Článek
Záměr vlády, prosadit v Poslanecké sněmovně kontroverzní novelu zákona o důchodovém pojištění zrychleně ve stavu legislativní nouze, vyvolal vlnu obstrukcí. V tomto volebním období už několikátou. Obstrukcemi trpí Sněmovna přinejmenším od roku 2010, přičemž situace se jeví být čím dál horší.
Jednací řád české Poslanecké sněmovny neobsahuje nástroje, jimiž by se dalo obstrukci čili zdržování nebo znemožňování parlamentního jednání účinně čelit. Porazit obstrukci lze v podstatě pouze porušením jednacího řádu.
Například faktickým ukončením rozpravy dříve, než promluví všichni řádně přihlášení řečníci. Podle Ústavního soudu je tato praktika sice nezákonná, ale nedosahuje intenzity protiústavnosti, takže není důvodem ke zrušení zákona (viz konkrétní nálezy k EET, k daňovému balíčku a k novele pandemického zákona). Takové porušování zákona, byť tolerované Ústavním soudem, ale rozhodně není v právním státě ničím dobrým. Systémovým řešením je jedině reforma jednacího řádu.
Vládní většina tentokrát při potlačení obstrukce sáhla i k dalším krokům, které byly na hraně, nebo i za hranou jednacího řádu. A všemi těmito kroky se bude pravděpodobně zabývat Ústavní soud.
Připomeňme si, co se ve Sněmovně při projednávání návrhu zákona upravujícího mimořádnou valorizaci důchodů dělo.
Vláda předložila návrh 20. února, výbor pro sociální politiku ho projednal 22. února. Sněmovní plénum ho začalo projednávat v úterý 28. února na mimořádné schůzi. Ve stavu legislativní nouze se postupuje podle jednacího řádu v těchto krocích:
1) Sněmovna posoudí, zda trvá stav legislativní nouze (tedy „mimořádné okolnosti, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody“).
To při různých metodách obstrukce (dlouhé projevy, procedurální návrhy, přestávky) trvalo od úterního rána do středečních 16 hodin, na kdy Sněmovna stanovila pevný hlasovací čas (čímž fakticky předčasně ukončila rozpravu – viz výše). K tomuto začali opoziční poslanci podávat protinávrhy. Ovšem předsedkyně Sněmovny po osmi takových protinávrzích další už nepřipustila s tím, že je to zneužívání jednacího řádu.
2) Sněmovna schválí pořad (program) schůze.
Tato fáze je čistá formalita, protože u mimořádné schůze nelze navržený pořad schůze měnit ani doplňovat. Přesto trvala kvůli dlouhým projevům téměř sedm hodin do 22:45.
3) Sněmovna posoudí, zda jsou dány podmínky pro projednání návrhu zákona ve zkráceném jednání.
Tato fáze trvala od středečního večera do čtvrtečních osmi hodin večer, na tuto hodinu byl opět stanoven pevný hlasovací čas bez ohledu na počet přihlášených řečníků.
4) První čtení zákona se nekoná a Sněmovna může upustit také od obecné rozpravy ve druhém čtení. Vždy ale musí proběhnout podrobná rozprava ve druhém čtení.
Tak se i stalo. Podrobná rozprava trvala noc a den s řadou dlouhých projevů a stovkami podaných pozměňovacích návrhů. Až v pátek ve 21 hodin prosadila vládní většina zkrácení řečnické doby na pět minut s tím, že každý poslanec mluví nejvýše dvakrát. To odpovídá § 99 odst. 7 a § 59 odst. 2 jednacího řádu a občas se to používá. Nyní ale vládní většina přidala dva neobvyklé prvky – že se počet dvou vystoupení na jednoho poslance bude vztahovat i na faktické poznámky (což jde zjevně proti smyslu faktických poznámek, byť nějakou regulaci by si faktické poznámky zasloužily) a že se počet dvou vystoupení i limit pěti minut bude vztahovat i na takzvané přednostní řečníky.
To si zaslouží bližší vysvětlení. Podle paragrafu 67 jednacího řádu se ve Sněmovně udělí slovo, kdykoli o to požádají, prezidentovi a členům vlády (to říká přímo Ústava) a dále předsedkyni a místopředsedům Sněmovny, předsedům poslaneckých klubů a předsedům stran. Omezení počtu jejich vystoupení jen na dvě tedy zjevně porušuje jednací řád. Byť tedy Ústavní soud nejspíš zase řekne, že to nedosahuje intenzity protiústavnosti, zvlášť když každý z šesti opozičních přednostních řečníků hovořil na této schůzi několik hodin.
Dále existuje ve Sněmovně nepsaný úzus, že na přednostní řečníky se nevztahuje limit deseti (v legislativní nouzi pěti) minut, ani je-li stanoven. Jenže to není dobrý úzus. Dělí Sněmovnu na rovné a rovnější a řadoví poslanci leckdy mnoho hodin jen trpně sledují debatu „přednostních práv“. Pro tak velké privilegium není dobrý důvod.
Jistě je dobré, aby ministři i předsedové klubů a stran mohli kdykoli reagovat na průběh jednání. Ale k tomu by jim stačilo pět minut. Pro skutečně zásadní projevy garantuje jednací řád jedno ničím neomezené vystoupení poslance pověřeného přednést stanovisko klubu. Člen vlády nadto musí mít možnost kdykoli vystoupit i s delším zásadním prohlášením jménem vlády, ale pak by bylo vhodné otevřít rozpravu a nastavit srovnatelný čas pro opozici. Čili – regulace vystoupení přednostních řečníků a záruky proti zneužívání „přednostních práv“ by byly významným krokem k lepšímu.
Každopádně pokus odebrat slovo předsedovi hnutí ANO po uplynutí pěti minut vyvrcholil v pátek kolem desáté večerní přechodem od technické obstrukce k obstrukci divoké obsazením řečniště opozičními poslanci. To je samozřejmě zcela nezákonný postup a také překročení další psychologické hranice, za kterou se zatím ocital jen exposlanec Lubomír Volný. Právní stát prostě nemůže fungovat tak, že občan považující rozhodnutí státního orgánu za nezákonné začne klást fyzický odpor. Má se bránit právní cestou, zde návrhem k Ústavním soudu.
Naštěstí tento exces netrval dlouho, na poradě vedení Sněmovny s předsedy stran a klubů se zástupci všech stran dohodli na dalším postupu, což je velmi povzbudivé i do budoucna. Situace se uklidnila, druhé čtení se krátce po půlnoci dokončilo a schůze se přerušila do sobotního rána.
5) Ve třetím čtení se hlasuje o pozměňovacích návrzích a o zákonu jako celku.
Hlasovací maraton ke stovkám pozměňovacích návrhů trval od sobotní osmé ranní do 11:20 hodin už bez obstrukcí a skončil přijetím návrhu zákona. Ten teď putuje do Senátu, poté na Hrad, a bude-li na obou těchto místech přijat, pak téměř jistě i k Ústavnímu soudu.
Ústavní soudci budou muset posoudit jak obsah zákona (zda snížení valorizace není protiústavně retroaktivní), tak i proceduru jeho přijetí, tedy zda byly splněny podmínky stavu legislativní nouze a zda přitom a pak i v průběhu celé schůze nebyla protiústavním způsobem omezena práva opozice. K těm patří hlavně právo si vládní návrh zákona nastudovat, vyjádřit se k němu a navrhovat alternativy. Mám za to, že vzhledem k délce projednávání (dvanáct dnů od předložení, pět jednacích dnů) by procedura obstát spíše mohla.
Bez ohledu na to má ale smysl usilovat o reformu jednacího řádu. Ta by měla být vyvážená. Na jedné straně zajistit efektivitu jednání Sněmovny a možnost čelit obstrukci, která poškozuje celou naši demokracii. A na druhé straně vytvořit a garantovat opozici dostatečný prostor pro nastolování vlastních témat, třeba i velmi nepříjemných pro vládu.
Zablokovaný Parlament není dobrý vůbec pro nikoho.
