Místo politiky se učí dělat kávu. Je těžké říkat ne, říká o návratu Farský

„Co si dáte?“ vítá mne v knihkupectví s kavárnou. Secesní dům s čistotou zářící fasádou na křižovatce blízko semilského vlakového a autobusového nádraží vypadá na tomto místě nepatřičně.

Na jedné straně rozměrné parkoviště supermarketu s trčícím sloupem nesoucím jeho křiklavé logo a z dalších stran mementa socialistické výstavby – paneláčky s obchody v přízemí. Pel periferie narušuje jen vilka přes silnici, její fasáda je ale rovněž šedivá.

Objednávám si latte. „To je mléko do kávy, nebo káva do mléka?“ není si jistý. „Káva do mléka,“ radí mu postarší dáma, která během našeho hovoru knihkupectví řídí. Je to jeho tchyně a i ona zde pomáhala, když byla rodina pryč. Knihkupectví patří její dceři.

Jeden z nejpopulárnějších politiků STAN a nedávno opětovně potvrzený místopředseda hnutí Jan Farský se před pár dny vrátil ze stáže na Univerzitě v Oregonu, kde pobýval od začátku roku v rámci Fulbrightova stipendia.

Semilské knihkupectví Křižovatka s kavárnou bude nyní jeho pracoviště místo Sněmovny, kterou po odjezdu do Spojených států opustil. Pravidelně zde bude čtvrtky a pátky, třetí den bude „plovoucí“. Zbytek času chce věnovat hnutí STAN a naučit nováčky ve Sněmovně využít jejich potenciál.

Farský na mě působí za knihkupeckým pultíkem s „kasou“ a kávovarem stejně nepatřičně jako jeho secesní dům na šedé křižovatce. U první kávy se mu nepodaří našlehat správně mléko. „Tak ta bude pro mě,“ říká. Druhá už mléko napěněné správně má. Tu si od exposlance koupím já.

Stejně nejistý je ve chvíli, kdy společně přemýšlíme, co doporučit školačce, která se přišla podívat na novinky do svého seznamu titulů, co si přeje k Vánocům. Je sečtělá, má ráda hlavně sci-fi, ale od rodičů má nakázáno, aby si vybrala něco z jiného žánru.

„To je všechno tak půl roku staré,“ prohledává dívka police. Knížku pro své děti hledám i já. „Prašina je dobrá,“ doporučuje Farský oceňovanou knihu od Vojtěcha Matochy a dívka s ním souhlasí. „Nejlepší je první díl, druhý a třetí mě už tak nebavily,“ dává rychlou recenzi školačka. Bohužel pro mne je první díl vyprodaný. „Musím si to tu pořádně projít, co kde máme,“ připouští exposlanec a chybějící titul si poznamená.

Jak dlouho chce zůstat knihkupcem? „Několik měsíců, možná rok. Možná se mi to zalíbí a nebudu se chtít vracet,“ říká v položertu. Oběma je jasné, že poslední varianta je více než nepravděpodobná. To, co jej zatím drží v Semilech, jsou děti a jeho potřeba být s nimi. „Je mi teprve krátce po čtyřicítce, většinu let, kdy můžu budovat profesní kariéru, mám teprve před sebou. Čas s nimi v jejich věku se už nezopakuje,“ říká.

Že je pro něj semilská Křižovatka opravdu spíš jen „křižovatkou“, je nejvíc znát ve chvíli, kdy se bavíme o Fulbrightovu stipendiu. Okamžitě se nadchne, když začne mluvit o tématu, kterým se zabýval - společná obrana Evropské unie, změny v jejích institucích a omezení práva veta.

Pokládá argument za argumentem, proč do něčeho takového jít. Nadšeně líčí výhody společné evropské obrany, jak Evropu technologicky díky výrobě vlastních zbraní posunout, jak by zbrojní průmysl mohl dát Evropanům práci na rozdíl od praxe, kdy špičkové stroje nakupujeme ve Spojených státech.

„Když Rusko zaútočilo na Ukrajinu, tak jsme všichni čekali, co na to Spojené státy. Jenže Amerika se obrací k Číně. Rusko a válka na Ukrajině je pro ně něco jako tornádo, to se nakonec zvládne, ale Čína je pro ně do budoucna něco jako klimatická krize,“ rozpovídá se.

Dá se tohle využít v knihkupectví? „Sem tam něco napíšu, abych zůstal ve hře,“ říká. Své nabyté znalosti chce předávat prozatím politikům STAN, ale připouští, že původní plány byly jiné. „Měl jsem to vymyšlené tak, že po tom půlroce naběhnu a budu to moci společnosti vrátit. Teď to tak není, že to musím udělat hned,“ uvádí.

Sám během společného hovoru několikrát přiznává, že to, s čím momentálně těžce bojuje, jsou jeho vlastní ambice. „Je těžké říkat ne,“ připouští lákavé nabídky, které by jej vrátily do hlavního politického, společenského nebo byznysového proudu. „Zároveň nechci být nekonečně dlouho mimo,“ dodává s tím, že asi nejtěžší v budoucnu vidí rozhodnout se v pravý čas, kdy knihkupectví opustit a vrátit se do politiky s plnou vervou.

První voličský test ho čeká již za pár dní v komunálních volbách. Lidé z hnutí Volba pro Semily, které zakládal, v jehož dresu se ve svých 27 letech stal semilským starostou a které v Semilech nyní vládne, jej oslovilo, aby za ně kandidoval. Kandiduje na posledním místě. „Bylo to někdy v březnu a já se jich ptal, jestli jsou si jistí, že jim to neublíží,“ líčí okolnosti. Jeho političtí souputníci jej přesto na kandidátku napsali.

Návrat přes kariéru regionálního politika ale prý neplánuje. A to i kdyby jej místní voliči vykroužkovali. „Myslím, že způsob vedení Semil Lenou Mlejnkovou je šťastnější než ten můj. Netlačí na pilu, já tlačil a stále jsem pro některé jak rudý hadr na býka,“ říká.

Právě to, jak jej lidé v Semilech přijmou, je pro něj prý jedna z největších obav. Zatím ale jeho pocit z náhodných setkání na ulici není vůbec špatný. Lidé ho prý na ulici zdraví, zastavují se, povídají si, ptají se. „Je to příjemné. Jdou na mě opatrně, jako bych byl na pokraji zhroucení,“ líčí své pocity Farský.

Ostatně to potvrzují i návštěvy jeho známých v knihkupectví. „Měl jsi v té Sněmovně zůstat,“ přišel ho pozdravit táborový lékař jeho skautského střediska s přezdívkou „Šaman“. „Já napsal i do Lidovek článek, co tě obhajoval, ale neotiskli mi ho,“ říká. Farský ho přesvědčuje, že zůstat poslancem a zároveň odjet skutečně nešlo, jen mu to došlo pozdě.

„Udělal jsem chybu. Stejně bych jednou někde asi narazil a tak se to stalo tehdy,“ vrací se i během hovoru se mnou k lednovým událostem, kdy skončil ve funkci poslance až po nátlaku koaličních partnerů i opozice.

Ale prý stejně jako důsledek nehody na lyžích, která jej před 12 lety upoutala na vozík a musel se znovu učit chodit, je i jeho politický karambol zkraje roku zkušenost, která mu chyběla a ve výsledku ho posunula. „Nesoudím, nehodnotím, snažím se pochopit,“ říká.