Ústavním soudcem nebude a říká: Měl jsem si projít svoji internetovou přítomnost

Třiadvacet. Tolik hlasů získal v Senátu kandidát na ústavního soudce Pavel Simon. Nepomohlo ani to, že ho přišel osobně podpořit jeho navrhovatel, prezident Petr Pavel.

Soudce Nejvyššího soudu čelil v uplynulých týdnech kritice kvůli svému rozhodování i podnikání, společnému podniku s manželkou i tomu, že v případě kurzů čínského cvičení čchi-kung používá místo plného akademického titulu jen variantu Dr.

Sám Simon senátorům řekl, že se domnívá, že zákon v případě společné firmy s manželkou neporušil. Zákonodárce ale nepřesvědčil.

„Přijde mi nešťastné vyčítat mi, že nemám uvažování soudce Ústavního soudu. Já nejsem soudce Ústavního soudu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Odpovídá i na to, co by zpětně udělal jinak. A co by poradil dalším.

Co jste si z této zkušenosti odnesl?

Na to je opravdu velmi brzy. Je to čerstvá zkušenost, budu se nad tím muset zamyslet a uvidíme.

Udělal byste něco jinak?

Prošel bych si svoji internetovou přítomnost. Potíž je v tom, že mě spousta věcí nenapadla, protože já ani moje okolí jsme v tom neviděli zásadní problém. Teprve ve chvíli, kdy se na naše webové stránky začali dostávat lidé zvenčí, kteří s tím cvičením nemají žádnou zkušenost, začali předkládat z jejich pohledu problémy, které jsme tam nikdo neviděli.

Samozřejmě jsem si vědom toho, že moje soukromé aktivity a cvičení čchi-kung jsou minoritní záležitost a může to vzbuzovat celou řadu otázek, protože to prostě někdo nezná.

Na začátku celé mé cesty jsem zjistil, že to není úplně debata o mých odborných kvalitách, ale že to je od začátku boj o zachování osobní cti. To je ta disciplína, kterou jsem neočekával a která se hraje úplně jinak.

Co byste doporučil lidem, kteří by uvažovali o tom stát se ústavním soudcem nebo soudkyní?

Ať si najmou tým lidí - nějakého krizového specialistu na komunikaci, někoho, kdo projde jejich internetovou přítomnost a nějakým nezávislým pohledem jim řekne, co by mohly být ty body, které budou sporné. Lidé začali vyhledávat moje jméno a začalo na ně z něco internetu vypadávat. Kdybych věděl, že to vyžaduje tohle všechno, tak by do toho nešel.

Zůstáváte na Nejvyšším soudu, do toho padlo plno posměšků. Dokážete se znovu postavit sebevědomě v taláru a soudit? Kdokoliv, o kom budete rozhodovat, vám to opět může vmést do obličeje.

Vím, jak ty věci jsou a že mám svědomí čisté. Nemám pocit, že jsem udělal něco špatně a díky tomu nemám problém pokračovat ve své práci. Stojí za mnou vedení Nejvyššího soudu, stojí za mnou kolegyně, kolegové, dostávám spousty zpráv od lidí, kteří mě znají, kteří tomu rozumí a kteří mi dávají podporu. To je pro mě důležité.

Jestli si něco myslí někdo, kdo nerozumí tomu, co dělám, na to nemám žádný vliv a tím se, upřímně řečeno, netrápím.

Říkal jste, že to, co bylo vidět, byl jen zlomek tlaku, který jste zažíval vy nebo rodina. Že přicházela nejrůznější udání. Byl v tom i politický tlak?

To si nemyslím. Ale jakmile to je boj ne o odbornost, ale o zachování cti, je na začátku rodina hrdá na to, že tatínek byl nominován, ale velmi rychle se to zvrhne v debatu, jestli není s tatínkem něco špatně.

Byly tomu vystaveny moje děti, byla tomu vystavena moje žena. V tomhle ohledu si myslím, že to pro ně bylo složité.

Mnozí politici mi líčí, že jakmile se dostanou do středu pozornosti, stávají se lovnou zvěří.

Takhle jsem si malinko připadal. Potíž je v tom, že když člověk vstupuje do politiky - nebo aspoň taková je moje představa, nejsem politik - vstupuje tam se vším všudy a zajímají vás jeho názory úplně na všechno. Bylo by fajn začít tohle rozlišovat.

Soudce je profesionál, má nějak daná pravidla, podle kterých musí rozhodovat. Ve vztahu k mojí rozhodovací činnosti nebyla pochybnost o tom, že bych se neřídil zákonem a že bych nepostupoval podle vědeckého poznání. Vstoupil jsem do politické arény, ale myslel jsem, že tam vstupuji jenom odbornou částí svojí osobnosti. Nečekal jsem, že se probere úplně všechno.

Jaký vidíte rozdíl mezi rolí ústavního soudce a soudce Nejvyššího soudu?

Možná je tam trochu rozdíl v náhledu, někteří ústavní soudci a soudkyně zachází pružněji se zákonem. Na Ústavním soudu je daleko snazší se oprostit od zdrženlivosti. Na obecném soudu jste těmi zákony vázána, na Ústavním soudu to až tak úplně neplatí, takže tam můžete začít vnášet svoji představu spravedlnosti. To je něco, co považuji za velmi nebezpečné, protože od toho tady máme právní řád. Ten nám dává nějaké hodnoty a z nich bychom měli odvozovat spravedlnost.

V historii se ale opakovaně ukázalo, že byli soudkyně a soudci Ústavního soudu, kteří tu spravedlnost viděli po svém a ústavní pořádek použili jenom jako zdůvodnění toho, proč mají pravdu. To se, myslím, na obecném soudu nestane, protože tam jsou mantinely naprosto jasně dané.

Můžeme se dlouze bavit o tom, jestli spravedlnost pro jednoho náhodou není nespravedlnost pro druhého, jestli dáme přednost tomu prvnímu, nebo tomu druhému. Já takový soudce nejsem, mám rád pravidla a myslím si, že spravedlnost spočívá v tom, že pravidla platí pro všechny. Že bychom neměli dávat výjimku někomu jenom proto, že je nám ho třeba líto, s tím rizikem, že zničíme právní řád jako takový.

Politici často nadávají na Ústavní soud, že si hraje na třetí komorou Parlamentu. Vás vlastně kritizovali za to, že se držíte zákonů. Čekal jste, že kritika půjde právě tudy?

Mně to přijde paradoxní, protože soudce aplikuje zákony, on je nevytváří. A vyčítat soudci obecného soudu, že respektuje svůj soudcovský slib? Dal jsem ho Václavu Havlovi. Přijde mi nešťastné vyčítat mi, že nemám uvažování soudce Ústavního soudu. Já nejsem soudce Ústavního soudu a v tuto chvíli nevím, jak bych ty věci nahlížel jako soudce Ústavního soudu. Nikdo to neví.

Odkrývá to ale daleko hlubším otázky. Třeba metodologie, jak se vybírala má soudní rozhodnutí, která se následně probírala. A jak odlišit ta, která vám o mně něco řeknou, od těch, kde jsem byl jen členem senátu. Já je samozřejmě musím z loajality vůči Nejvyššímu soudu hájit, ale vůbec to neznamená, že s nimi souhlasím. O rozhodnutích, která jsem podepsal jako soudce zpravodaj, se nedebatovalo vůbec.

Co máte na mysli?

Bavíme se tady o špičkové odborné práci, kterou, myslím, umí posoudit jenom odborník. To je jako bychom posuzovali neurochirurga podle toho, kolik mu umřelo pacientů. Můžeme také vytvořit srdceryvné příběhy, že ten pacient měl ženu a děti a jak oni trpěli tím, že to nedopadlo dobře. Ale jestli dělá neurochirurg svoji práci dobře nebo špatně, pozná zase jenom špičkový neurochirurg.

Jestli Senát jako politický orgán a nikoliv jako soud dokáže tyto odborné otázky zhodnotit, si nejsem jist. A samozřejmě s tím souvisí i otázka mého údajného podnikání. Je to opět o výkladu zákona a ukázalo se, že názory na to mohou být různé. Takže co nakonec můžete posuzovat? Posuzujete nešťastné použití zkratky akademického titulu a můj názor na intimní život mužů po čtyřicítce. Tomu už nějak rozumí asi všichni.

Zato vaší práci odborně málokdo.

Když se podíváte na vše, co dělám a co o mně víte, uzavřete si to tak, že jsem podvodník a zneužívám zkratky svého titulu a chci lidi mást, anebo že jsem to spíš nedomyslel?

Podařilo se vám svými argumenty někoho ze senátorů přesvědčit?

To nevím.