Článek
Úsporný rozpočet na letošní rok je venku a vláda si zaslouží uznání za to, že skutečně dokázala vyškrábat úspory za desítky miliard po kouskách z různých koutů veřejných financí. Muselo s tím být hodně práce. Současně Fialův kabinet kromě snížení schodku a osekání výdajů zvládl i další symbolicky důležitou věc, totiž dostat kapitálové (investiční) výdaje nad úroveň 10 procent celkových rozpočtových výdajů, což se Aleně Schillerové nepodařilo ani v nejzběsilejších letech údajného „proinvestovávání se s krize“.
Část ekonomů vyjadřuje opatrný optimismus, mluví o maximu možného a o pozitivním signálu rozumnějšího hospodaření. To asi obecně platí. Vláda předem hlásila, že bude šetřit, a v posledních týdnech už se dokonce přestala tvářit, že si toho nikdo ani nevšimne. Úspory budou bolet, nicméně jsou pro uzdravení českých veřejných financí nezbytné. Tato obecně platná hesla se ale nemohou stát omluvou pro libovolné škrty, které vláda provede.
Nejvyšší z částek, z nichž se postupně nasčítalo oněch 76,6 miliardy korun úspor, je 14 zdravotnických miliard za návrat plateb za státní pojištěnce na úroveň loňského roku. Což je mimořádně problematická položka z mnoha různých úhlů pohledu. Například stojí na dosud neschválené legislativě, protože výši úhrady za státní pojištěnce určuje zákon. Taková rozpočtová praxe je nezdravá a dnešní vláda v roli opozice za ni své předchůdce nejednou právem plísnila.
Zároveň tato položka dělá z ministra zdravotnictví Vlastimila Válka hlavního poraženého v celém koaličním rozpočtovém vyjednávání – když se pro největší zářez sáhne zrovna do vašeho resortu, je to zkrátka vaše politická prohra. A nejde jen o to, že z programového prohlášení, které slibuje čitelné a předvídatelné financování zdravotnictví, dělá tento nečekaný krok cár papíru.
Co je ale nejdůležitější – o žádnou úsporu se ve skutečnosti nejedná. Všechny mechanismy, podle nichž zdravotnictvím putují peníze (dohody pojišťoven s poskytovateli, úhradová vyhláška, mzdové dohody a tarify), už jsou pevně nastaveny podle příjmů naplánovaných minulou vládou, tedy příjmů o 14 miliard vyšších, než které zdravotnictví slibuje nový rozpočet. To znamená, že oněch „ušetřených“ 14 miliard korun zdravotnictvím beztak proteče. Jen nepřijdou ze státního rozpočtu, ale ze zůstatků na účtech zdravotních pojišťoven. To je důvod, proč ministr Vlastimil Válek může ujišťovat, že „úspora“ nebude mít dopad na množství a kvalitu poskytnuté péče ani na platy zdravotníků.
Vláda fakticky využila (nebo zneužila) toho, že zdravotní pojišťovny umějí to, co český stát chronicky neumí – totiž vytvářet v lepších časech rezervy pro časy horší.
Takže v tomto případě šéf státní kasy sice účetně skutečně „ušetřil“ 14 miliard na výdajové straně státního rozpočtu, ale ve skutečnosti jen přesunul výdaj ve výši 14 miliard z beder státního rozpočtu na bedra zdravotních pojišťoven, které spravují jiný pytel veřejných peněz, jenž se shodou právních okolností nachází mimo výkaznictví státního rozpočtu.
Pokud by zdravotní pojištění spadalo mezi kapitoly státního rozpočtu, podobně jako třeba pojištění sociální spadá pod kapitolu ministerstva práce a sociálních věcí, ministr financí by takovou „úsporu“ vůbec nemohl vykázat, protože by fakticky jen stěhoval peníze z jedné rozpočtové kapsy do druhé, což by se na konečném saldu neprojevilo. Protože ale fond veřejného zdravotního pojištění stojí mimo rozpočet, může Stanjura „spořit“.
Zdravotní pojišťovny podle svých zdravotně pojistných plánů měly letos hospodařit s deficitem 12 miliard korun. Po Stanjurově „úspoře“ skončí jejich hospodaření deficitem o 14 miliard hlubším. Minimálně některé pojišťovny se tak dostanou s rezervami blízko nule. To znamená, že na to, aby zdravotnictvím příští rok proteklo alespoň stejně peněz jako letos, bude vláda muset navýšit platbu za státní pojištěnce na příští rok o nějakých 25 až 30 miliard korun – další deficit si totiž pojišťovny zkrátka nebudou moci dovolit.
Jenže meziroční stagnace výdajů na zdravotní péči představuje obecně velmi špatný scénář. Výdaje na léky permanentně rostou, inflace bude vysoká, energie jsou drahé, nadále se budou zpřístupňovat nákladné léky pro pacienty specializovaných center. Takže meziroční stagnace výdajů na zdravotní péči fakticky znamená meziroční snížení celkového objemu péče a to si málokdo chce vzít na své politické triko.
Proto bude vláda pod silným tlakem, aby v příštím roce objem peněz ve zdravotnictví proti letošku alespoň o něco stoupl. Kdybychom si představili nepříliš ambiciózní navýšení objemu prostředků o pět procent proti letošním 427 miliardám, znamená to, že si zdravotní pojišťovny a poskytovatelé péče řeknou vládě někdy v půlce letošního roku zhruba o 50 miliard pro rok příští (21 miliard navýšení plus 26 miliard letošního deficitu).
A tento požadavek přijde v době, kdy bude vláda v plném proudu příprav státního rozpočtu na příští rok, který by měl být už skutečně „její“ a značně a promyšleně restriktivní, chcete-li úsporný. Takovou práci požadavek na náhlý 50miliardový strukturální výdaj opravdu neusnadní. A pravděpodobnost, že by tou dobou vláda měla v kapse nějakou strukturální změnu ve zdravotnictví, která by umožnila sehnat tyto peníze jinde než ve státní kase, je extrémně nízká.
Úspory tedy vládě přejme, nastavený trend je správný. Ovšem ve zdravotnictví si vláda v honbě za účetní úsporou zadělala na velmi drahý a nepříjemný problém.
