Článek
Debatu o případné americké základně v Čechách otevřela ministryně obrany Jana Černochová svými výroky v rozhovoru pro Deník N. Americká vojenská přítomnost v Česku má prý přijít na přetřes během schůzky s americkým protějškem Lloydem Austinem po Velikonocích.
Pravdu mají vládní koaliční partneři ministryně obrany Ivan Bartoš a Marian Jurečka, kteří Janě Černochové vzkázali, že by bylo lepší tak důležité téma otevřít na vládě než se o něm dočítat o víkendu z novin.
Černochová si toho samozřejmě je velice dobře vědoma. A zřejmě počítala s tím, že tímto způsobem komunikace vytvoří na koaliční partnery jistý tlak. Kdokoliv by se totiž v současné době otevřeně postavil byť jen slůvkem proti nápadu umístit v Česku americkou základu, bude přinejmenším částí sociálních sítí obratem označen za kolaboranta s Kremlem. To se ostatně stalo i Bartošovi, jakkoli takové tvrzení může být těžko dál od pravdy.
Zastáncům trvalé americké vojenské přítomnosti u nás nyní kromě ruské invaze na Ukrajinu hraje do karet i to, že ve Sněmovně nejsou žádní zástupci tradiční levice. Třeba bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD), který se před 15 lety stavěl rezolutně proti nápadu postavit americký vojenský radar v Brdech, může dnes svou kritiku prezentovat jen v rámci mediálních vystoupení, nikoli však zpoza poslaneckého pultíku.
Silné námitky se budou těžce formulovat i největšímu opozičnímu klubu poslanců ANO. Bylo to totiž právě Babišovo hnutí, které poslední dvě volební období drželo post ministra obrany a trio Martin Stropnický, Karla Šlechtová a Lubomír Metnar při zpětném pohledu platí za přesvědčené euroatlantisty.
Obecně tedy platí, že vzhledem k zahraniční i domácí politické situaci nebyla za posledních třicet let vhodnější doba pozvat americké vojáky do Čech. Jenže – zeptal se někdo ve Washingtonu, jestli o naši nabídku vůbec budou stát?
Těžko říct, co – kromě hlubšího posílení transatlantického spojenectví – by Američané vybudováním vojenské základny u nás získali. Nejsme strategicky významnou zemí, nesousedíme s Ruskem ani s Běloruskem, nebudeme schopni Američanům nabídnout ani logisticky významné přístavy či letiště. Američané navíc mají dlouhodobě jiné strategické zájmy, než je Evropa. Především přípravu na mocenskou konfrontaci s Čínou.
Nemluvě o tom, že s podobnou nabídkou v následujících týdnech a měsících přiletí do Washingtonu i vlády dalších států. Američané mají historicky silnou vojenskou přítomnost v Turecku, Itálii, Německu či Norsku. Jedná se vždy o lokality dlouhodobého strategického významu vyplývajícího z geopolitické reality studené války.
Dnes však Američané budou pravděpodobně stát spíše o to, aby posílili svou vojenskou přítomnost v Pobaltí (Američané mají trvale jen své letectvo v Estonsku), případně v Polsku nebo na Slovensku, tedy v přímém sousedství Ukrajiny. Co konkrétně dokážeme nabídnout Američanům my, aby si pro základnu vybrali lokalitu právě u nás?
Na jednu stranu je pochopitelný sentiment generací, které si dobře pamatují přítomnost sovětských jednotek v Československu a budou vnímat přítomnost amerických vojáků u nás jako symbolické dovršení členství Česka v západních bezpečnostních strukturách. Zároveň však v Česku bude vždy existovat nemalá skupina obyvatel, která bude mít z trvalého umístění jakéhokoli cizího vojenského kontingentu obavy.
V každém případě musíme mít na paměti, že se jedná o debatu, která má dalekosáhlé důsledky pro bezpečnostní politiku země. A takové kroky by se neměly činit ukvapeně. V případě skutečné snahy o pozvání Američanů do Česka je třeba vědět, že pro část obyvatel zkrátka prohlubování obranné spolupráce se Spojenými státy není tématem číslo jedna. V souvislosti s válkou na Ukrajině je děsí spíše jejich vlastní rostoucí životní náklady.
S tím bude samozřejmě část politické scény chladně počítat a vládnoucí koalice musí být připravena na to, že se snaha vybudovat u nás americkou vojenskou základu stane přinejmenším z krátkodobého hlediska vděčným klackem pro opozici.
Z dlouhodobého hlediska bychom zase potřebovali jistotu, že nás americká vojenská přítomnost po tvrdém ukrajinském procitnutí opět neukolébá. Jinými slovy – že se přítomnost amerických vojáků nestane argumentem, proč neinvestovat do vlastní armády.
Ačkoliv to snad v následujících třech letech nehrozí – vláda se hlásí (nejpozději na konci volebního období) ke splnění aliančního závazku přispívat na vlastní obranu dvěma procenty HDP. To je nakonec pro obranu Česka mnohem důležitější zpráva než neurčité teoretizování ministryně obrany kolem přítomnosti amerických vojáků na českém území.
