešla. Ale ne, člověku zůstávají hezké vzpomínky. Takže ano - pokud bude taková konstelace, že uznám za vhodné, že stojí za to do volby znovu jít.

Sledujete kroky nového prezidenta? A zda plní, co vám slíbil?

Je v úřadu velmi krátce, abychom ho hodnotili. Měli bychom mu dát čas, protože společnost má extrémně vysoká očekávání. Já jsem se třeba z té kampaně poučila a snažím se, abych nejednala zbrkle, abych všechno daleko víc jako promýšlela. Tak já věřím, že třeba i on se poučil z kampaně a že bude své kroky více promýšlet. Ale opravdu bychom mu měli dát čas se trošku nadechnout.

Na nějaké spolupráci s Petrem Pavlem jste se již dohodli?

Žádná konkrétní nabídka ze strany pana prezidenta nepřišla. Potkáme se spolu v pátek a uvidíme, jestli se názorově protneme, nebo ne.