Komentář: Zemi v krizi nemohou řídit „mimozemšťané“

Můžeme se rétoricky přesvědčovat, že jsme ve válce, a v mnoha ohledech to bude trefné pojmenování. V jistém smyslu v ní skutečně jsme. Na individuální úrovni je namístě zvýšená ostražitost především v digitálním prostředí kvůli riziku nejrůznějších kybernetických útoků a dezinformačních a propagandistických kampaní. Vlny soucitu a solidarity s válečnými uprchlíky z Ukrajiny budí obdiv i dojetí. Plus mínus jednomyslná politická reakce na ruskou agresi vůči Ukrajině rovněž přispívá k oprávněnému dojmu, že to, co se děje, není běžné.

Z pohledu práva ale ve válce nejsme a je potřeba si to uvědomit i proto, že je bohužel dnes už docela snadno představitelné, byť snad ne pravděpodobné, že se to změní. Dosavadní vládní akceschopnost a ochota pomáhat napadené zemi je chvályhodná. Ani aktuální situace na Ukrajině ale nedává českému kabinetu právo podnikat zbrklé výpady mimo právní a ústavní rámec.

A právě za takový výpad je potřeba označit vypnutí několika českých dezinformačních webů. Z pohledu bezpečnosti státu jde o zcela pochopitelný krok. Stejně tak platí, že se česká veřejná debata – zvláště v situaci ruské agrese proti Ukrajině – bez Aeronetu, Protiproudu nebo Skryté pravdy hravě obejde. Ba bude bez jejich obsahu zdravější.

Přesto nemůžeme přehlížet skutečnost, že k jejich „odpojení“ došlo nešťastným způsobem na základě vágního apelu vlády v usnesení z 25. února a následné reakce volných zájmových sdružení CZ.NIC a NIX.cz, která mají být mimochodem strážci principu síťové neutrality. To vše za přispění bezpečnostních složek státu, nejspíš zejména Vojenského zpravodajství, na něž se odvolávají ministři průmyslu a vnitra ve svých dopisech zmíněným sdružením.

Výsledkem je, že k narušení svobody projevu (která se principiálně vztahuje i na nebezpečné nesmysly šířené zablokovanými weby, pokud nenaplňují znaky trestného činu) došlo bez jasného rozhodnutí, bez správního či soudního řízení, bez odkazu na zákon, o nějž by se rozhodnutí opřelo, ba dokonce bez toho, aby bylo jasné, kdo rozhodnutí přijal a nese za něj odpovědnost. A v důsledku toho všeho také bez jasné možnosti odvolání nebo jiného opravného prostředku. A když k něčemu takovému dojde při narušení jednoho ze základních ústavních principů, je to prostě chyba. Přezkoumatelnost rozhodnutí státní moci a šance na opravný prostředek jsou důležité principy fungování demokratického právního státu a Česko v danou chvíli není v situaci, kdy by na ně mohlo jen tak rezignovat.

Možná kdybychom skutečně byli ve válečném stavu (který vyhlašuje parlament), šel by některý z paragrafů krizového zákona či zákona o zajišťování obrany České republiky použít i k zablokování webů otevřeně šířících nepřátelskou propagandu. I v takové situaci by ale existovalo něco jako lejstro s razítkem, v němž by vláda opřela své rozhodnutí o příslušný paragraf.

Lehkost, s níž zmizelo z českého webu několik dezinformačních médií, je z technologického hlediska fascinující, ale z principiálního pohledu poněkud strašidelná. A má také své implikace.

Když Česká televize ve čtvrtek odvysílala v přímém přenosu projev Vladimira Putina, zhrozil se liberecký hejtman a jedna z ikon hnutí STAN Martin Půta. Veřejnoprávní médium, jež přináší téměř nepřetržité zpravodajství z ruské invaze a jehož novináři riskují životy v ostřelovaných ukrajinských městech, podle Půty odvysíláním Putinova projevu dosáhlo „dalšího dna“. A stalo se „zálohou pro ruskou propagandu“. Budiž, to jsou hodnotící soudy. Ale Půtovo rozhořčené zvolání, že vůbec nechápe, „kdo to povolil“, z toho už normálně mrazí. A jak se zachází s ruskou propagandou (o jejíž „zálohu" údajně má jít), nyní víme.

Podezírat Půtu z toho, že chce vypnout Českou televizi, by bylo přepjaté, pravděpodobně mu jenom ujely nervy. Ačkoli omluvit se za své jakešovské „kdo to povolil“ neobtěžoval, takže nevíme. Nicméně pořád je tu širší problém – za vypjatého stavu mají zkrátka politici obzvláště přesnou představu o tom, co je a není ten správný mediální obsah. A vypnutí několika webů lusknutím prstu je samozřejmě velmi lákavá „pravomoc“.

Ještě jednou zopakujme, že z hlediska bezpečnosti a vládního komunikačního pohodlí uprostřed řešení složité bezpečnostní situace je vypnutí dezinformačních webů prospěšné. Ale také je důležité vědět, že ústavní principy nemáme kvůli tomu, aby se vládě pohodlněji vládlo a komunikovalo.

Kořen těchto potíží tkví v tom, že Česko dodnes nemá moderní krizovou legislativu. O nutnosti její změny se mluví zhruba dvacet let. Ani po letech hybridní války a kyberbezpečnostních hrozeb, ani osm let po anexi Krymu, ani po dvou letech pandemie se česká pravidla pro chování v krizích téměř nezměnila. Vzniklo pár nástrojů a úřadů jako NÚKIB nebo Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, ale samotné krizové řízení země pořád neumíme. Naposledy když se neúnosně protahoval nouzový stav za pandemie, zněly z odborných kruhů výzvy k revizi příslušných norem od ústavního zákona o bezpečnosti přes krizový zákon po navazující předpisy. Místo toho padlo neuvěřitelné množství energie na flikování dočasného, uzounkého a nefunkčního pandemického zákona.

A když přijde skutečná krize, začne vláda okamžitě improvizovat a bruslit na hraně ústavnosti. Platilo to za covidu a platí to v mnoha ohledech i nyní. Celé to nápadně připomíná přístup k problémům, který v pražských Řeporyjích uplatňuje starosta a enfant terrible ODS Pavel Novotný. Nevyhovující legislativu, která mu brání odstraňovat autovraky, řeší s pomocí „mimozemšťanů“, kteří z vraků v noci dělají překážky v silničním provozu, což teprve umožňuje jejich likvidaci bez ohledu na vlastnická práva majitelů. Takovému obcházení zákonů se dá možná tleskat nebo se zájmem přihlížet, když je přísně lokalizované na excentrického starostu. Když ale princip řeporyjských mimozemšťanů začne určovat krizové řízení celého státu, je to znamení, že máme problém.

Jestli už jsou na Ministerstvu vnitra rozepsané příslušné krizové paragrafy, které by současný stav omezování internetového obsahu dokázaly legalizovat (včetně jasných obecných podmínek a rozdělení zodpovědnosti), a pokud se je podaří v nouzovém režimu rychle protlačit parlamentem, bude snad možné tuto nešťastnou epizodu přehlédnout. Měla by ale být co nejkratší.