Článek
Pozvolna končící prezident Miloš Zeman se rozhodl rozehrát na sklonku svého mandátu hned několik zajímavých mocenských her. Kromě toho, že ve vzduchu pořád visí jeho hrozba, že „do foroty“ jmenuje nového předsedu Ústavního soudu, s nímž si pak nový prezident ani ústavní systém nebudou moc vědět rady, pustil se i na známější pole. Znovu, už poněkolikáté, se rozhodl poskytnout premiérovi nevyžádané služby hradního kádrového oddělení.
Podle slov vládního nominanta na post ministra životního prostředí Petra Hladíka (KDU-ČSL) prezident „není v tuto chvíli připraven“ jej do funkce jmenovat. Víc zatím z oficiálních zdrojů nevíme, Hrad se se zveřejněním prezidentových výhrad, tedy konkrétních důvodů další Zemanovy výpravy na samou hranu ústavnosti, neráčil obtěžovat. A nepodělil se o ně ani Hladík.
Z neoficiálních informací, s nimiž přišel například Deník N, se zdá, že hlavním problémem zřejmě není policejní návštěva Hladíkovy brněnské kanceláře v souvislosti s kauzou privatizace bytů v moravské metropoli. Což byl důvod, proč s žádostí o Hladíkovo jmenování několik týdnů váhal premiér Petr Fiala.
Důvody hradního váhání jsou zřejmě jiné. Citovaný článek zmiňuje nevkusný e-mail, o němž informoval server iDnes a v němž Hladík vyzýval spolustraníky, aby se hlásili o práci na Ministerstvu životního prostředí. Řeči jdou i o výhradách k Hladíkově kompetenci, což je poněkud absurdní. Málokterá informace je méně důležitá než ta, co si zrovna Miloš Zeman myslí o kompetenci dlouholetého stranického experta na problematiku životního prostředí.
Jako nejpravděpodobnější se proto jeví jiné vysvětlení - jde o prostou mocenskou hru. Odchod Andreje Babiše do opozice a nástup Fialovy vlády zásadně omezily neformální vliv Miloše Zemana na politické dění, což hlava státu nese nelibě. Sám premiér i jeho ministři se v rámci možností snažili udržovat s prezidentem korektní vztahy a nepouštět se v krizových časech do úplně otevřených válek.
Prezident není připraven
Ale když se ve Sněmovně na podzim schvalovala poslední verze rozpočtu na loňský rok, sebrali koaliční poslanci z kapitoly prezidentské kanceláře 30 milionů korun na lesní hospodářství. Šlo o reakci na omilostnění odsouzeného šéfa lánských lesů Miloše Baláka. Hrad reagoval hysterickou zprávou o nutnosti vybít třetinu lánské zvěře a bylo jasně patrné, že tohle byl zásah na citlivém místě.
A tak nyní zřejmě nastal čas pomsty. Když se otevřela příležitost zkomplikovat Fialově koaliční vládě život, prezident ji bez zaváhání osvědčeným způsobem využil.
Do not mu hraje i skutečnost, že za deset let Zemanova rozšiřování ústavního bitevního pole jsme si už tak nějak zvykli, že prezident se považuje za nedílnou součást vládního managementu lidských zdrojů. Chronicky podléhá dojmu, že snad nějak záleží na jeho názoru na kompetenci ministerských adeptů. Vzhledem k tomu, že zejména premiér Babiš (případy Poche a Šmarda), ale do jisté míry i jeho předchůdce Sobotka (případ Prouza) na tuto hru přistoupili, stala se z hradního kádrování dost nemilá „ústavní zvyklost“.
Toto nebezpečné smíření s roztahováním ústavních mantinelů se projevilo i v prvních reakcích představitelů současné vládní koalice na Hladíkovo odmítnutí. „Není to pro vládu jednoduchá situace. Věřím, že KDU-ČSL brzy přijde s řešením,“ prohlásil vicepremiér a předseda STAN Vít Rakušan. Šéfka Poslanecké sněmovny a TOP 09 Markéta Pekarová Adamová reagovala nápadně podobně: „Očekávám od KDU-ČSL řešení situace.“
Kdyby šlo o problém lidovců a bylo na nich přijít s „řešením“, pak by řešením samozřejmě byla volba jiného kandidáta. Tím by se ovšem plně legitimizovala Zemanova kádrovací mánie, přesněji řečeno praxe, v níž je to prezident, nikoli předseda vlády, kdo rozhoduje o tom, kdo se stane ministrem. To si Rakušan a Pekarová Adamová skutečně přejí? To je ovšem velký názorový posun oproti minulým letům.
Tohle v žádném případě není problém KDU-ČSL. Vzhledem k tomu, že šéf lidovců Marian Jurečka na Hladíkově nominaci (pochopitelně) trvá, je to zkrátka problém celé koaliční vlády a jejího předsedy Petra Fialy.
Byl to Fiala, kdo se nakonec po jistém váhání rozhodl, že Hladík bude ministrem životního prostředí. A je teď především na něm, aby jej jako předseda vlády přes hradní mocenské hrátky prosadil. Tak jako se mu to podařilo prostřednictvím jakési potupné, ale funkční „osobní záruky“ u Jana Lipavského, který napoprvé Zemanovým sítem také neprošel. Tehdy také nikdo soudný netvrdil, že Zemanův odpor k Lipavskému je problémem Pirátů. A také nebyl.
Vláda může samozřejmě zvolit taktiku pasivní rezistence. Zatvářit se, že má na práci důležitější věci než se přetlačovat s končícím prezidentem, osladit Zemanovi odchod posledním mocenským vítězstvím, ještě dva měsíce vydržet s Marianem Jurečkou na dvou židlích a nechat Hladíkovo jmenování na příští hlavě státu. Byla by to ale kapitulace před Zemanovým extenzivním výkladem Ústavy, legitimizace hradního kádrováctví a také nebezpečný precedens do budoucna.
Když si Zeman zahrával s nejmenováním Lipavského, přesvědčil jej Fiala nejen „osobní zárukou“, ale také otevřenou hrozbou podáním kompetenční žaloby k Ústavnímu soudu. Tato hrozba, ba snad přímo čin, by byly namístě i nyní. Rozhodnutí sporu by sice spadlo patrně až za horizont Zemanova mandátu, ale třeba by soudci formulací svého rozhodnutí jasněji vymezili mantinely všem dalším hlavám státu. Tak, aby bylo skutečně jasné, zda vrchní HR manažer kabinetu sedí na Úřadu vlády, anebo na Pražském hradě.
