Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Je jistě těžké přiznat, že kampaň před sněmovními volbami byla napěchována když ne přímo lhaním, tak alespoň zcela nerealistickými sliby. Jistě, ani někdejšímu ministrovi financí Bohuslavu Sobotkovi se před dvaceti lety neříkala snadno jeho slavná věta o tom, že „sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí“.
Ministr financí Zbyněk Stanjura by si tuhle větu klidně mohl vypůjčit, případně si ji v nějaké zdobné úpravě vyvěsit v kanceláři. Přes svou politickou trapnost je pořád upřímnější a důstojnější než to, co v poslední době předvádí Fialova vláda.
Stačí si vzpomenout, jak se ODS při rušení superhrubé mzdy ruku v ruce s hnutími ANO a SPD holedbala, že těch 100 miliard, o které státní rozpočet přijde, není problém ušetřit na výdajích. Nebo jak předseda ODS Petr Fiala s „ekonomickým expertem ODS“ Janem Skopečkem v zádech v předvolebních rozhovorech pábil o tom, že lze bez problémů z rozpočtových výdajů vyškrtat desítky miliard, aniž by si toho někdo všiml. Nebo jak ještě loni v říjnu tehdy už premiér Petr Fiala do kamery naléhavě deklamoval: „Nebudeme zvyšovat daně. Tečka.“
Sobotkovská „konfrontace s realitou“ dnes vypadá tak, že desítky miliard v rozpočtu nepochybně ušetřit lze, jen si toho tedy opravdu hodně lidí všimne. A daně se zvyšovat musí a budou, jen zatím není jasné, jaké a o kolik.
Fialův tým nastoupil do Strakovy akademie trestuhodně nepřipravený, a to především právě v ekonomických otázkách, v nichž ODS druhdy nad svými politickými konkurenty vyčnívala. Že jsou zmíněné ekonomické deklarace pouhými plky, bylo zcela jasné každému, kdo přes předvolební rudou ideologickou mlhu dohlédl na displej kalkulačky. Že těmto plkům skutečně věřili i skuteční adepti na vládní funkce, bylo ovšem strašidelné zjištění.
Budiž, je to pryč, „konfrontace s realitou“ byla snad dostatečně poučná i pro nejzavilejší ideology. S vděčností je také třeba poznamenat, že tragickou nepřipravenost vládních stran v oblasti hospodářské politiky a konsolidace veřejných financí alespoň do nějaké míry kompenzovala Národní ekonomická rada vlády, která za zoufalé politiky spočítala a navrhla soubor fiskálních doporučení.
Vláda teď nemusí udělat nic jiného než z těchto doporučení vybrat ta, která považuje za politicky průchodná, ideově obhajitelná, koaličně dohodnutelná a zároveň dostatečně účinná. Dokážou se představitelé vládní koalice chopit alespoň tohoto úkolu?
Zatím to bohužel vypadá, že spíš ne. Existuje fakticky jedno jediné opatření, které by dnešní problém se strukturálním schodkem ne snad vyřešilo, ale významně zredukovalo. Tím je návrat zdanění příjmů fyzických osob na úroveň před takzvaným zrušením superhrubé mzdy. Jednoduše splnit slib z důvodové zprávy k příslušné novele zákona, že fiskální mejdan na dluh potrvá jenom dva roky, je zjevně nad síly populistické mesaliance, která jej zahájila.
Pak je ale třeba hledat jiné cesty, jak dostat výtěžek z příjmové daně zpět na úroveň roku 2020, nebo alespoň někam blízko. Třeba dobře spočítanou progresí sazby u vyšších příjmů. Třetí rok stamiliardových deficitů by snad každopádně mohl stačit k tomu, aby bylo všem jasné, že vybírat na příjmové dani méně než 10 procent daňového inkasa (průměr OECD je 24 procent) je pro současný český stát neúnosné.
Jenže místo těchto úvah kolují médii různé návrhy na kouzla s daní z přidané hodnoty, což je sice efektivní, ale také dost humpolácký nástroj na vylepšování státních příjmů, jehož sociální dopady je velmi těžké řídit. Koalice navíc naprosto selhává v komunikaci, takže jednou chtějí Starostové zvyšovat základní sazbu, jindy chce ODS rušit druhou sníženou. Přitom NERV ve svých doporučeních o zvyšování sazeb DPH nemluví. Radí jen revidovat položky spadající do dvou snížených sazeb a některé, v minulosti zjevně prolobbované, přesunout zpět výš.
Jenže najednou se na veřejnosti objeví jakýsi materiál Ministerstva financí, v němž se uvažuje o přesunu dodávek tepla, vodného a stočného z 10procentní do 21procentní sazby, což by znamenalo znatelný plošný nárůst nákladů na bydlení všem domácnostem, s nejsilnějším dopadem na ty nejchudší.
Stanjurovu tabulku přesunů, kterou ministr financí jeden den snaživě vysvětloval v televizi, musel zcela v duchu babišovských tradic druhý den dementovat premiér s tím, že jde teprve o „interní pracovní podklady“, z nichž „nelze dělat seriózní závěry“. Je ale také klidně možné, že šlo o klasický pokusný balónek a test nálad veřejnosti. Což je prima, ale úniky interních materiálů (stejně jako testy nálad) a jejich neobratné vysvětlování v tomto případě rozsévají nejistotu do ekonomiky a rozjíždějí přehlídku lobbingu nejrůznějších branží od hotelů po divadla.
Jestli vláda myslí ozdravení veřejných financí vážně, musí vnitřně projednat a navenek představit soubor provázaných opatření, z nějž bude jasné, kolik je celková úspora a kde se k ní dobereme, kolik je celkové navýšení příjmů a kde je vezmeme, jaké dopady to bude mít na různé sociální skupiny a jakým způsobem bude stát tyto dopady případně zmírňovat či řešit.
Nic menšího nemá smysl a izolované hádky o jednotlivé součásti konsolidačního úsilí, jako jsou jednotlivé položky v sazbách DPH, působí dojmem, že pravá ruka ve Strakově akademii netuší, co zrovna chystá levá. A to ani když obě ruce pocházejí z téže politické strany.
Předvolební sliby ODS v ekonomické oblasti ukazovaly na lenost, populismus či nekompetenci. Bude-li po delší dobu stejně působit i výkon reálné moci, vystřídá Fialovu vládu po příštích volbách opět někdo, kdo bude ekonomicky sice stejně nekompetentní, ale zato mnohem zdatnější a zběhlejší v populismu.
