Milionová vědecká „křesla“ mají šanci nakopnout českou ekonomiku 

„Česko musí přitáhnout nazpátek ty, co jsou v zahraničí, posilovat svoji excelenci,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy propagátorka vědy a zakladatelky firmy Profimed Alexandra Kala. V barvách iniciativy Druhé ekonomické transformace (2ET), kde působí jako „vědecká ambasadorka“, se nyní snaží o větší propojení vědy s byznysem. „Přišli jsme s tím, že potřebujeme podpořit vědu mimo jiné pomocí systému ‚chairs‘,“ uvádí.

V praxi to znamená, že na českou univerzitu přijede zahraniční odborník nebo Čech, který působil léta v zahraničí, a bude mít prostor pro svůj výzkum a zajištěné dlouhodobé financování.

To poplyne ze státní kasy, částí ale může přispět i soukromý investor. A Česko to může vystřelit mezi světové technologické hráče, soudí podnikatelka.

Proč je pro vás věda osobně tak důležitá, že ji podporujete a propagujete?

Věda okolo mě vždy tak nějak obcházela. S manželem k ní máme velmi blízko, mezi vědci máme navíc spoustu přátel. Patřili jsme i mezi podporovatele univerzity Technion, neboli Izraelského technologického institutu v Haifě. Měli jsme možnost hovořit s profesory o tom, jak vznikají spin-offy, což jsou specializované firmy, které se vytvoří vedle vědeckých center a uvádějí výsledky výzkumu do praxe. V neposlední řadě jsme se dozvěděli, proč je Izrael inkubátor start-upů.

A právě příklad Izraele je velmi inspirativní. Navíc mají obrovskou motivaci věnovat se vědě a výzkumu, protože je to pro ně životně důležité. Podobnou motivaci mimochodem nyní cítím i v Evropě, najednou vnímáme, že tady pro nás už možná nebude velký strýček v Americe. Že stejně jako Izrael se možná budeme muset taky jednou bránit. Musíme pro to začít něco dělat. A právě věda v tom má nyní své nezastupitelné místo.

Máme tedy jít ve vědě a inovacích stejnou cestou jako Izrael?

Měli bychom se učit od těch nejlepších. Izraeli se říká „start-up nation“ díky vysokému počtu start-upů na počet obyvatel a obrovskému úspěchu. Měli bychom začít přemýšlet, zda nezvýšit úsilí ve vývoji duálních technologií, které jsou pro mírové i válečné využití. Například dron je typická duální technologie.

Jedna věc je chtít, druhá věc je „jak na to“?

Začnu odjinud. Více než polovina start-upových firem v USA je založena dětmi imigrantů. My zkrátka musíme lákat mozky odjinud, přitáhnout nazpátek ty, co jsou v zahraničí, posilovat excelenci. Prostě tak, jak to dosud dělala Amerika.

S prezidentem Donaldem Trumpem se to výrazně mění.

Profesor Igor Lukeš, který je na univerzitě v Bostonu, v jednom čerstvém rozhovoru popisuje, že americké univerzity zavírají dveře, protože se tam totálně změnil přístup k financování. Že univerzity přicházejí o finance a nechtějí najímat nové pracovníky. Což je příležitost pro nás v Evropě je nalákat. Samozřejmě nezačne teď velký úprk vědců z Ameriky, protože ti, co tam mají velký výzkum a velké týmy a vybavení za miliony dolarů, se nemohou jen tak přesunout, ale ti, co by tam chtěli jít nově, budou hledat příležitosti jinde. A ty jim musíme nabídnout.

Musíme vytvářet start-upové prostředí obdobné tomu americkému. To ale znamená i uvolnění kapitálových fondů, abychom měli kapitál pro nápady. V Druhé ekonomické transformaci jsme proto přišli s tím, že potřebujeme podpořit vědu mimo jiné pomocí systému „chairs“.

Co tato „křesla“ či „chairs“ konkrétně znamenají?

Na univerzitě či výzkumném ústavu se vytvoří manažersko-vědecká funkce pro profesora nebo i talentovaného postdoktoranda. Zjednodušeně řečeno, přijede tam zahraniční odborník nebo Čech, který působil léta v zahraničí, a bude mít prostor pro svůj výzkum a zajištěné dlouhodobé financování. Potřebujeme lidi, kteří mají manažerské zkušenosti s vedením týmů, zároveň mají odborné zkušenosti a renomé.

Navíc takovýto odborník přispěje univerzitě i tím, že na ní bude přednášet, což zvýší její prestiž a přiláká nadané studenty. Svůj tým si výzkumník může najmout z místních doktorandů, pro ně to také bude vítanou a skvělou příležitostí přiučit se od těch nejlepších v oboru. Není to přitom vymýšlení nějakého nového „kola“. Tato „křesla“ fungují velmi úspěšně ve světě – v Kanadě, Francii, Německu. Je to vyzkoušené.

Čili „chairs“ dodají univerzitě větší dynamiku.

Je potřeba, aby se to u nás celé více rozpohybovalo. Bojujeme s takzvaným inbreedingem, což je výraz pro příbuzenskou plemenitbu a v akademickém světě znamená, že student vystuduje, pak udělá doktorát, po čase je z něj profesor a na své alma mater vlastně stráví celý život. Nikam neodejde, nenabírá žádné další zkušenosti. A k tomu si přidejte, že tu máte doživotní profesury se zajištěným místem. To absolutně blokuje významnější posuny ve vědě. Titul má být samozřejmě doživotní, ale místo na univerzitě by měli ti lidé pravidelně obhajovat, ukazovat, že jejich výzkum je dál přínosem.

Vědecké prostředí by zkrátka mělo být dynamičtější. A právě to řeší systém chairs.

Šikovné vědce můžeme nalákat na zajímavé projekty, dostatečný prostor a i na zajímavé peníze na výzkum. Jde standardně o projekty na pět až sedm let, přičemž rozpočet může být na celý tým až milion euro na rok.

Vydělá na tom i univerzita, protože jí poplyne část finančního příspěvku, „chair“ přinese i zkušenosti a excelenci.

Kdo ale „chairs“ zaplatí?

Půjde to z rozpočtu na vědu, takže veřejné peníze. Nicméně takzvané technologické chairs kofinancuje i průmysl. Tím, že se do toho byznys zapojí, tak také ukazuje, že ten či onen výzkum zrovna potřebuje. Už to fungovalo například na ČVUT, kde průmysl kofinancoval profesora.

V jakých odvětvích jsou „chairs“ nejžádanější? 


Samozřejmě hlavně v technických oborech, ale potřebujeme to i ve společenských a přírodních vědách. Jde to napříč obory.

Je ze strany českého byznysu o projekty „chairs“ zájem?

Po pravdě řečeno byznys o této příležitosti ještě moc neví, chybí tu edukace. Nemá zatím moc povědomí o tom, jak funguje smluvní výzkum, co jsou to transferová centra, která zajišťují přenos vědeckých poznatků do praxe, a jak může spolupracovat s inovačními centry. Snažím se s byznysmeny o těchto možnostech mluvit a jsou často velmi překvapeni, jaké máme příležitosti. Problém také je, že v transferových centrech chybí kvalifikovaní odborníci, kteří by vyhledávali možnost komercializace pro výsledky výzkumu a spolupráci s průmyslem.

Pro vědu a výzkum přece vzniklo celé ministerstvo, to nestačí?

Ve vědě a výzkumu je obrovská fragmentace, protože rozpočet vědy a výzkumu spadá pod několik ministerstev, jako například ministerstvo průmyslu, ministerstvo školství či dopravy.

Pokud volby na podzim vyhraje hnutí ANO a bude sestavovat vládu, netají se tím, že ministerstvo pro vědu a výzkum zcela zruší. Jak moc to vědu a na ni napojený byznys zasáhne?

To by byla velká škoda. Ministerstvo má velký smysl, nemělo by se pohřbívat. Se současnou opozicí o tom chceme začít mluvit. Bylo by absolutně špatné rezort rušit, už udělal kus práce, například návrh nového zákona o vědě, který by měl být brzy schválen, je zásadní. Klíčová je ale i kontinuita, nemělo by se to po čtyřech letech všechno měnit podle toho, která politická klika zrovna zvítězí.

A proč to má tedy smysl?

Protože se nebavíme jen o tom, že máme správně podporovat vědu a výzkum jen tak, protože je to super, ale jde o velký skok pro celou českou ekonomiku. Když totiž natáhnete třeba právě formou „chairs“ excelentní vědce, vytvoří kolem sebe celý ekosystém, kdy se propojuje věda a byznys. Vytváří se místa s vysokou přidanou hodnotou, lákají se další vysoce kvalifikovaní lidé, následně pak ideálně samozřejmě dojde k využití výzkumu v praxi, protože vznikne dejme tomu unikátní výrobek. A to znamená zase obrovský přínos pro ekonomiku.

Když se podíváte například na náš hrubý domácí produkt na hlavu třeba ve srovnání s Nizozemím, tak jsme se 700 tisíci korun na hlavu ročně na polovině. A ten rozdíl je v přidané hodnotě. A tu vám věda a výzkum umí velmi rychle, velmi zásadně navýšit.

Máte zmapováno, že vědci ze zahraničí mají vůbec zájem vracet se na české univerzity?

Když dostanou peníze na svůj projekt a na svůj tým, zájem mít budou. To dobře víme. Česko je výbornou volbou, žije se tu příjemně, máme výborný zdravotní systém, vysokou životní úroveň, relativní bezpečno.
A pak je tu druhá věc, ta velmi praktická. Mozky, které nám utekly do zahraničí, se chtějí vracet, protože řada z nich chce třeba zakládat rodinu. Nebo se chtějí vrátit, protože tady mají starší rodiče. Právě projekty „chairs“ jim mohou návrat umožnit, pomůže to státu i univerzitám. Máme co nabídnout, akorát se musíme umět trošku prodat, přilákat sem odborníky.

Vlastně vám můžu dát konkrétní příklad, který s tím bezprostředně souvisí a ukazuje taky, že opravdu v Česku umíme dělat excelentní vědu. V posledním loňském rozdělování nejprestižnějších evropských víceletých grantů Evropské výzkumné rady, tedy ERC grantů, jich čeští vědci získali 10. To je ohromný úspěch a ohromné číslo. Jen o grant více získalo sousední Rakousko, totožný počet Norsko. O jeden grant méně pak Belgie a Dánsko. A jen na Univerzitu Karlovu jich putuje 5. To je více než u jiných, v různých žebříčcích lépe hodnocených univerzit na západě.

A víte, co je spojuje? Jednak mají za sebou významné zahraniční zkušenosti, ale vrátili se do Česka, protože tu našli významnou institucionální podporu a možnost vybudovat si vlastní nezávislé vědecké skupiny. A takhle to prostě musíme dělat. Mimochodem – ty granty jdou napříč obory, od humanitních až po biochemii.

Myslíte, že od příštího akademického roku by „chairs“ už mohly začít normálně fungovat?

Mohly, reálné to je. Peníze na „chairs“ v rozpočtu jsou, zájem vědců i škol také. Teď se to celé ale musí nastartovat.

Ve vědě se pohybuje kolem 2 procent HDP, což je nějakých 130 miliard. Je to dost?

Je i není. Nominálně díky inflaci je to málo, protože se vlastně snižuje investice do vědy. Ale na druhou stranu, kdyby se peníze, co tam dneska jsou, opravdu efektivně rozdělily a využívaly, z principu by to pak mohlo stačit.

Neustále nás ale brzdí nízká efektivita. Podívejte se třeba na daňové odpočty – to je nástroj, který má motivovat firmy, aby investovaly do vědy. V praxi to ale dneska nefunguje. Firmy, které do vědy investují, mnohdy daňové odpočty ani neuplatňují, protože nechtějí narazit na to, že jim to finanční úřad neuzná. Je to pro ně nepredikovatelné.

Zmínila jste se o tom, že za úspěchem řady amerických start-upů stojí imigranti. Mohl by to být i recept pro Česko?

Ano. Měli bychom přilákat talenty odkudkoli. Ať u nás studují a ideálně ať tu pak zůstávají. Prostě musíme se otevřít. Za úspěchem Ameriky stojí to, že přilákala mozky. A začíná to právě od vytvoření motivačního prostředí na univerzitě. Od toho „křesla – chair“. Právě ta „křesla“ by mohla přitáhnout vědce například z pobaltských republik, které jsou daleko před námi s aplikovaným výzkumem.