Článek
„Jednu dobu ovšem, naštěstí se to už trochu obrací, bylo módou si o Havla otřít ne jenom nohy, boty, ale prostě všechno. Opravdu tady fungoval chvílemi jako rohožka! A mě to strašně bolelo a štvalo,“ říká Marta Kubišová.
S Václavem a Olgou Havlovými si byli opravdu blízcí. Nechyběli ani na její svatbě v roce 1969, kdy se provdala za režiséra Jana Němce. A Václav Havel přijel i na křtiny její dcery. S těmi ale museli počkat, až se Havel vrátí z vězení.
„Zrovna ho zavřeli v době, kdy já jsem Kačenku porodila, takže mi to neřekli tři neděle, abych údajně nepřišla o mléko a mohla jsem v klidu kojit. Takže to bylo tedy také drama,“ vzpomíná Kubišová.
V rozhovoru mluví Marta Kubišová i o tom, jak Havel vymyslel, aby zazpívala v roce 1989 na Václavském náměstí, nebo v čem jí osobně chybí.
Jaká vzpomínka se vám vybaví jako první v souvislosti s Václavem Havlem?
To není jedna. Totiž tím, že jsme se znali tak dlouhou dobu a stýkali jsme se, tak těch vzpomínek je hodně. Vy ale asi budete chtít nějakou veselou, že?
Třeba.
Tak veselá se odehrála, když jsme zpívali hymnu na balkoně na Václavském náměstí v roce 1989. Zpívali jsem a capella, samozřejmě, a já jsem si najednou uvědomila, že za mnou něco bzučí, ale spíš jako bručobzučí. Tak jsem si říkala: No, co to je? Ohlédla jsem se přes levé rameno a on to byl Václav, který opravdu, co měl sil, tak zpíval. Ale bylo to prostě… Říkala jsem si, tohleto do toho mikrofonu nemůže. Tak jsem se ještě víc namáčkla na ten mikrofon a také jsem přidala na hlase, aby to vypadalo, že všichni zpíváme bez kazu.
Vy jste v roce 1989 na balkoně Melantrichu také zazpívala Modlitbu pro Martu. Ta byla nejdřív symbolem nesouhlasu se sovětskou okupací v roce 1968 a pak se stala symbolem sametové revoluce. Hrají ji každý rok. Byl to nápad Václava Havla vás tam pozvat?
To byl. Protože on byl dramatik, takže on to takhle vymyslel. Poslal za mnou do kanceláře, já jsem v tu dobu pracovala v Jámě, Ondru Vetchýho a ten mě přivedl. A to jsme se probíjeli tedy už jako velkými zástupy na Václavském náměstí.
A on vymyslel i to, že budete zpívat Modlitbu?
To já jsem netušila. Jenom jsme si sundala kabát, protože mě bylo horko, a najednou jsem byla vystrčená na ten balkon s tím, že Jirka Černý, se kterým jsem se léta znala, tak povídá - Marti, chtělo by to malinkou modlitbičku. Teď já jsem nevěděla, co tím myslí malinkou modlitbičku, když tam není orchestr, když tam není nic. Tak jsem věděla, že to budu muset spustit prostě a capella. Teď jsem ovšem nevěděla, kde je začáteční tón, jak si ho představím. No, byl to chvilku zápas, ale během toho vnitřního zápasu jsem to odzpívala.
Jak to prožíváte teď, když se ten záznam každý rok při výročí revoluce znovu pouští?
No strašný, strašný! Vždycky si říkám: To je ostuda. A pak ještě jedna ostuda je, jak jsme šly s Ivou Janžurovou předat kytky panu Dubčekovi v září 1968, když ho vrátili z Moskvy, a jak mi vypadl do auta ten medailonek. To byl taky trapas jako bejk. To se nedá nic dělat, člověk si tím asi prostě musí projít. Já jsem prostě kaskadér, který se nelekne ničeho.
Zpět k Václavu Havlovi. Vy jste se hodně přátelili. Byl vám na svatbě i na křtinách vaší dcery. Jak na to vzpomínáte?
S těmi křtinami jsme na něj dokonce čekali, než ho pustí z kriminálu. On čtyři roky seděl, takže nám to chvíli trvalo. A zrovna ho zavřeli v době, kdy já jsem Kačenku porodila, takže mi to neřekli tři neděle, abych údajně nepřišla o mléko a mohla jsem v klidu kojit. Takže to bylo tedy také drama.
A pak jste se tedy dočkali.
Ano, Václav tehdy přijel sám, protože Olga měla úraz a nakonec nemohla. A ještě ho doprovázelo několik aut StB a on říkal: „Oni si myslí, že to je nějaká disiakce a zatím je to křest Kačenky.“ Hrozně ho to bavilo, že si policajti takhle naběhli. Do kostela je nepustili, takže to bylo dobrý.
Čeho jste si na Václavu Havlovi jako na kamarádovi nejvíc vážila?
Já nevím. Já jsem asi zůstala pořád stejná a on také. A hlavně jsem byla ráda, že koresponduju jak s Olgou, tak s Václavem. Bylo nám to strašně příjemné. Oni mě měli rádi jako kamarádku a ne jako nějakou hvězdu, která byla v 70. letech známá.
Když se stal po revoluci Václav Havel prezidentem, změnilo ho to?
Změnilo to akorát to, že se k němu člověk hůř dostával. Já jsem to zhodnotila tak, že ho nebudu obtěžovat, když to prostě nejde. Věděla jsem od Olgy, že oni se spolu buď míjejí úplně, že Olga už spí a Václav přijde teprve z kanceláře, anebo se vidí maximálně 15, 20 minut. Tak jsem věděla, že si nemůžu dělat nějaké nároky, že se musíme někde sejít, vidět nebo jít na večeři. To nešlo v tu dobu. A i já už jsem začínala zpívat a měla jsem různé zájezdy, takže jsem měla dost svého programu.
A později, když už nebyl prezident?
Tak to už jsme se zase vídali. To už bylo lepší.
V čem vám osobně Václav Havel chybí?
Mně chybí jako takový glosátor, nevnucující se glosátor veřejných věcí. Když se něco řešilo v televizi a v tisku, tak prostě najednou někde vyšel článeček, kde něco Václav k tomu podotkl. A to se mně líbilo. To bylo výborné. Protože to mělo hlavu a patu.
Je to 10 let od úmrtí Václava Havla. Jaký je podle vás jeho odkaz pro naši společnost?
Já si myslím, že pořád stejný, jenom že tady k tomu ten Václav chybí. Jednu dobu ovšem, naštěstí se to už trochu obrací, bylo módou si o Havla otřít ne jenom nohy, boty, ale prostě všechno. Opravdu tady fungoval chvílemi jako rohožka! A mě to strašně bolelo a štvalo.
A co je tedy podle vás tím jeho nejdůležitějším odkazem?
To, že on sice prohlásil - pravda a láska zvítězí, ale já si myslím, že především mu šlo o tu pravdu. Že mu šlo o tu pravdu a samozřejmě o takové to lidství. To, co se ukáže třeba najednou, když se přežene tornádo přes jižní Moravu, pobourá jim to tam deset vesnic nebo kolik a najednou se ti lidé vzedmou a řeknou si: Hele, to je jedno, nepojedu na dovolenou, radši tam ty peníze pošlu, protože ti lidé nemají vůbec pod čím spát.
Sám Havel mluvil o tom, že za ta slova sklízí posměch, ale co ta slova znamenají pro vás?
No, to, co znamenají, to, co jsou.
Mluvila jste o tom, že byly doby, kdy Václava Havla lidé uráželi, kritizovali. Vznikla slova pravdoláskař, havloid, která se stala vlastně nadávkami. O čem to podle vás vypovídá, nebo jak to vnímáte?
To mně vůbec nevadí, protože to vymyslela asi ta druhá skupina lidí, která prostě Havla ráda neměla. Pravdoláskaři opravdu nevadí. To nemůže urazit a myslím si, že Václava to také neurazilo.
