Článek
Povolební vládní politická odvaha je vítaná. Po skončení prezidentského klání zjevně narostla ochota vládních politiků otevírat nepříjemná témata a mluvit o věcech, o nichž se před volbami (a „před volbami“ bylo v Česku teď nepřetržitě asi sedm let) mluvit nevyplácí.
Loni v listopadu hlásal premiér Petr Fiala: „Nebudeme zvyšovat daně. Tečka.“ Nebo: „Tato vláda důchodový věk nezvýší.“ A také: „Valorizace není ohrožena, na valorizaci penzí je nastaven mechanismus podle zákona.“
O tři měsíce později už ve videu na sociálních sítích hlásá: „Bude to bolet.“ A celkem otevřeně se bavíme o zvýšení odvodů OSVČ na sociální pojištění, o zvýšení důchodového věku pro dnešní třicátníky na 68 let a o omezení mimořádných valorizací penzí.
Zejména takhle zpětně je ten pohled na populistické předvolební pábení dost smutný, ale je dobře, že se o nepříjemných věcech konečně začíná mluvit s trochou realismu. Dobře je i to, že se do debaty zapojují další hráči včetně opozice a odborů.
Nepříjemné věci, jakkoli mnoho z nich vychází z prostých demografických a matematických skutečností, musejí projít debatou. Vládní poslanci se budou nepochybně durdit, že opozice jejich návrhy obstruuje, ačkoli jsou pro fungování důchodového systému alespoň v nějaké podobě nezbytné. Pak ať si ale uvědomí, že debatu mohli otevřít klidně před mnoha měsíci. Že design mimořádných valorizací nepočítal s dvacetiprocentní inflací, se ví dlouho. Že důchodový systém visí na vlásku, také není nic nového. A že je ten vlásek ještě o dost tenčí, než se dlouho myslelo, je také patrné už mnoho týdnů.
Kdyby vládní politiky nesvírala předvolební zbabělost, mohly být návrhy parametrických změn dávno na stole a kromě prvotního zděšení už bychom stihli i nějakou tu diskuzi o konkrétních dopadech a případných variantách.
Protože o nic než parametrické změny zatím stále nejde. Jde o zásahy správně cílené na všechny tři vrcholy „důchodového trojúhelníku“ tvořeného příjmy systému (výběr pojistného), výší penzí (náhradový poměr) a počtem penzistů (věk odchodu do důchodu). Pokud bychom si chtěli některý z těchto zásahů odpustit, pak by na jiném z vrcholů musel souběžně tlak výrazně zesílit. Pokud bychom chtěli zachovat věk odchodu do důchodu, bylo by například nutné zásadněji zpomalit růst penzí nebo zásadněji zvýšit odvody či daně. A tak dále.
Ministr práce Marian Jurečka má ambici představit příští měsíc koncept skutečné „reformy“ penzí, která by snad mohla zahrnovat i nějaké koncepčnější změny typu změny výpočtu důchodů, případně onen „nultý pilíř“ navržený Komisí pro spravedlivé důchody. Uvidíme.
Především by ale bylo žádoucí, aby vládní koalici vydržela čerstvě nalezená politická odvaha déle než zhruba ten rok, který nás teď čeká, než bude zase „před volbami“. A aby zase v předvolebním sevření nezačala urážet inteligenci svých i jiných voličů lhaním o tom, co všechno není potřeba udělat.
