Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Bez pompy, opravdový, autentický. Takový byl podle Marka Orko Váchy papež František, který nikdy nezapomněl na chudé a obyčejné lidi. „Rozuměli mu i ti nejobyčejnější lidé z celého světa. To nikdo předtím nedokázal,“ zdůrazňuje kněz.
Jeho odchod v tak symbolickou velikonoční dobu je podle něho jasným vzkazem nebes. „Věřím, že mu Pán Bůh ještě dopřál tady tyto velikonoční svátky a že na Velikonoční pondělí, v den oktávu, se odebral domů,“ vzkazuje.
Smrt papeže Františka dnes zaskočila celý svět. Jak jste přijal zprávu o jeho odchodu?
Papež už přibližně před měsícem řekl přátelům, že cítí, že se blíží smrt. A když to říká papež, který tyto věci zná velmi dobře, tak jsme to brali vážně. Poslední tři neděle už jsme se u nás v Lechovicích v kostele modlili za to, aby jeho cesta domů byla cestou svatosti. Když dnes ta zpráva přišla, nebylo to pro mě překvapivé a s ulehčením chci říct, že papež zde na zemi udělal obrovský kus práce.
Jeho život je příkladem života svatého člověka. Přesně tak by měl vypadat život světce. Myslím si, že papež už se na nás dívá a může s ulehčením zakončit celé pozemské putování.
Katolický kněz a etik Marek Orko Vácha.
Jak byste papeže Františka charakterizoval? Jak na něj budete vzpomínat?
Církev svatá katolická už nikdy nebude taková, jaká byla dřív. Měl jsem štěstí, že jsem byl mnohokrát v životě, více než desetkrát, v Argentině. Tam člověk pochopí celý papežův kontext. Byl narozený italským rodičům, ovšem žil ve španělsky mluvící zemi, celý život se dotýkal chudých a úplně obyčejných, normálních lidí. Také jeho rodina, ze které pocházel, byla velmi chudá. Takže on si věci, o kterých někteří jen tak mluví, zažíval na vlastní kůži, den co den. Svoji spiritualitu potom přinesl do Vatikánu, celý život až do smrti žil životem chudého, normálního, obyčejného člověka.
Do obyčejných, všedních dní dokázal vyrýt svoje charisma, to je pro mě povolání ke svatosti. Říkal: Dívejte se kolem sebe, pomáhejte lidem, věnujte svůj čas dětem, věnujte čas seniorům. Je to to nejcennější, co jim můžete dát.
A všechny texty a kázání, které měl, jsou naprosto pochopitelné pro úplně obyčejného člověka, který třeba vůbec nemá žádné zkušenosti s chozením do kostela, nezná ten slovník. Papež mluvil celý život nejobyčejnějším jazykem.
Odmítal pompu v každém ohledu, čímž i některé zaskočil.
Přesně tak a nebyla to z jeho strany žádná póza. Bylo to v podstatě pokračování toho, jak žil celý život. Toto si přinesl do Vatikánu, který se na něho díval s otevřenou pusou. Dokázal to nicméně uvést do praxe, žil to. Budeme na něho vzpomínat právě jako na papeže, pro kterého chudoba byla životním stylem, který dokázal duchovní hloubku vtělit do života úplně obyčejného, normálního člověka. Byl zkrátka autentický, opravdový. A připomněl, že na to, aby byl někdo svatý, nemusí chodit do nějakého řeholního řádu, nemusí kvůli tomu být kněz, řeholnice, ale že svatý může být třeba i pekař či řidič tramvaje.
Naučil nás, že člověk může být svatý a přitom milovat fotbal. A dobré jídlo a všechny ty nejobyčejnější věci všedního dne. Rozuměli mu i ti nejobyčejnější lidé z celého světa. To nikdo předtím nedokázal.
Do jaké míry je důležitá symbolika jeho odchodu, tedy den po zmrtvýchvstání Krista?
Velmi často svatí umírají v „divné“ dny. A věřím, že mu Pán Bůh opravdu ještě dopřál tady tyto velikonoční svátky a že na Velikonoční pondělí, v den oktávu, se odebral domů. Věřím, že už se těšil na chvíli svého odchodu. A jak jsem řekl, občas najdete v životopisech svatých, že zemřeli na některé svátky, tedy ony „divné“ dny. I tady bych řekl, že to je určitý vzkaz nebes.
Zmínil jste se, že církev už nikdy nebude taková jako dřív. V jakém ohledu?
Papež viditelně udělal to, že odmítl určitou pompu, oblečení, zvyky, moc a podobně. To se nikdy nevrátí. Takže na něho budu vzpomínat jako na člověka, který je svatý bez ohledu na to, jestli bude nebo nebude svatořečený. Pro mě je určitě světcem. A zůstane pro mě obrovským vzorem člověka, který měl ten nejvyšší církevní úřad, ale ani o milimetr to s ním nepohnulo a zůstal tím naprosto obyčejným Jorgem Mariem Bergogliem. Takovým, jaký byl vždycky. Je vzorem pro učitele, zdravotní sestry, zámečníky, řidiče autobusů a tak dále. Všem vzkazuje, aby byli laskaví, věnovali si navzájem čas, pomáhali jeden druhému. Zkrátka dával ty úplně nejobyčejnější, triviální rady, které ale dokázal vtělit do svého života. Vždycky si udělal čas, aby třeba zavolal nějakému osamělému člověku. I jako papež se věnoval nejobyčejnějším lidem a opakuji, nebyla to z jeho strany póza.
Věnoval svůj čas i politice? Jak se orientoval v současném politicky nelehkém světě?
Někdy jsem si u něho trošku nebyl jistý, jak moc do hloubky třeba vnímá Ukrajinu. My to kvůli historickému kontextu vnímáme velmi ostře, protože jsme Slované a máme nějakou historickou zkušenost. Já to u něho omlouvám trochu tím, že jsem si říkal: Kdybych já se stal papežem v Buenos Aires, tak opravdu nevím, jaký je třeba vztah mezi Peru a Ekvádorem. Musel bych se to celé učit, protože neznám vůbec kontext, neznám tu mentalitu, neznám dějiny posledních sta let.
Dostal se do Říma, tedy na jiný kontinent, který byť studoval v Německu, tak přesto úplně neznal. Nicméně hodně apeloval na politiky, na mír, protože celý život byl spojený s těmi nejchudšími. Hodně apeloval i na otázku migrantů. Pokud bych měl ale zmínit jeho nejvýznamnější text, který se zapsal do jeho pontifikátu, tak je to encyklika Laudato si’, kde apeluje na všechny lidi dobré vůle, tedy nejenom na katolíky, abychom začali něco dělat s přírodou. Věřím, že za sto let na něj budeme vzpomínat jako na papeže, který se zaměřit na starost o přírodu. Ochrana přírody se pro něho rovná ochraně člověka, ochraně těch nejchudších.
Našel byste něco, co papež František třeba nastartoval a nyní to čeká na dokončení jeho následovníka? Co volá po rychlém řešení?
Církev byla v krizi od svých počátků, v krizi je a v krizi bude. Takže takových věcí je celá řada, nikdy jsme neprožívali zlaté časy.
Problémů je nyní celá řada, reforma vatikánské kurie, problém nedostatku kněží. To je obrovský problém celosvětově. To bude muset řešit nový papež. Určitě i situaci lidí, kteří třeba mají za sebou nějaké kotrmelce ve vztahových věcech, pastorace rozvedených a podobně, ale to bych řekl, že je taková běžná církevní agenda. Důraz bych dal spíš na to, jak žít v tomto světě 21. století a zároveň žít životem svatého, životem mystiky, životem člověka, který se modlí, protože křesťanství opravdu není jedna z dalších neziskovek, není to jenom diskuzní klub.
Je hendikepem, že Česká republika nebude mít svého zástupce v konkláve při volbě nového papeže?
Nenazval bych to hendikepem. Každý papež může ovlivnit svého nástupce tím, že si může navolit kardinály do svého sboru, což papež František udělal a dělají to všichni papežové. Uvidíme, koho kardinálové zvolí. Určitě se nyní vyrojí řada expertů na církevní problematiku a znalců církevního dění, kteří budou mít svoje favority. Je to však rovnice, která má tolik neznámých, že opravdu je to v tuto chvíli na úrovni největších spekulací.
