Komentář: Za co Mečiarovi s Klausem dlužíme dík

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ve spojitosti s rozdělením státu se často připomíná datum 26. srpna 1992. Mnoha pamětníkům se vybaví ikonické fotky ze zahrady brněnské vily Tugendhat, kdy zadumaný Klaus poslouchá rozšafného Mečiara, načež si mezi sebou „rozdělí federaci“.

Československo bylo však už v té době státem v pokročilém stádiu rozkladu. Na počátku politické krize polistopadové éry stál kromě dalších faktorů princip zvaný zákaz majorizace – důležité otázky musela schválit jak česká, tak slovenská část Sněmovny národů federálního parlamentu absolutní většinou. Zákaz majorizace v kombinaci s výsledky voleb z června 1992 měl za následek, že v Československu se dost dobře nedalo vládnout.

Parlament byl zablokovaný a obě poloviny federace se nebyly schopny na ničem dohodnout. Je velice pravděpodobné, že by dokonce nebylo možné ani sestavit federální rozpočet na rok 1993.

Nastalá ústavní krize pak odstředivé tendence jen akcelerovala. Sedmnáctého července Slovenská národní rada vyhlásila deklaraci o svrchovanosti Slovenska. O tři dny později pak abdikoval coby federální prezident Václav Havel, který odmítal jako velký federalista rozdělení asistovat.

A ona slavná schůzka v Tugendhatu na konci srpna pak byla už jen logickým vyústěním celé krize. Podepsala se zde smlouva o konci republiky a největší spor se tehdy údajně vedl o to, kdo celou věc sdělí novinářům. Nakonec tato úloha padla na Vladimíra Mečiara. „K 1. 1. 1993 předpokládáme, že by vznikly republiky česká a slovenská jako dva státní útvary,“ sdělil tehdy Mečiar médiím.

Zánik Československa pak byl legislativně stvrzen 25. listopadu 1992. Tehdy Federální shromáždění těsnou ústavní většinou schválilo zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. Je přitom vzácnou výjimkou moderních dějin, aby se stát rozdělil v poklidu hlasováním poslanců v parlamentu bez jediného předchozího výstřelu či jakékoliv jiné formy násilí. Čechům a Slovákům se to tehdy naštěstí podařilo.

Za hladký průběh rozdělení státu vděčíme kromě tehdejší politické reprezentace hned několika dalším faktorům. Tím prvním je stabilita hranic. Hranice mezi dnešním Českem a Slovenskem je prakticky neměnná už od dob středověku. Kromě toho pak, například na rozdíl od soužití Čechů s Němci, nikdy jeden či druhý národ neutvořil na území toho druhého kompaktní osídlení, které by vytvářelo pnutí mezi oběma částmi federace.

Zároveň mezi Čechy a Slováky neexistovaly a dodnes neexistují žádné dějinné křivdy, masakry, půtky či další skvrny, jež by společné soužití kalily.

Ano, je pravdou, že Češi po odtržení od monarchie vůči Slovákům nedodrželi své státoprávní sliby. V rámci první republiky se Slovensko nikdy nedočkalo slíbené autonomie, dokud nepřišla mnichovská dohoda, kterou bylo Československo zmrzačeno a Praze nic jiného, než konečně přistoupit na slovenské požadavky, vlastně nezbylo.

Stejné to bylo i s připravovanou federalizací v roce 1968. K té nakonec došlo až po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku. Avšak nutno dodat, že tehdejší federalizace státu vytyčila jasné mantinely, v jejichž rámci se pak Mečiar, Klaus a další později budou moci celkem snadno pohybovat.

Jinými slovy, české a slovenské politické a státní instituce existovaly už několik desítek let, a tak při vzniku samostatných republik bylo na co navazovat.

Všechny výše zmíněné faktory Klausovi, Mečiarovi a dalším jejich pozici v létě 1992 ulehčily. Dnes s odstupem času víme, že mnoho alternativ k rozdělení státu na dvě samostatné republiky vlastně neexistovalo.

Klausův předchůdce ve funkci premiéra Petr Pithart sice navrhoval určitou formu konfederace, jíž říkal pracovně „dvojdomek“, avšak ke zhmotnění konkrétního návrhu nikdy nedošlo. Prezident Václav Havel a jeho okolí pak zase lehce podcenili slovenskou otázku, což se ukázalo při takzvané pomlčkové válce, kterou Havel nechtíc spustil.

I proto se pak následně Hrad snažil v rámci krize tváří v tvář rozdělení státu vystupovat spíše jako moderátor. Proto kromě jiného z pozice hlavy státu navrhl zákon o referendu, s jehož pomocí doufal, že se celou krizi podaří vyřešit. Havlovým cílem bylo zabránit situaci, aby si republiku pomyslně rozdělili právě Klaus s Mečiarem mezi čtyřma očima.

Kalkulace bývalého prezidenta ovšem byla chybná, neboť ono referendum by nic vyřešit nedokázalo. Na společném soužití v jednom státě by se Češi a Slováci zřejmě shodnout dokázali. Problémem ale byla jeho forma.

Zatímco federace Čechům vyhovovala, Slovákům začínala být příliš těsná. Praha měla pocit, že na východní část státu doplácí, Bratislava si zase myslela, že jim česká část federace posílá peněz málo. Odsud pochopitelně pramenily věčné hádky a rozbroje o to, kdo koho „živí“ atd.

Nastalá situace proto vyžadovala rázné a rychlé řešení – rozdělení státu. Do roku 1992 navíc Československo ztratilo fakticky svůj geopolitický smysl. Už nebylo nutné držet při životě iluzi československého národa kvůli německé a maďarské menšině. Nebo stát obnovovat ve snaze odčinit mnichovskou zradu a události s ní související. A východní blok, s nímž byla existence poválečného Československa spjata, se rozpadl.

Oběma republikám v dané chvíli vyhovovalo, že si mohou řešit národní problémy po svém, načež se pak oba státy – snad – sejdou v Evropské unii. Tento předpoklad se ukázal jako správný. Zároveň se však hodí poznamenat, že sjednocené Československo by dnes bylo v Evropě mnohem silnějším hráčem než dvě samostatné republiky. (A v řadě sportů koneckonců také.)

Těžko říct, jaké geopolitické představy a cíle se Mečiarovi s Klausem honily v hlavách, když rozhodovali jménem ODS a HZDS o rozdělení státu.

Realitou ovšem je, že šlo o dva nejvýše postavené politiky v tehdejším Československu, kteří byli pevně rozhodnuti stát rozdělit a považovali toto řešení za nejlepší a nejčistší možné. Kromě toho se nejednalo o zlostný rozchod mezi dvěma národy.

O tom svědčí i samotný fakt, že oba státnici a jejich delegace společně připravili a přijali před definitivním zánikem Československa necelé tři desítky právních norem, které upravily následné nadstandartní vztahy mezi oběma zeměmi.

I díky tomu například dnes mohou Slováci zdarma studovat na českých vysokých školách a naopak. Jednoduché je i vzájemné uznávání vysokoškolských diplomů. A hranice mezi oběma státy byl otevřené dávno před vznikem Schengenu.

To všechno proto, že v létě roku 1992 ve vile Tugendhat zvítězil pragmatismus. Klaus ani Mečiar se nechtěli spoléhat na výsledky referenda, či se snažit lepit stát dohromady za pomoci vachrlaté konfederace.

Zřejmě tušili, že podobné kroky by byly jen protahováním československé agonie. A bude tedy lepší existenci společného státu Čechů a Slováků po dobrém ukončit.

Ano, minimálně v Mečiarově případě jeho postoj ovlivnily osobní politické ambice. Ostatně je jednoduší vládnout si „ve vlastním státě“ než v rámci federace a dělit se o moc s českým premiérem a federální vládou.

Václavu Klausovi pak jistě také nevadilo, že v rámci svých ekonomických reforem nenarážel na odpor Slováků, jejichž představa o restauraci kapitalismu se od té jeho lišila. I kvůli tomu, že Slovensko zasáhl rozpad trhů socialistické RVHP výrazněji než Česko.

Nic z toho ovšem nemění na tom, že pokud hledíme na kroky vedoucí k rozdělení státu s třicetiletým odstupem, lze s nimi jen těžko polemizovat. Vzájemné vztahy jsou sice jaksi plytčí než bývaly v rámci soužití ve společném státě, ale zároveň zmizely staré spory o to, kdo na koho doplácí. Definitivně pryč jsou i cyklicky opakované státoprávní krize.

Místo toho je dnes Slovensko nepopiratelně naším nejlepším přítelem a sousedem. V létě 1992 by si na něco takového s jistotou vsadil málokdo.