Článek
Rozhodující kvalitou „Vánočního poselství prezidenta republiky Miloš Zemana“, jak relaci důstojně nazývají televizní programy, bylo to, že bylo poslední. Svérázný žánr proslovu, který navzdory datu vysílání nenese stopy svátečního rozjímání, smíření a lásky, letos končí. Tedy přinejmenším v podání dosavadní hlavy státu.
Je otázka, jestli má smysl vánoční prezidentský projev jako takový – ale Zemanův nástupce by měl v každém případě přehodnotit jeho obsah a styl.
To neznamená přepnout do obecných vět a úvah, což by volič z Babišova plakátu vyjádřil termínem „kecy o hodnotách“. Znamená to, příkladně, že když prezident začne vánoční řeč zmínkou o „ruské agresi vůči Ukrajině“, neřekne jen „plně podporuji pomoc České republiky bojující Ukrajině“, ale také podtrhne, jak důležitá byla a je solidarita s ukrajinskými uprchlíky. Jak cenné jsou podané ruce a trpělivost, kterých se jim u nás dostalo a dostává i od jednotlivců, dobrovolníků nebo neziskovek. Taková připomínka – a samozřejmě slovo vřelých díků – by měly svou povzbuzující cenu speciálně v době, kdy podpora veřejného mínění Ukrajině a Ukrajincům klesá. Což po deseti měsících únavné války není překvapivé.
Sváteční projev státníka může, respektive má, propojovat politiku, aktuální zkušenosti občanů a hodnoty bez uvozovek. Miloš Zeman to nesvedl. Ani na desátý pokus (2013-2022).
Břímě takhle dlouhého seriálu je na druhou stranu i polehčující okolností: Dá se brát s porozuměním, když se autor dokolečka opakuje jako v případě kritiky „zeleného fanatismu“. Bez porozumění ale zůstává jeho zmínka o „závistivých a zakomplexovanými nulách, ať už mezi politickými komentátory, mezi neúspěšnými politiky i jinde“. Jsme stoprocentně jediný demokratický stát na světě, kde prezident na Vánoce kádruje spoluobčany jazykem à la Lukašenko. Hrozné.
Zemanův letošní projev by správně mělo determinovat napadení Ukrajiny Ruskem v únoru 2022. Ale počkat… okupace Krymu, válka na Donbasu, sestřelení letu MH17, strádání civilního obyvatelstva, krev na Putinových rukou, to je přece starší příběh. Tak proč až letos?
Těžko se dalo čekat, že se prezident zrovna na druhý svátek vánoční dopustí nějaké sebereflexe. Když už se po únoru 2022 nedopustil abdikace. Teď se, vybíráme ze čtyř vět věnovaných ve vánočním poselství Ukrajině a válce, ohlédl: „Byl jsem vždy stoupenec korektních ekonomických vztahů s Ruskou federací, zejména kvůli dodávkám relativně levných energetických surovin. Ale jsou situace, kdy ekonomické zájmy musí ustoupit zájmům bezpečnostním, a celosvětová bezpečnost a tedy i bezpečnost České republiky je touto agresí ohrožena.“
To je vzhledem k tomu, jaké vztahy Zeman s Putinovým Ruskem pěstoval i po roce 2014, a vzhledem k tomu, že ještě v únoru prohlašoval, že varování před ruskou invazí je blamáž CIA a že by měl odstoupit generální tajemník NATO, čistokrevný sebeklam. Ne sebereflexe. Miloš Zeman letité a notorické nadbíhání Rusku překládá jako „stoupenectví korektních ekonomických vztahů“. Dobře víme, že šel mnohem dál.
Dobový Zemanův tón ilustrují dvě interview dostupná v archivu hradního internetu: jedno pro agenturu TASS (2017), druhé pro RIA Novosti (2019).
Otázka: Jak hodnotíte výsledky prezidentských voleb na Ukrajině? Změní se podle Vás s novým lídrem i zahraniční politika Kyjeva?
Odpověď: Řeknu Vám vtip: Nejsem si úplně jistý, zda nový ukrajinský prezident má vůbec představu, jaká bude jeho budoucí cesta. To je samozřejmě legrace. Ale určitě se musí se situací seznámit. Má jisté šance, protože je nováček, tzv. tabula rasa. Mimochodem, už jsem ho pozval do České republiky. A pokud se mu podaří zastavit občanskou válku na Ukrajině, bude z něj hrdina.
Na Ukrajině je „občanská válka“, říkal v roce 2019 český prezident ruským novinářům. A o Zelenském, bezkonkurenčním vítězi anket o osobnost roku 2022, tehdy hovořil se špatně skrývanou žoviální přezíravostí.
Nikdo není neomylný. Ale když hlava státu chybuje v tak kruciálních záležitostech, jako je politika vůči velmocem (Rusko, Čína), měla by z toho skládat účty. Nestalo se. Zeman-Rusko, Zeman-Čína, to byl ovšem příběh mocně přesahující úsilí o údajně „korektní vztahy“.
Poslední vánoční projev Miloše Zemana nepřinesl nic moc pozoruhodného, ale těžko vůbec mohl. Kriticky zhodnotit sebe sama není úkolem státníků na konci kariéry, a tím spíš úkolem pro mistra polopravd, omylů, mýtů a selektivní paměti. Nejpozději za deset týdnů, až Zemanovo odcházení završí příští prezidentská inaugurace, už se bude ptát a zapomínat jen historie.
