Mámy mohou dělat politiku a jsou v ní potřeba, říká nová žena ve vedení TOP 09

Nová místopředsedkyně TOP 09 Martina Ochodnická patří k nastupující generaci političek, které odmítají zažité sněmovní stereotypy. Ty před rodiče s malými dětmi kladou překážky a často je z vysoké politiky vyhání. Nepředvídatelnost hlasování nebo dlouhá noční jednání je totiž staví před dilema – rodina nebo práce, která je baví.

Spolu s dalšími političkami, ale i politiky, vytvořila Iniciativu za přívětivější podmínky jednání Poslanecké sněmovny. Chtějí vlastně málo, jen vše lépe plánovat, aby dokázali lépe skloubit rodinný život a kariéru.

Po sněmu TOP 09 získala Ochodnická k jejich společnému tažení za lidštější podmínky práce v horních patrech politiky nový impuls. Ve složitém sněmovém patu, kdy se straníci nedokázali shodnout na jméně posledního místopředsedy, kývla na větší díl zodpovědnosti a na nabídku, aby ona byla místopředsedkyní. Na oplátku ale chce, aby se s jejími časovými možnostmi počítalo.

S ambicí stát se místopředsedkyní TOP 09 jste na sněm nejela. Co s nečekaným místem ve vedení vládní strany budete dělat?

Ne, nepřijela. Bavili jsme se sice o tom, ale já jsem to odmítla kvůli rodině a dětem. Teď se s tím budu muset poprat.

Vlastně mi to ale nakonec smysl dává. Mohu ukázat, že politiku můžou dělat i mámy od tří dětí, a možná, když ji začneme malými krůčky měnit, tak jich bude víc.

Trochu jste mi zkazila můj tradiční vtip po sněmu TOP 09 na téma „Markéta a potom samí chlapi“.

Tak ono to tak na začátku vypadalo, i já jsem měla na závěr připravený projev, že si nad tím povzdechnu a vezmu si za úkol „ty ženy“. Tak teď je za úkol doopravdy mám.

Vlastním životním příkladem? Můžete říci, kolik dětem je let?

Čtyři, dvanáct, třináct.

Jak ty „malé krůčky“ chcete prakticky v TOP 09 provádět?

V TOP 09 to není až takový problém. Tedy až na jednu jedinou věc, kterou naší straně vytýkám dlouhodobě. Jde o jednání jejích nejvyšších orgánů v době, kdy si to prostě normální máma, ale i běžně zaměstnaný nebo pečující člověk nemůže dovolit. Například jednat ráno v osm hodin v Praze je pro Ostravačku naprosto nemyslitelné, natož pak, aby za hodinu a půl jela zase zpátky.

Teď jsem získala mandát k tomu, že budu moci důrazně říct, že žádám, abychom jednali v časech, kdy si to můžou dovolit i mámy s dětmi.

Jinak si myslím, že co se v topce týče podpory mužů směrem k ženám, tak já se v té straně cítím krásně, jak v poslaneckém klubu, tak i v regionu, a nikdy jsem nenarazila na skleněný strop ve smyslu, že mě chlapi nikam nepustí, když si o to řeknu. A evidentně mně pustí dál, i když si o to neřeknu.

Kromě toho teď ale ponesete zodpovědnost za druhý rok vlády Petra Fialy, která je momentálně velice nepopulární. Jak chcete vysvětlovat, že kroky, které dělá, mají smysl?

I já jsem byla kritičkou toho, jak posíláme informace k občanům. Jsem z malé vesnice, kde jsem starostovala, a logicky vidím a slyším od svých sousedů, že mají pocit, že se s nimi nebavíme, i když byli našimi voliči.

Minimálně v otázkách péče a otázkách sociální politiky propojené se zdravotnictvím bude mým úkolem tyto informace předávat takovou formou, aby mámy, jako jsem já a jako jsem byla já, měly pocit, že tahle vláda pro ně pracuje. Zákonů se mění spousta, jenom to asi nevysvětlujeme tak, aby i lidé, kteří nemají čas sedět u obrazovky a sledovat, co je nového, věděli, že jsme tenhle krok udělali a že jim může zjednodušit život.

Máte představu, jak to dělat? Protože to se ukazuje jako ta nejtěžší disciplína.

Je. A já si myslím, že jsme na to jako nováčci ve Sněmovně přišli. Shodli jsme se s kolegyněmi a kolegy napříč kluby, s takovou v uvozovkách partou nováčků, že chceme jít cestou společného vysvětlování. Že to nemůže fungovat, když jednou ta poslankyně a jindy zas jiná na svých sítích řekne, že rodičák je online. Takhle to žádný dopad nemá, musíme do toho jít všichni společně. Pak se to teprve dostane tam, kam má.

Tak, jako jste se o víkendu stala místopředsedkyní, jste se do jisté míry stala i poslankyní – voliči vás do Sněmovny vykroužkovali. Měla jsem pocit, že se spíš chcete vrátit do krajské politiky, příští rok budou krajské volby.

Přemýšlela jsem o tom a mám k tomu blízko, ale neuznávám kumulaci funkcí. Jsem přesvědčena o tom, že práce je pak o to mizernější. S velkou opatrností ke krajským volbám přistupuji a v tuto chvíli to prezentuju tak, že nechci kandidovat. Chci pomoct vytáhnout další osobnosti tak, jako jsem byla vytažena já. Lidí, kteří chtějí něco dělat, je spousta.

Takže víkendový sněm vám změnil i tuto dráhu a usadil vás v Praze?

Těžko říct. Za dva roky mám doma prvňáčka a to je pro mne velká priorita. Pokud se nezmění režim Sněmovny, tak si asi jako máma nebudu moct dovolit být v Praze dál. Ale to je všechno vývoj a teď mám mandát k tomu, abych to třeba změnila a třeba mohla v šest večer odjet na Vysočinu a vrátit se ráno zase do práce.

Jak to zvládáte nyní? Je to otázka, kterou mnoho žen v politice nemá rádo.

Přitom je hrozně potřeba, abychom o tom mluvili. Aby ženy viděly, že jsou ženy, které to zvládají, a abychom jim možná daly recept, jak to zvládnout, a možná i hnuly tím prostředím tak, aby to bylo napříště jednodušší. Mne ta práce hrozně baví, jenom se peru s tím, že to nejde úplně skloubit.

A jde to vůbec? Rozdíl mezi námi dvěma je, že můžu odejít pro děti do družiny, někdo mne zastoupí a nezávisí na mne hlasování. Vy musíte ve Sněmovně zůstat.

Jde. Pár parlamentů jsem po světě projela a jde to. Jenom musíme mít sílu a hlas, abychom to dokázali zlomit. A na to nás musí být hodně.

Také se ale na rozdíl ode mne musíte potýkat s argumenty, že vás si lid zvolil.

A že jsme dobře placené, ať nepindáme, domluvíme si chůvu a tak dále. Ano, ale na to používá například Marie Jílková od lidovců větu - Společnost po nás chce, abychom jim připravovali zdravé prostředí, ale my, když tady budeme zavření v těch palácích - někteří dvacet a více let - tak už nevíme, co je to zdravé prostředí. Protože pak nežijete normální životy. Takže jestli chceme rozhodovat o životech normálních lidí, tak je musíme částečně taky žít.