Letošní volby přinesou velkou senzaci. Ať už dopadnou jakkoliv

Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Povinné zadání na začátku každého roku v novinách zní: Pojďme napsat, co se letos asi tak stane a jak to dopadne.

Zcela upřímná odpověď zní: Nemáme nejmenší ponětí.

Zvlášť, pokud se ta objednávka týká předpokládaného výsledku voleb a vývoje po nich.

Takže to samozřejmě upřímně nevíme ani teď, když do voleb zbývá nekonečných devět měsíců.

A pokud máte pocit, že to jsou jen výmluvy chabě maskující nedostatek odvahy sdělit sebevědomě jakoukoliv blbost, tady je důkaz. Žádné volby nedopadly tak, jak jsme si všichni mysleli - a jak průzkumy ukazovaly - tři čtvrtě roku před nimi. Většinou to platí i měsíc před volbami, ale devět měsíců? Co chcete slyšet?

Nebo si to řekněme ještě trochu jinak. Od roku 1990 přinesly KAŽDÉ volby nějakou senzaci nebo aspoň velké překvapení - včetně těch hned prvních v červnu 1990, spočívající v tom, že se vůbec konaly. V září 1989, tedy tři čtvrtě roku před nimi, by si asi málokdo vsadil, že nějaké svobodné volby budeme v tu dobu mít.

A pak to šlo už vždycky dost podobně: Jak se to jen mohlo stát?

Jasné vítězství ODS bylo celkem snadno odhadnutelné. Že se ale do Sněmovny (tehdy ještě České národní rady) vůbec nedostane Občanské hnutí, do té doby nejsilnější vládní strana, překvapilo nejvíc politiky Občanského hnutí.

Nic nepřiblíží ten šok líp než krátký veselý příběh ze života. V týdeníku Respekt vznikl tehdy povolební komentář již před volbami, protože v sobotu, v den výsledků, musel být jeho autor a šéfredaktor Vladimír Mlynář v České televizi. V původní verzi stálo zhruba toto: „Volby dopadly podle očekávání, ČSSD pod vedením Miloše Zemana sice posílila, ale nestačilo to, vláda ODS, lidovců a ODA premiéra Václava Klause pokračuje se solidní většinou dál. Dalo se to čekat, pokud by to skončilo jinak, byl by to znak velké politické nestability.“

Takže se to následně jen trochu přepsalo: „Takový výsledek nikdo nečekal. ČSSD dosáhla pod vedením Miloše Zemana vynikajícího výsledku, vláda ODS, lidovců a ODA premiéra Václava Klause ztratila ve Sněmovně většinu. Je to začátek velké politické nestability.“

A protože „nestabilita“ skončila pádem Klausovy vlády, šli Češi v červnu 1998 poprvé k předčasným volbám. Vyhrála je ČSSD, jak se čekalo. Mimochodem, s dodnes rekordním ziskem 1 928 660 hlasů (32,31 procenta). Co se ale nečekalo, byl zisk skoro 28 procent pro ODS na čele s odepisovaným Václavem Klausem. A už vůbec se nečekalo, že by strany bývalé koalice ODS, lidovců a ODA, kterou nahradila Unie svobody, mohly mít ve Sněmovně většinu 102 hlasů.

A tak Klaus s Milošem Zemanem na nic nečekali a uzavřeli opoziční smlouvu, kterou si chtěli pojistit vládu nad Českem jednou provždy. Měli jsme štěstí: Nevyšlo jim to.

Favorit voleb byl od začátku jasný: Václav Klaus už si pomalu vybíral nové čalounění do premiérské pracovny, kterou za čtyři roky Miloš Zeman dokázal proměnit v zahulené a chlastem prosáklé doupě připomínající slavnou čtyřku U Rotundy nedaleko Národního divadla. Čekal se ale tvrdý souboj se Čtyřkoalicí, tehdejší verzí aliance Spolu (Unie svobody, KDU, ODA, Demokratická unie), která dosáhla skvělých výsledků v senátních a krajských volbách a ještě v roce 2001 byla považována za favorita celého závodu.

Takže Strakovu akademii nakonec nechal vymalovat Vladimír Špidla, nový lídr ČSSD, kterého Klaus v podstatě nebral vážně, aby s ním prohrál skoro o šest procent. (A tady se také zrodil Klausův výraz „nevýhra“.) Čtyřkoalice se stačila půl roku před volbami v podstatě rozpadnout. Dosáhla nakonec na pouhých 14 procent a stvořila tak novou politologickou definici: „Čtyřkoalice je koalice tří stran, lidovců a Unie svobody, za níž jsou zvoleni výhradně lidovci.“

A abychom nezapomněli: Svého nejlepšího polistopadového výsledku dosáhli komunisté. Jejich 18,5 procenta při volební účasti 58 procent (v roce 1998 ještě 74 procent) znamenalo symbolickou tečku za érou „stabilního politického prostředí“, které slibovala už ve svém názvu stvořit opoziční smlouva.

Rok před volbami si ještě ODS pod vedením Mirka Topolánka mohla téměř myslet na jednobarevnou vládu. V nejhorším případě na dvojkoalici s lidovci. Vládnoucí sociální demokraté byli na kolenou, na jaře 2005 musel po sérii skandálů odstoupit premiér Stanislav Gross a do čela vlády i strany s volebními preferencemi na úrovni maximálně 12 procent se postavil jakýsi srandovní strýc, jehož sebevědomí zjevně převyšovalo schopnosti.

Jmenoval se Jiří Paroubek a v červnu 2006 dotáhnul ČSSD k neuvěřitelným 32 procentům. Občanští demokraté sice vyhráli se stále historicky nejvyšším procentním ziskem (35,38), místo pohodlné většiny s lidovci se ale najednou ocitli v situaci se 100 poslanci - a to ještě museli přibrat rozjívené Zelené a stý hlas jim dodaly až na poslední chvíli hlasy krajanů připočítávané k Jihočeskému kraji.

Ale jinak to byly v podstatě velmi klidné, předvídatelné volby s předem jasným výsledkem.

V prosinci 2008, rok a půl před volbami, měla ČSSD v předvolebních průzkumech 40 procent hlasů a Jiří Paroubek se označoval za presumptivního premiéra. Pak se sice situace trochu zamotala (pád Topolánkovy vlády na jaře 2009, vypsané a Ústavním soudem zrušené předčasné volby v září stejného roku), ale stejně šli sociální demokraté na jaře 2010 do voleb jako jasní favorité s nadějí na třicetiprocentní zisk a plánovanou menšinovou vládou s krytím komunistů, kterou chtěl mít Paroubek domluvenou nejpozději tak ve volební neděli v 10 dopoledne.

Bohužel pro něj, v neděli 30. května 2010 v 10 dopoledne už Jiří Paroubek nebyl předsedou ČSSD. Ta sice volby vyhrála, ovšem se slaboučkým ziskem 22 procent hlasů (chacha, to byl vtip, Bohuslave Sobotko, Lubomíre Zaorálku, Jane Hamáčku a Jano Maláčová). Druhá ODS pod vedením Petra Nečase dosáhla na 20 procent a šokující byly i zisky dalších dvou úplně nových stran: TOP 09 (16,7 procenta) a Věcí veřejných (10,88).

Vláda Petra Nečase tak vstupovala do své éry s historickou většinou 118 hlasů. Za tři roky se tragikomickým způsobem úplně rozpadla a Češi zamířili podruhé k předčasným volbám. Nemělo to být žádné velké drama.

Jasná záležitost, není co řešit: Sociální demokraté to - zvlášť po zásahu na Úřadu vlády v červnu 2013 - přejedou s 30 procenty a jen si vyberou, s kým budou vládnout. Teoreticky by se do Sněmovny možná mohla dostat ta nová strana excentrického miliardáře Babiše, ale není pravděpodobné, že by zrovna jemu někdo mohl uvěřit, jak strašně trpěl v době všeobecného zmaru a korupce.

A jak jsme si mysleli, tak se samozřejmě v říjnu 2013 nestalo.

Sociální demokraté nezískali očekávaných 30 procent, ale jen dvacet, a hnutí ANO, které se ještě na jaře pohybovalo na úrovni dvou procent a třeba průzkum Medianu z přelomu dubna a května 2013 je řadil do kolonky „ostatní“, si došlo pro senzačních 18,5 procenta a konat se volby o měsíc později, ANO by je nejspíš vyhrálo.

Zásah na Úřadu vlády a návrat Miloše Zemana ten rok totálně změnil českou politiku. V tomto světle lze považovat svého druhu za senzaci i výsledek ODS: Do té doby nejsilnější vládní strana se nakonec přece jen dostala celkem bezpečně do Sněmovny. A to dokonce se slušným ziskem téměř osmi procent hlasů.

Ano, toto jsou možná jediné volby, kdy to tak nějak dopadlo podle všeobecného očekávání. Hnutí ANO si sáhlo téměř na 30 procent, vyhrálo ve všech krajích a ve Sněmovně zasedlo 78 jejich poslanců - druhý historicky nejlepší výsledek po ODS z roku 2006 (81 křesel).

Druhá ODS se na vítěze dívala s obrovským odstupem - 11,32 procenta znamenalo 25 křesel.

A ruku na srdce, kdo z vás čekal, že sociální demokraté, čtyřnásobní vítězové voleb a do té doby nejúspěšnější česká strana, skončí se 7,27 procenta až šestí, dokonce až za SPD a komunisty?

Poslední volby si asi všichni ještě pamatujeme.

Tak jen stručně - podle průzkumů.

V březnu 2021 hlásí Otázky Václava Moravce, že volby podle průzkumu agentury Kantar vyhraje koalice Pirátů a STAN s 34 procenty hlasů. Další pořadí: ANO 22 procent, Spolu 17,5 procenta.

Červen 2021, znovu Kantar: PirSTAN 24 procent, Spolu 23,5, ANO 21,5.

Září 2021 a naposledy Kantar: ANO 24, Spolu 23, PirSTAN 23,5.

No a pak přišel onen říjnový víkend a výsledky: Spolu 27,79, ANO 27,12, PirSTAN 15,62.

Komunisti mimo Sněmovnu, sociální demokraté taky, celkem milion propadlých hlasů - a zbytek je současnost.

Už rozumíte, proč se k textům „jak to letos celé může dopadnout“ nikdo svéprávný nehlásí? Takže ano, nemáme nejmenší ponětí, v jaké zemi budeme žít po volbách na podzim 2025.

Největší senzací by nejspíš bylo, kdyby volby nakonec skončily tak, jak to dnes ukazují průzkumy. Pokud se to opravdu stane, nevěřím už vůbec ničemu.