Článek
Nástup Petra Pavla bývá mnohými spojován s očekáváním „úklidu“ a „vyvětrání“ v prezidentském úřadu. Má jít o očistu stylu, vyjadřovacích prostředků, fungování hradní kanceláře, a samozřejmě má jít i o politiku: v první řadě o používání ústavních kompetencí.
Zatím jen sporadicky se v téhle souvislosti zmiňují prezidentské milosti. Přitom jsou jednou z nejdůležitějších pravomocí. Mění, respektive u většiny žádostí nemění lidské osudy. A pokud nejde o zastavení trestního stíhání, které platí jen s podpisem člena vlády, jsou milosti absolutním právem hlavy státu.
Způsob, jakým s nimi zacházel Miloš Zeman, byl katastrofální a diskreditoval milosti jako takové. Milosti samozřejmě bude – a před volbami to potvrdil – udělovat i Petr Pavel. Takže jak dál?
Zaprvé, milost, kritiky označovaná za „monarchistický přežitek“, je cenná a užitečná, i když zároveň „obtížná“ a „nepopulární“ pravomoc. Volání po tom, aby se české prezidentství zbavilo pseudomonarchistického nátěru a stalo se výrazně civilnějším, je správné. Ale zrušit zrovna milosti by znamenalo, že s příslovečnou vaničkou vyléváme i dítě.
Jiná věc je, jak jemně a citlivě prezident – v tomto konkrétním případě skutečný „vladař“ s vlastními důvody dávat palec nahoru, nebo dolů – o milostech smýšlí. Lidskost tu musí být prvním i posledním přikázáním.
Miloš Zeman ze všeho nejdřív zveřejnil pevná pravidla, podle nichž bude milosti zcela výjimečně udělovat. A pak je sám bezostyšně porušoval: viz případy jako Jiří Kajínek, Miloš Balák nebo Jana Nečasová. A viz také různé z jakýchsi důvodů „VIP“ žádosti, které v rozporu s pravidly neposuzuje Ministerstvo spravedlnosti, ale jednoduše „Hrad“.
Petr Pavel by udělal lépe, kdyby radši žádnou „kuchařku“ přes milosti neformuloval. Vždycky je možné, že život napíše případy, které manuálu neodpovídají, nebo se jím ani nedají poměřovat. Každá udělená nebo neudělená milost je jedinečná – na obou stranách, u žadatele i při úvaze reprezentanta u moci. A když vypadne z „návodu pro použití“, přispívá to jen k tomu, že se i jiné milosti zdají „cinklé“.
Ovšem – milosti pro Kajínka, Baláka či Nečasovou budí pohoršení nejen proto, že Miloš Zeman porušil vlastní pravidla a sliby. Ale také kvůli tomu, že jde o zemanovské VIP – zatímco stovky, možná tisíce jiných, bezejmenných žádostí zůstaly oslyšeny. Zamítá se s odvoláním na pravidla, protože odsouzení jsou přece zdrávi jako řípy…
Tenhle přístup je hlavním zdrojem diskreditace milostí Zemanovou érou.
Petr Pavel může udělovat milosti v podobném nebo i vyšším počtu. O moc méně jich ostatně asi být nemůže. Ale o čísla tolik nejde. Hlavní je kompas, kterým se při tom bude řídit. To se do žádného návodu napsat nedá. (Nic by se nemělo měnit na tom, že k žádostem se vyjadřuje i Ministerstvo spravedlnosti. I milosti musí být odborně posouzeny a zúřadovány.)
Důvěryhodnosti milostí neprospívá, když o nich prezident předem přemítá veřejně – Zemanova milost pro vraha Kajínka byla i v tomto odstrašujícím příkladem. Pavlem slíbená transparentnost by se tady měla vykládat jinak: milosti jako přesvědčivé a zdůvodněné ano/ne, nikoli jako téma pro přetřásání na prezidentských besedách s občany.
Tenhle střípek monarchie uprostřed republiky si prostě zaslouží trochu zvláštní zacházení.
