Lidem by se mělo vysvětlit, že nejde o válečné štvaní, říká psycholog

Politici i vedení české armády se v poslední době hojně vyjadřují k riziku konfliktu mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskem. Zvolený prezident Petr Pavel například během pracovní cesty do Karlovarského kraje odpovídal jednomu studentovi na otázku, zda by mohlo Rusko napadnout Alianci.

„Ještě před dvěma lety bych řekl, že ne, ale poté, co zahájili ofenzivu na Ukrajině, si tím nejsem tak jistý,“ prohlásil budoucí prezident. O tématu mluvil i minulý týden v projevu náčelník generálního štábu české armády Karel Řehka. Popsal, co by se stalo, kdyby vypukla válka mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskou federací.

„Pokud by propukl konflikt mezi Aliancí a Ruskem, budeme jeho aktivním účastníkem od první minuty. Velká část naší armády odjede bojovat podle aliančních obranných plánů. Naše teritorium se stane významnou tranzitní zónou a zázemím a je opět na nás vojácích, aby tato zóna byla bezpečná a mohla fungovat,“ uvedl Řehka.

Psychoterapeut a bývalý vojenský psycholog Michal Kříž v rozhovoru pro Seznam Zprávy zhodnotil, jaká mají taková vyjádření dopady na Čechy a jak by měla toto téma komunikovat vláda Petra Fialy.

Politici nebo armádní představitelé mluví o nutnosti připravenosti NATO na případnou válku s Ruskem, nevylučují tedy další eskalaci konfliktu. Jak podle vás tato prohlášení vnímá veřejnost?

Je to v podstatě pojmenování nebo připuštění varianty krizového scénáře, který bychom měli mít zařazený v běžném repertoáru vnímání stresových situací. Jinými slovy – doufat v nejlepší, ale připravovat se na nejhorší. S veřejností by měla komunikovat politická elita, ne vojáci. Ti mají rozkazy a mají svoji rétoriku a pro ně je to samozřejmě jedna z variant, na kterou se musí připravovat, protože strkat hlavu do písku nelze.

Princip armády je tu proto, aby se v mírovém stavu připravovala na válku. Armáda se tady léta zanedbávala, její schopnosti a možnosti se totálně ničily po desetiletí. Navíc se vždy v minulosti nejprve škrtalo v armádním rozpočtu. Válka na Ukrajině všem otevřela oči a pro politiky je budíčkem.

Náčelník generálního štábu Karel Řehka minulý týden řekl, že pokud by byl konflikt NATO s Ruskem, tak Česko bude od první minuty aktivním účastníkem. Máte pochopení pro lidi, pro které jsou tato vyjádření stresová?

On to jen pojmenoval, je to úplně logické. Jsme členové Aliance, máme závazky a je jasné, že by to tak zhruba bylo. To, že by se mobilizovalo, to je přeci jasné, když by byl ozbrojený konflikt. Tady má být nějaký mezičlánek, který to lidem vysvětlí, že nejde o válečné štvaní, že nikdo netouží po tom jít do války. Ze závazků Aliance nicméně něco vyplývá a říct, že Aliance je to životní pojištění, že pokud jsme v něčem takovém, tak je to právě proto, aby žádná válka nebyla.

Jak by se podle vás měli lidé co nejlépe vyrovnat s touto tematikou, když vyjádření ohledně války nebo případné mobilizace berou negativně?

Na každý stresor se potřebujeme adaptovat a na to potřebujeme nějaký čas. Do začátku války bylo obrovsky stresové téma covid a ze dne na den to byla válka na Ukrajině. Bylo to úplně nové téma, ze dne na den byl úplný přesmyk stresových témat. Teď už je to rok, spousta lidí vidí, že na Prahu nedopadají jaderný pumy. Jako novinář víte, že najednou se před rokem začaly řešit jaderné kryty, které tady byly 30 let zanedbávané. Pro hodně lidí bylo obrovské téma jaderný útok.

Dlouho byl v Evropě v podstatě klid, celosvětově skončila studená válka, skončila hrozba, na kterou se lidé připravovali dlouhá desetiletí. Nikomu nepřišlo divné, že ve fabrikách byly sklady plynových masek, že lidé občas něco cvičili. Teď se dělalo, že svět je rozkvetlá louka plná kytiček, všichni jsme kamarádi a nic se neděje. Taková ukázka pošramocení byla válka na Balkáně. Válka na Ukrajině je stovky kilometrů od Ostravy, což i lidé neznalí takticko-technických dat a zbraní, tak jim je jasné, že to už je fakt blízko. Reálnost byla daleko bližší a tím, že jsme si v sobě nepřipouštěli nějaké možné negativní eventuality toho, co patří k světu, což jsou i válečný konflikty po 30 letech od sametové revoluce, tak na spoustu lidí to dopadlo velice tvrdě psychicky.

Na Slovensku během ledna poslalo více než 40 tisíc lidí prohlášení, že v případě mobilizace by nechtěli bránit zemi se zbraní v ruce. Co z toho vyplývá?

Podle mě to hovoří o dvou věcech. Zaprvé strach u úzkostných lidí a zadruhé, že tam není identifikace se státem a s jeho obranou. Lidé to nepovažují za nějaký možný konflikt, který by ohrožoval jejich národní identitu, protože to jsou lidé, kteří tu národní identitu v sobě nemají.

Daří se vládě Petra Fialy komunikovat s Čechy to, jaké krizové situace by mohly nastat a jak na to musí být naše země připravená?

Myslím si, že se jim to dlouhodobě vůbec nedaří. Mám i zpětnou vazbu od klientů, oni vůbec nechápou tu situaci, nikdo jim to nevysvětlil. Vláda vždy na nějaké tiskové konferenci vyšle pár nějakých hesel. Hodně lidí třeba vystrašila jenom rétorika premiéra, že jsme ve válce s Ruskem. To pak musel vysvětlovat, on to myslel samozřejmě obrazně, já jsem to pochopil, ale spousta lidí neví, jestli před hodinou nebyla vyhlášena válka. Ten dopad je obrovský. Náš stát ve válce není, to je potřeba jasně lidem vysvětlit a možná i trošku zmírnit tato pojmenování. Je třeba říct, že podporujeme Ukrajinu, že to dopadá i na nás ve smyslu nějakých hackerských útoků nebo prostě i dezinformačních. Ostatně to bylo i obrovské téma při volbě prezidenta, kde se to používalo poměrně obratně jako nějaké zastrašování a myslím si, že hodně lidí bylo rádo, že prezidentská kampaň skončila.

Řešíte s klienty téma války na Ukrajině nebo bezpečnostní hrozby?

Určitě ano, ale už ne tolik jako na začátku války. Dochází k určité adaptaci, ale tím, že zapnete večer zpravodajství a už to tam samozřejmě běží, tak mi hodně lidí říká, že prostě už tu televizi vůbec nesledují, protože je to tak stresuje, že je pro ně přednější jejich vnitřní klid a nějaký psychický komfort. A dochází ještě taky k něčemu, co jsem si nazval sám pro sebe jako mediální únavou. Už je toho prostě moc a lidé jsou z toho skutečně dlouhodobě vyčerpaní a jejich psychika už to není schopná snášet. Takže u lidí, kteří měli nějaké predispozice k úzkostným nebo stresovým poruchám, tak to samozřejmě nedobrou měrou přispělo v návaznosti na ten covid. To byla velká stresová rána.

Působil jste dlouho v armádě, připomeňte na jakých pozicích a kde jste byl na zahraničních misích?

Byl jsem ve funkci jako vedoucí starší psycholog specialista, vedl jsem Oddělení operační psychologie Armády České republiky, Agentury vojenského zdravotnictví a měl jsem pod sebou deset psychologů z různých útvarů. V podstatě jsme zajišťovali psychologický servis pro vojáky a jednotky po celé armádě. V podstatě to jsou psychologové, kteří jsou dislokováni u jednotek, ne ve vojenské nemocnici, ale jsou operační, takže vyjíždějí s těmi vojáky do misí. Účastní se výcviku, mají přednáškovou činnost a jedna z těch prací je individuální práce s jednotlivými klienty.

Na jakých misích jste třeba působil?

Působil jsem v roce 1999 v jednotkách SFOR na Balkáně, rok na to v Kosovu, v roce 2012 jsem byl v Afghánistánu v provincii Lógar a 2016 to byla operace proti Islámskému státu v Iráku.

U armády jste byl tedy 25 let, co vám to dalo?

Nadhled a určitě obrovské životní zkušenosti. Byl jsem mnohokrát ten, co upozorňoval, ať se lidé nenechají ukolébat. Viděl jsem v Bosně, že se to může zhroutit v podstatě ze dne na den, což bylo vidět i na Ukrajině. Spousta Ukrajinců tomu nevěřila, že by Rusko na Ukrajinu mohlo zaútočit, byli o tom přesvědčení. Myslím si, že dlouho i prezident Zelenskyj, když měli z USA i od jejich zpravodajských služeb dlouho informace, tak se pořád podvědomě snažíme si nepřipustit tu nejhorší variantu. O to potom je větší ten dopad a trvá nám déle, než se na tu situaci adaptujeme. Když s tou variantou ale počítám, jak jsem říkal, na začátku s tzv. krizovým scénářem, tak už si můžeme vytvořit určité mechanismy zvládání.