Článek
Jako když se po sto kilometrech jízdy zaradujete, že autu konečně začaly fungovat brzdy. Nějak tak se dají ocenit názory prezidenta Miloše Zemana na Putinovu válku na Ukrajině: Rusko je agresor, sankce musí být co nejpřísnější, podporujeme Ukrajinu a Ukrajince.
Problémem je, co tomu minulých devět let – takže spíš ještě víc než sto kilometrů – prezidentství předcházelo. Takoví advokáti ruských zájmů v tak vysokých funkcích by se v Evropské unii dali spočítat na prstech jedné ruky. Na to se přece nedá při Zemanově novém postoji k Rusku a Ukrajině, který je sám o sobě správný, zapomenout. Nejde jen tak obrátit list, nebo dokonce předcházející stránky vytrhnout z prezidentského deníku.
Mimo jiné stojí za zmínku Zemanovy útoky na českou kontrarozvědku a jejího ředitele Michala Koudelku. V roce 2019 na TV Barrandov pravil: „Říkal jsem panu premiérovi, ať se pan Koudelka místo fiktivního honění ruských a čínských špionů zaměří na ekonomickou kriminalitu v České republice.“ Tím prý bude BIS „konečně užitečná“. Koudelkovo oznámení o rozbití ruské zpravodajské sítě Zeman glosoval: „Povšimněte si, že to ruská ambasáda s úsměvem dementovala. A já si říkám, že kdyby to opravdu tak bylo, tak proč jsme nikoho nevyhostili?“
Dnešní situace naplno nasvítila, o jak vážné věci šlo a jak – ještě milosrdně řečeno – nezodpovědně se prezident choval. Veřejně zlehčoval záležitosti bezpečnosti státu, potažmo mezinárodní bezpečnosti.
Mimochodem, těšíme se na nové argumenty, proč ani teď nehodlá Michala Koudelku povýšit na generála. Nebo snad už?
Prezidentský „small talk“ o tom, že „novinářů je příliš mnoho, měli by se likvidovat“ (vykopává Zeman za návštěvy v Rusku v roce 2017) a „není nutné je likvidovat, ale omezit“ (odpovídá mu Putin) jen ilustruje porozumění, které mezi oběma politiky – minimálně ze Zemanovy strany – panovalo. Než se o Putina začal zajímat Mezinárodní trestní soud v Haagu.
Když Rusko přepadlo Ukrajinu, objevily se hlasy, že by z toho měl Miloš Zeman vyvodit důsledky i vůči sobě a prezidentskému úřadu. Osm bývalých politiků nebo signatářů Charty 77 – včetně Petra Pitharta, Anny Šabatové a Zemanova protikandidáta z minulé volby Michala Horáčka – hlavu státu vyzvalo, aby abdikoval. „Vaše přiznání omylu nemůže vyvážit vaši podporu anexe Krymu a okupace části ukrajinského území z roku 2014 či rozšiřování nepravd o teroristických útocích ruských komand u nás i v Evropě,“ napsali.
Po věcné stránce je takový apel namístě. Že se politici za svá selhání omlouvají a navrch odstupují z funkcí, je běžná a zdravá demokratická praxe.
A pak existuje, řekněme, praktická stránka věci. Stojíme tváří v tvář válce. Vláda a prezident postupují, zdá se, zaplaťpánbůh v souladu – což v minulé dekádě nebylo vždycky běžné. Vláda se opírá o jasnou parlamentní většinu, politický vliv Miloše Zemana oslabil. Vypadá to, že „řídicí pult“ výkonné moci by mohl fungovat i v těžkých mezinárodních časech. Mimo to od července na půl roku předsedáme Evropské unii. Parlamentní volby odezněly teprve nedávno, domácí stabilita je cenná.
Kdyby Miloš Zeman abdikoval, do 90 dnů se podle ústavy musí volit nový prezident. Okamžitě by vypukla volební kampaň, patřičně vášnivá a nespoutaná jako v letech 2013 a 2018. Že bychom na jejím konci vybrali lepší hlavu státu než tehdy, je dost dobře možné. Někdo by tvrdil, že je to jisté, protože horší to být nemůže.
Na druhé misce vah ale leží představa, že poslední rok Zemanova mandátu není zase taková doba, aby se nedala za současných poměrů vydržet. Samozřejmě se nesmí zapomenout, jak vypadal dosavadní prezidentský deník, ani na to, že Zemanova reflexe zatím nebyla ani zdaleka dostatečná. Suma sumárum: že poradce Nejedlý už nemá Putina na mobilu a že mluvčí Ovčáček tweetne ukrajinskou vlajku, to by bylo vážně málo.
Pro toho, kdo disponuje pamětí, nemusí být pohled na Hrad ani ve zbývajícím čase Zemanova mandátu zrovna příjemný. Ale urychlená volba prezidenta by společnost, beztak unavenou a rozdělenou kvůli pandemii, znovu rozrušila. Byla by to další „fronta“, která by teď zaměstnala naši pozornost a úsilí. S těžko odhadnutelnými důsledky. Prezidentské volby mohou počkat na leden 2023. Beztak už politikou začínají cloumat.
