Komentář: Zeman znovu nebude. Ale žádné hurá není poslední

Symbolem loučení Václava Havla bylo před dvaceti lety neonové srdce nad Hradem. Loučení Miloše Zemana proběhlo bez loga a beze slávy.

Příležitostí k nějakému završení a závěrečnému shrnutí těch deseti let zůstal de facto jen nedělní rozhovor pro CNN Prima News. Který, ačkoli se v něm Zeman mimo jiné přiznal k pokusu o demontáž Ústavy jmenováním Rusnokovy vlády v roce 2013, nevyvolal moc velkou pozornost.

Bylo to prostě „jako obvykle“ a „nic nového“. Slova politika, který se tak rád poslouchá, opakuje, ohýbá pravdu, provokuje, uráží, všechno ví. A v záležitostech vztahů s Ruskem a Čínou při hodnocení uplynulých let už neobelhává ani tak veřejnost, jako především sám sebe.

Na otázku „Co bude váš hlavní politický, společenský odkaz?“ se dosluhující prezident rozhovořil o hájení národních zájmů prostřednictvím ekonomické diplomacie. Jako „hlavní odkaz“ dlouhého působení v nejvyšší, a speciálně u nás vlivné a prestižní státní funkci jde ale o výmluvně slabý a „neprezidentský“ úkol. Který si Zeman ke všemu mylně vyložil jako orientaci na Východ, a ta postupně krachovala i jako obchodní kanál.

Národní zájmy se přece nedají zúžit ani jen na východní azimut, ale ani jen na ekonomiku. Národním zájmem je pozdvihovat hospodářskou, politickou a kulturní prestiž – podle všech dobrých měřítek demokracie. Národním zájmem je, aby politik, který k tomu má tolik možností, společnost povzbuzoval a inspiroval. Aby posiloval důvěru k veřejným institucím. Aby přispíval k nějaké základní míře svornosti a připomínal solidaritu. Například tím, že soustavně dává najevo respekt k pravidlům a schopnost empatie.

Jenže Miloš Zeman dělal od začátku všechno naopak. Jako by chyba v textu prezidentského slibu – za níž nenesl vinu –, který v roce 2013 podepisoval, byla zlým znamením pro následující éru.

V rozporu s národními zájmy bylo jeho rozeštvávání české society, zpochybňování domácích i spojeneckých zpravodajských služeb nebo nedůstojné nadbíhání diktaturám (ve jménu údajné ekonomické diplomacie).

K nejostudnějším mezinárodním momentům patřilo, když v čínské televizi prohlásil, že přijel, „aby se učil, jak zvýšit ekonomický růst a jak stabilizovat společnost“. Na domácím poli pak neuvěřitelné vulgarismy nebo milosti pro Jiřího Kajínka a Miloše Baláka.

Moderátorka Primy se v neděli ptala také na „společenský odkaz“. I ten samozřejmě existuje a patří do něj specifická směs Zemanovy neotesanosti a zároveň úcty, které se v očích a myslích tisíců lidí, kteří v něm viděli autoritu i zastánce, těšil. Nejviditelnějšími projevy tohoto vztahu byly – leckým aplaudované – Zemanovy hrubosti vůči ženám, Romům či politikům, o novinářích nemluvě. A z druhé strany tradice dárků, kterými ho oficiální představitelé, firmy i občané zaplavovali při „spanilých jízdách“ a jiných příležitostech.

Na „hůl na příštího premiéra“, kterou dostal darem od hejtmanů po ataku na premiéra Sobotku v roce 2017, možná ještě padá prach v lánském depozitáři. Ale to už jsme zase u „politického odkazu“, v tomto případě u hypnotizace politické scény jejím zdánlivě dominantním a všemocným, obávaným aktérem – prezidentem republiky.

Zeman často mlčel, když měl mluvit. Z jeho „tichých vzpomínek“, které podle mluvčího věnoval 17. listopadům a dalším výročím, by se dal sestavit menší diář. A když v důležitých chvílích přece jen promluvil, stalo se, že říkal něco jiného, než bychom zasloužili od prezidenta slyšet.

Maestro empatie… Na tiskovou konferenci při povodních v roce 2013 přišel nepatřičně dobře naložený a rozloučil se slovy: „Přeji vám hezký den a zejména, abyste se neutopili. I když u novinářů je toto přání poněkud ambivalentní.“ Na začátku pandemie v televizi poděkoval nejdřív „Čínské lidové republice“, pak dobrovolníkům, a pak vykládal nesmysly jako „Dokonce i herci, z nichž někteří si stěžovali, že nemají kšefty, by udělali lépe, kdyby například navštívili domovy důchodců a přinesli tam trochu radosti.“ Nebylo by snadné najít – kromě těch, kdo nákazu přímo popírali – státníka, který o covidu promluvil k národu hůř.

To všechno je historie, kterou volby uzavřely. Prezidentství Miloše Zemana se opakovat nebude. Ale to neznamená, že se nikdy nemůže stát nic z toho, co jsme během něj zažili. Hlavní vymožeností svobodných voleb přece nejsou oslavy jména vítěze, ale to, že po volbách následují nějaké další. Žádné hurá není to skutečně poslední.