Článek
Česko má za sebou víc něž měsíc v rozpočtovém provizoriu a zatím to na rychle schválení nevypadá, návrh nového rozpočtu prošel vládou a míří do Sněmovny, kde jej zřejmě čeká velmi dlouhá debata. Není to žádná tragédie. Jednak proto, že každý měsíc až do schválení nového rozpočtu dostanou jednotlivé kapitoly přidělenu dvanáctinu loňského rozpočtu, takže stát nestrádá. A jednak proto, že víme, že v historii už takové situace nastaly, a stát se nezhroutil. Za posledních 30 let se to stalo dvakrát. Během dvaceti let meziválečného Československa čtyřikrát. A k tomu devětkrát byl tehdy na konci rozpočtového období schvalován dodatek k řádnému rozpočtu. V letech 1919 a 1920 existovalo provizorium, řádný rozpočet i následný dodatek. Rozpočet na rok 1921 měl dokonce tři dodatky.
Tehdejší Československo – na konci čtyřleté světové války nový stát, v němž vybudování nebo alespoň nápravu potřebovalo, na co si jen vzpomenete – se však stejně jako ostatní státy teprve učilo se státním rozpočtem zacházet. V meziválečném období státní rozpočet teprve získával své místo jako aktivní politický nástroj státu. Stát přitom do té doby přerozděloval maximálně sedm procent vytvořeného hrubého domácího produktu. A najednou tento podíl poskočil ke 30 procentům a vyrovnaný státní rozpočet, tato mantra každé hospodářské politiky, vzal zasvé.
Dnešní situace vlastně tehdejší Československo v mnohém připomíná. Nová politická reprezentace, která chce být úplně jiná než ty předchozí, a k tomu dva roky pandemie.
Argumenty, kterými se minulá vláda dovolávala schválení „svého“ rozpočtu pro rok 2022, její členy včetně bývalé ministryně financí usvědčují z nepochopení základní poučky fiskální politiky. S tou ve dvacátých letech přišel Josef Alois Schumpeter, rodák z moravské Třešti, ministr financí rakouské vlády a jeden z nejvýznamnějších ekonomů dvacátého století. Říkal, že státní rozpočet není jen přehledem příjmů a výdajů státu. Státní rozpočet je také – a především – ukazatelem kulturní vyspělosti národa a jeho sociální struktury. A také odrazem přemýšlení aktuálně vládnoucí politické reprezentace.
I proto nová česká vláda nemůže přijmout návrh té staré. Svým vlastním návrhem rozpočtu může naopak ukázat, o co jí jde. O školství, o zdravotnictví, o právní stát, sociální bezpečí, podporu průmyslu, o zemědělství nebo o armádu státních úředníků? Anebo dokonce o radikální změnu v přístupu ke státnímu rozpočtu? Bylo by načase! To, co pozorujeme během dvou let pandemie, není než důkaz, že stát si toho dnes naložil na záda tolik, že nestíhá skoro nic dělat pořádně.
Radikální změna příštích rozpočtů by proto měla přijít v první řadě na straně výdajů. Všichni už dlouho vidíme, že živit stát je jako živit nenasytné dítě. Většina ekonomů současně dodává, že pro obrácení deficitního trendu bude třeba sáhnout i do systému daní. Ale málokdo chce říct, kam přesně. Spotřební daně vždy nepoměrně více zasáhnou nižší a střední třídy. Milionářská daň zase patří spíše do jiných režimů. Uplatnění rovného zdanění nadnárodních korporací je na národní úrovni závislé na celosvětovém konsensu. Takže kam sáhnout a zároveň nezvýšit daňovou zátěž běžných obyvatel? Historie je zásobárnou nápadů a inspirací.
Vždycky v únoru myslím na Aloise Rašína. Na to, s jakou odvahou prosadil v únoru 1919 měnovou reformu. Od té doby máme korunu. Ale zapomíná se, že se zákonem o vzniku československé koruny byl přijat také zákon o dani z majetku a z přírůstku majetku během války.
První dávka postihla všechny obyvatele, měla za cíl snížit množství peněz v oběhu, a bojovat tak s inflací. Od dávky z přírůstku majetku za války bylo osvobozeno poměrně vysoké nezdanitelné minimum, ale zase byla na tehdejší poměry velmi vysoká a silně progresivní – od 5 do 40 procent (přitom třeba daň z obratu odpovídající dnešní DPH byla tehdy jen 1 procento). Rašín jejím prostřednictvím sledoval spravedlivější rozdělení bohatství a také nápravu křivd, které vznikly za války. Především ale chtěl ukázat, že nový stát tvrdě potrestá každého, kdo by se chtěl přiživovat na jeho účet. Výnos daně z válečného majetkového přírůstku spolu s výnosem dávky z majetku dosahovaly v prvních letech téměř stejné výše jako výnosy všech přímých daní dohromady. Také díky výnosům této daně nově vzniklé Československo přežilo a nezbankrotovalo. Říkalo se jí něžně „daň na zlidovění majetku“.
Inspiraci tehdy Čechoslováci našli u Němců, kteří podobnou daň zavedli také, ale ani Němci ji nevymysleli. Vymyslel ji slavný ekonom David Ricardo v roce 1815 na zahlazení dluhů po Napoleonských válkách. Její původní myšlenka je prostá a vlastně beze zbytku akceptovatelná v každé společnosti: zdanit přírůstek majetku těch, kteří zbohatli na válce, tedy na neštěstí druhých.
V Československu navíc moudrý předkladatel zákona na Ministerstvu financí nařídil, aby část majetku těch, kteří přicházeli v úvahu jako její plátci, byla až do zaplacení obstavena, „aby si nepoctiví poplatníci nemohli nerušeně svým jměním nakládati způsobem, jenž pozdější vydobytí dávky zmaří neb aspoň podstatně ztíží“.
Dnes se ve světovém měřítku tato daň příliš nepoužívá. Dost možná i proto, že v každé vládě se najde někdo, kdo umí profitovat z potíží státu, a tudíž chybí dostatečná politická vůle podobnou dávku prosadit. Doba pandemie nejen v Česku ukázala, že je takových lidí v okolí vládních struktur víc, než jsme si mysleli. A že se stát rozmohl tak, že daňové břemeno, které bude v důsledku pandemie dříve nebo později uvaleno na občany, se může rychle stát zdrojem nespokojenosti a nedůvěry obyvatel v jakoukoli vládu.
Nebyl by proto vhodný čas přemýšlet o dani z přírůstku majetku v době pandemie? Stát by to měl s jejím výběrem mnohem jednodušší než za Rašína. Nebylo by potřeba budovat aparát daňových úředníků, ba ani Nejvyšší účetní a kontrolní úřad. Už je máme. A Ministerstvo financí má svůj berňák a slavný analytický útvar. Jen by úředníci přestali honit svatebčany na hostinách a místo toho obrátili svou pozornost na skutečně zajímavé cíle.
Takže zbývá jeden detail, v němž je ale skryto všechno: na koho by se taková daň v dnešním Česku měla vztahovat? Anebo bude možná lepší přemýšlet obráceně: koho z ní vyloučit?
Určitě nedává smysl danit vyšší úspory domácností, které jsou důsledkem odložené spotřeby, protože lidé chvílemi neměli za co a kde utrácet. Určitě do hledáčku možné nové daně nepatří zisky firem například z oblasti e-commerce, které objevily díru na trhu a začaly poskytovat služby, které dříve buď vůbec neexistovaly, anebo nebyly poptávány v takovém množství. Nemá cenu přemýšlet ani o danění nárůstů hodnoty firem, které automatizovaly výrobu, a tím zvýšily svou hodnotu. Kdo zbývá? Kdo zbohatnul na pandemii na úkor zbytku společnosti?
Nabízejí se narychlo a na objednávku vznikající firmy na obchodování s rouškami a respirátory a dezinfekcí za ceny mnohonásobně převyšující ty předpandemické. Nezřídka byly chráněny monopolem garantovaným vládou pod zástěrkou otevřených výběrových řízení i bez ní. Dále by nás mohli zajímat příjemci covidových podpor, kteří je nepoužili k danému účelu nebo se jejich firmy vůbec nenacházely ve stavu, v němž by na podporu měly nárok. Mluvíme řádově o nižších tisícovkách podnikavců, kteří se přisáli na stát, především na jeho nemocnice, a zažili si svou zlatou dvouletku. A také třeba stovce státních úředníků a politiků. Všichni jsou dohledatelní a toky jejich peněz vyčíslitelné. Když lze dohledat výdaje za instagramový účet exministryně, proč by nešlo provést audit takových jednotlivců a firem?
Sepsat, spočítat a zdanit je všechny! Ty, co vyvedli peníze do daňových rájů, zdanit progresivněji. Ty, co nepoužili přímé covidové dotace na daný účel, klidně zdanit stoprocentně. Po rašínovsku. Vládou, rozpočtovým výborem i parlamentem tehdy daňový zákon protlačili pravicoví politikové.
Podobnou daní by vláda Petra Fialy zabila dvě mouchy jednou ranou: dostala by nějaké peníze do státního rozpočtu a snížila – byť mírně – jeho deficit, zatímco daňová zátěž 99 procent populace by zůstala nedotčena. Ale především by mohla získat zpět část důvěry lidí ve stát včetně lidí, kteří ji nevolili. Mohla by ukázat, že to s vymetáním Augiášova chléva po období vlád Andreje Babiše myslí vážně. Že to myslí vážně se zeštíhlováním státu a že její kroky neodnesou ti, kteří si to nezaslouží. Nemusí například snižovat platy zdravotníkům, ale může zvýšit daně všem těm mezičlánkům mezi farmaceutickými firmami a nemocnicemi. Alternativou je nejen široká společenská nedůvěra k jejím dalším krokům, ale také podezření, že nové vládě blízcí lidé jedou v „covidovém byznysu“ taky.
